Mgr. Blanka Kolářová Sudíková (*1967) založila roku 1992 baby club Plaváček. Psali jsme od něm z religionistického hlediska zde; nyní přinášíme názory a postoje zakladatelky.
Jaká byla Vaše reakce na můj článek o „Vašem“ baby clubu Plaváček? Myslíte, že jsem se aspoň v něčem trefil, anebo že jsem úplně mimo?
Pro mě to bylo velmi přínosné osobní setkání s vámi a s vaší kolegyní. Myslím, že nám můžete dát zase jiný pohled na nás samé a velmi mě oslovila vaše ochota nás blíže poznat, i když jsme měli omezený čas jednoho setkání.
Chtěla byste můj článek opravit nebo něčím doplnit?
Článek jsem vnímala jako možnost ukázat podstatu Plaváčku, ale jelikož je naše práce založena na osobním prožitku, je velmi těžké přenést prožitek do slov. Když dnes zveřejní, jak mu Plaváček pomohl, hned se u toho objeví označení „sekta“. Na to se dá velmi těžko reagovat. Závěr protistrany je jednoduchý – jste sekta a basta, je hotovo.
Ještě bych ráda zdůraznila, že se již v dnešní době nevnímáme jako alternativa a hnutí New Age. Vycházíme z časů, kdy jsem hledala cesty k lepšímu žití skrze kurzy a semináře osobního rozvoje. Za tyto zkušenosti jsem nesmírně vděčná. V současnosti cítím potřebu větší práce s tělem a posilování rodičů v jejich rodičovství. My jsme hlavně plavací klub. Učíme děti plavat. Naše metoda je založena na mých letitých odborných zkušenostech a znalostech.
V jakém duševním rozpoložení jste Plaváček před více než 32 lety zakládala? Bylo Vám tehdy 25 let… Jaké ideály jste tehdy měla? Čím a kým jste byla oslovena?
Byla jsem studentkou Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Ve čtvrtém ročníku se mi narodil syn Matouš a prostě jsem s ním chtěla plavat, protože jsem plavání milovala. Udělala jsem si certifikovaný kurz na plavání dětí a pak už to jelo. Můj ideál? Zpětně se to velmi těžko posuzuje. Dodělala jsem školu, založila živnost, učila na Zdravotní škole tělocvik a biologii, udělala si výcvik ve skupinové psychoterapii SUR, hrála první ligu basketbalu a stále jsem chtěla plavat se svým synem.
První bazén jsme měli ve Žďáře nad Sázavou, kde jsem bydlela. Začaly se ozývat maminky z okolních měst, které také chtěly plavat se svými dětmi. Každé město, kde Plaváček plave nebo plaval, vzniklo z iniciativy místních maminek.
Baví mě hledat cesty, učit se nové věci, a tak jsem absolvovala velké množství kurzů, seminářů, konferencí, potkala množství zajímavých a inspirativních lidí. Mými největšími učiteli jsou a vždy byly děti.
Kdybych zde měla vyjmenovávat konkrétní osoby a směry, tak vyčerpáme prostor pro článek. Hodně mě ovlivnila paní doktorka Veselovská, u které jsem si dělala diplomku a pak s ní spolupracovala a organizovala ozdravné pobyty u moře. Také mě inspirovala fyzioterapeutka Zdena Jebavá, u které jsem se naučila „míčkování“. Zkoumala jsem techniky endogenního dýchání a zamilovala si Totální plavání.
Podobné je to s ostatními instruktorkami, aktuálně se například dvě školí v technikách práce s dechem u Rosti Václavka.
Jak se za ta léta Plaváček proměňoval?
Proměňuje se stále. Z jednoho města jich je šestnáct, z tří instruktorek je nás více než stovka, z pár desítek dětí je jich za rok asi 4,5 tisíce. Mám kolem sebe zkušené instruktorky a přicházejí nové mladé maminky, které také chtějí plavat se svými dětmi. Na vlastní kůži si vyzkoušejí, co všechno jim společný čas ve vodě může přinést, uvidí, jak funguje metodika, jak jejich dítě plave a je šťastné. A rozhodnou se přidat do týmu. Projdou několikaletou odbornou přípravou a když vše zvládnou, rozšíří naše řady.
