Bohuslav Bureš (23. 7. 1899 – 23. 8. 1994) se narodil v Líšné u Žďáru nad Sázavou. O tom, jak konvertoval, napsal:
„Pán Bůh si mě hned v mládí zamiloval. Viděl můj prázdný život a chtěl jej obohatit. Jak? Skrze prostého laického kazatele mi promluvil do duše. Nejprve jsem byl úplně zmaten. Vyhledal jsem Bibli, otevřel a zrak mi padl na Desatero Božích přikázání. To byl rentgen, který prosvítil mé nitro. Stál jsem před Bohem jako hříšník. Pán ke mně promluvil slovy: Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste a já vám odpočinutí dám! Do slůvka všichni jsem zahrnut i já. V mé duši začalo svítat. Kdo mi to říká? Pán Ježíš! Vlna radosti zavalila mé srdce blažeností.“
Dál píše:
„Byl jsem chudý, ale radoval jsem se víc než nějaký milionář. Komu to povím? Nejdřív jsem se stal misionářem doma. Jestli někdo začíná jinde než doma, začíná špatně. Začal jsem konat shromáždění doma a pod oknem naslouchali lidé z obce, aby se neřeklo, že chodí také k nám.“
Své místo Bohuslav Bureš našel v Armádě spásy, která v Československu začala práci v roce 1919. V jejích sborech bylo mnoho mladých lidí. Byli zapojeni v Nedělní škole, při evangelizaci na ulicích, v koloniích dřevěných domků, kde bydleli chudí. Navštěvovali také nemocné, šířili křesťanskou literaturu po hostincích a kavárnách a vydávali svědectví o Ježíšovi.
Bohuslav Bureš v ní byl činný od roku 1927 jako důstojník. V roce 1930 se oženil s Martou Dvořákovou, která se k Armádě spásy připojila již v roce 1920. Po absolvování semináře byla poslána na samaritánskou stanici v Praze a pak na další místa. Oba pak působili jako kazatelé (důstojníci) na řadě sborů. Na několika sborech měli malou útulnu, kde poskytovali noclehy a jídlo potřebným. Během druhé světové války byli v Brně, navštěvovali Židy, kteří byli pronásledováni, povzbuzovali je a dávali jim Žalmy a Nové zákony. Měli také Nedělní školu mezi Romy, kteří žili v dřevěné kolonii na kraji města, než byli odvlečeni do koncentráků. Od brněnského působení vypovídaly službu Martě Burešové nohy – musela chodit o berlích. Přesto v činnosti neustávala.
Do Evangelické církve metodistické vstoupili v roce 1950 poté, kdy byla u nás práce Armády spásy zakázána. Působili ve sboru v Praze 2, vypomáhali v Nedělní besídce a Bohuslav Bureš připravoval kreslené materiály. Od března 1957 obsluhoval rozsáhlou farnost v Litoměřicích a administroval také farnost Most-Teplice. V práci mu vydatně pomáhala jeho manželka. Pracovní vypětí se projevilo. Kazatel Bureš onemocněl (srdeční infarkt a těžký zánět ledvin) a musel v srpnu 1963 odejít předčasně do důchodu. Byl vyčerpán. Už nepočítal, že přežije. Nemoc ho ale nezlomila:
„Chci mít jen jednoho Lékaře, v něhož skládám důvěru, a to samého Pána Ježíše Krista.“
Když se jeho zdravotní stav přece zlepšil, opět dojížděl s manželkou vypomáhat do Litoměřic. Ve sboru Praha 2 míval zvláštní shromáždění pro „šedesátníky“, která se těšila velké oblibě nejen u seniorů.
Marta Burešová v prosinci 1985 svého manžela předešla. Na smutečním oznámení stálo: „Ona, co mohla, učinila“ (Evangelium podle Marka 14,8). Slova připomínají příběh z Bible o ženě, která Ježíšovi darovala to nejlepší, co měla – celý svůj život, všechny své schopnosti. Nedožila se „zadostiučinění“, kterým byla pro jejího manžela možnost znovu obléknout modrou uniformu majora Armády spásy po revoluci v roce 1989. Zemřel nedlouho po oslavě svých 95. narozenin.
Když Armáda spásy v červnu 1996 otevřela v Praze azylový dům, byl nazván jménem Bohuslava Bureše. Dnes je to Centrum sociálních služeb Bohuslava