Je krásné vidět, jak se dokážeme propojit a navzájem se od sebe učit. Proměňuje se i můj přístup. Jako vrcholová sportovkyně jsem byla zvyklá na výkon, ale postupem let jsem si ověřila, že prožitek je mnohem přirozenější a účinnější cesta. Objevovala jsem nové trendy. Třeba jsem propagovala manžele Tatjanu a Pavla Kopřivovy a doktorku Janu Nováčkové, autory knihy Respektovat a být respektován. Ráda pozoruji, jak tyto teorie fungují v praxi.
Když jsme se spolu poprvé setkali, nazvala jste Plaváček „plavání s přesahem“. Co přesně jste myslela tím přesahem?
To vy sám, pane docente, jste řekl, že náš největší problém je ten, že nejsme jen plavání, že tam je i něco navíc a to možná někoho dráždí. Já v tom naopak spatřuji naši přidanou hodnotu. Mám ráda celistvost, potřebuji mít pocit, že nabízím službu, která dává smysl. Máme jedinečnou trojkombinaci: plaveme – saunujeme – masírujeme, která tvoří jeden celek. Toto schéma vznikalo postupně a já teď sama žasnu nad jeho dokonalostí.
Jen si to představte, jdete plavat, spousta emocí, práce s dechem, vypětí, prostě je to na určité úrovni výkon, jak pro děťátko, tak i pro rodiče, pak sauna, kde je klid, teplo, tělo, které hodně pracovalo se zahřeje a upustí napětí, pak nekomfort ve studené vodě, která je tolik prospěšná pro naše zdraví, a nakonec masáž. Než ale začne masáž, chvíli rodiče a děti nic nedělají. Jen leží. Odpočívají a integrují vše, co prožili. V dnešní hektické době se na chvíli zastavit! Pak rodiče namasírují své děti přírodním masážním olejem a kruh se uzavírá. Jo, ještě jsem zapomněla. Když je dítě větší, tak masáž vrací svému rodiči. Opečují se navzájem.
Tohle je Přesah. Ten se nedá dát do slov. Ten se dá jen prožít. Jsou to i ty chvilky, když vidíte maminku, která se už týdny nevyspala ani pořádně nenajedla, jak drží v náruči po lekci plavání své spící miminko. A ona cítí, že voda je jejich cesta spojení. Za tyto chvíle jsem nesmírně vděčná.
A změnil se během let ten přesah?
Určitě. Postupně se vyvíjel. Na začátku Plaváčku jsme potápěly miminka na signál, polévaly jsme jim hlavičky. V praxi jsem ale viděla, že to děti vůbec nepotřebují. Signál je pro nás, dospělé, abychom uklidnili sami sebe a měli pocit, že jsme to my, kdo to dítě učí. Ale ono to umí. Reflexně zadrží dech, když se obličej dostane do vody. Je to potápěcí reflex, který pak přechází do diving reflexu.
Když jsem pak potkala Aňu Goršinu, která potápěla děti hned, došlo mi, že se není čeho bát. A tak jsme začali s potápěním, ale tak, že první se naučí potápět rodič, protože pod vodou jsou vždy spolu. Jsou to magické chvíle, když se zanoříte a díváte se svému dítěti do očí, v tu chvíli se celý svět zastaví a máte tu Přesah.
Jak šel čas tak některé techniky odpluly a některé připluly, co ale zůstává celou dobu, je spojení rodič – dítě. Voda ho umocňuje a prohlubuje.
Když jsem viděl videa s tím, jak jsou malé děti hozeny do vody a jak s nimi létáte, tak jsem se zhrozil. Odhadoval bych, že podobně reaguje většina rodičů. Ovšem někteří z nich „se obrátí“, najdou se v tom a nedají na Plaváček dopustit. Zamýšlíte se nad tím, že se „pod Vašima rukama“ se něco děje nejen s dětmi, ale i s rodiči?
Naprosto rozumím vašemu zděšení. Vždy je horší se dívat na techniku, kterou neznáme, než ji dělat. Miminka jsou tak křehká, zranitelná a manipulace s nimi musí být jemná a citlivá. S tím souzním a i tak s dětmi pracuji. Jsem citlivá, protože vím, proč to dělám, reaguji na dítě, na jeho potřeby. Věřím v intuici.
Já jsem od začátku věděla, že svým vlastním dětem chci předat víru v sebe sama a v život. Ne strach. Že když je vystavuji určité situaci, věřím, že ji zvládnou, že mi můžou věřit a mohou se na mě vždy spolehnout. Teď jsou, můj syn i má dcera dospělí lidé, kteří zvládli úskalí dospívání a stojí pevně na svých nohou. Jsou zdraví jak fyzicky, tak duševně.
Naše techniky jsou velkou pomocí pro děti, které neprospívají dobře. Přišly na svět s postižením, narodily se předčasně nebo mají odchylky v psychomotorickém vývoji, problémy s metabolismem, zažíváním či hybností. Za ty roky jsou to stovky dětí, kterým se díky cvičení ve vodě i na suchu zlepšila kvalita života.
Pomáháme ale i rodičům. Vidí zlepšení a hlavně to, že mohou sami svému děťátku pomoci. Příběhů je mnoho, například Jiřík, který se narodil jako jedenapůlkilové miminko a v bazénu byl ještě dříve, než měl termín narození. Jeho maminka do toho šlápla, plavali, létali, masírovali, a dnes je z něj třináctiletý úspěšný fotbalista a naprosto zdravý super kluk. Na rehabilitačních kontrolách paní doktorka řekla: „Nevím, co s ním děláte, ale dělejte to dál, moc mu to pomáhá.“
Plaváček se zdá být ohromně úspěšnou aktivitou. Asi kolik dětí jste za ty roky naučila plavat?
Děkuji, že to tak vidíte, protože já si to taky myslím.
Už pětadvacet let organizujeme pobyty s plaváním a dalším programem pro rodiny s dětmi. Za tu dobu jsme jich uspořádali na čtyři stovky. Já jsem tam vždy. Za ty roky jsem chyběla tak pětkrát. Čili s osmi tisíci dětmi jsem dosud byla na pobytu v přímém kontaktu. Vidím je růst od miminek po dospělé. A děje s krásná věc, některá miminka, co s námi plavala, jezdí na pobyty se svými miminky.
No, a za dvaatřicet let našimi kurzy „proplulo“ na šedesát tisíc dětí.
Čelíte teď ohromnému tlaku především na sociálních sítích. Myslíte, že jste v něčem udělala chybu?
Dá-li se špatné odhadnutí emocí rodičů označit za chybu, pak ano. Myslím tím rodiče, kteří opustí naše lekce před koncem kurzu. Nebo kurz absolvují, nespolupracují, ale řeší ostatní plavající děti. Nemůžeme vše svádět na „jinou“ dobu. Je to prostě tak. Přicházejí k nám rodiče, kteří mají v hlavě spoustu informací. Jsou pod obrovským tlakem a bojí se, že udělají chybu. Vychází na povrch velký strach, ve kterém žijeme.
Kauza, která měla za úkol zlikvidovat Plaváček, poškodila celé kojenecké plavání v České republice. Teď stojíme před velkým úkolem znovu vybudovat důvěru v plavání dětí. Čeká nás další vzdělávání, spolupráce se zahraničím. Vysvětlování, proč je fajn plavat a co všechno to nejen dítěti přináší. Jen je to teď velmi těžké, protože každý příspěvek o tom, co děláme, je hned zneužit a obrácen proti nám. Naši odpůrci se neštítí ničeho. Prochází naše skupiny, profily, zveřejňují soukromé korespondence, píšou otřesné recenze, i když s námi nikdy neplavali. Dostáváme násilné výhrůžky, přejí nám dokonce i smrt.
Videa předkládaná veřejnosti jsou vytržená z kontextu. Jsou sestříhaná a upravena tak, aby šokovala. TV Prima se v honbě za senzací neštítí vůbec ničeho. Klidně zavolají na naše pobytové místo a ptají se, jestli je pro ně v pořádku, že k nim jezdí plavat Plaváček, na který je podané trestní oznámení. Vyzvídají, zda si na nás nevšimli něčeho divného. Takto objíždí i bazény, kde plaveme, a vytváří na ně tlak.
Co mě ale na této kauze mrzí nejvíce, je tlak na naše instruktorky a rodiče, kteří s námi plavou. Instruktorka je taky člověk, má svoji rodinu, rodiče, přátele a neumíte si představit, jaké to je, odrážet útoky: „Ty seš v tý sektě, co topí děti?“ Naší klienti se také musí obhajovat, vysvětlovat. TV Prima použila videa z našeho YouTube a vím, že maminku z tohoto záznamu konfrontovali cizí lidi na koupališti: „Co je to za matku, že takhle traumatizuje dítě!“ Naše děti plavou v plavkách s logem Plaváčku a v létě se mockrát stalo, že byly terčem posměchu a odsouzení. Místo, aby byly inspirací, protože opravdu krásně plavou a jsou ve vodě samostatní a šťastní. Místo toho dostanou nálepku Plaváček = trauma.
Toto je smutné, ale také výzva, jak tento obraz změnit a negacím nedávat pozornost. Myslím si, že bylo fajn otevřít diskusi o kyberšikaně na sociálních sítích. Zlo se na nás valí a v online světě není možnost se bránit. V přímé komunikaci s námi nikdo svoje názory nesdílí, ale na internetu je každý odborník a vyjadřuje se ke všemu. Naši právníci řeší naši ochranu, abychom my mohly pracovat offline.
Co pozitivního si ze současných těžkostí vezmete? Co budete příště dělat jinak?
Ve své otevřenosti světu jsme si neuvědomily, že není možné sdílet vše se všemi. Více přemýšlíme, jak naše videa a příspěvky mohou působit a zda jsou srozumitelné.
Nespokojení klienti nás velice mrzí, pracujeme nyní na nástrojích, jak s nimi více komunikovat, vytváříme dotazníky, aby se mohli ozvat i ti, kteří nám svoje pocity nesdělí přímo. Instruktorky procházejí novými komunikačními školeními, soustředíme se více na neverbální projevy klientů, abychom mohly nabídnout i jiné cesty řešení.
Na říjen tohoto roku jsme pozvaly ostatní plavací kluby v republice ke kulatému stolu, abychom jim ukázaly naši práci a vyzvaly je ke spolupráci.
Jak byste vyjádřila to, čím teď procházíte?
V těžkých časech se ukazuje pravý charakter a síla zkušeností. Můžeme si uvědomit, čemu opravdu věříme a co je smyslem našeho života. My se soustředíme na tvoření. Instruktorky Plaváčku se spojily v pracovních skupinách a za tři měsíce se udělalo tolik práce, která by nám jindy trvala roky. Jsem vděčná a šťastná, že jsme se nenechaly zlomit. Drží nás podpora těch, co nás znají a vědí, jak moc si přejeme šťastné děti a rodiče.
Naše metodika je jedinečná, stále ji proměňujeme v souladu s novými odbornými poznatky a osobními zkušenostmi. Víme perfektně, jak naučit dítě plavat, a nyní pracujeme více na tom, jak posílit rodiče v jejich rodičovství. Jak vrátit úctu maminkám a tatínkům. V rodinách je nadřazen respekt k dítěti, ale vytratil se respekt vůči rodičům. Jde to dál, do generací, k maminkám a tátům mladých rodičů. Přála bych si, aby se zvědomila úcta ke všem rodičům, protože z této úcty jsou děti vyživovány. Bez ní jsou ztracené.
Děkuji za rozhovor.
Související článek:
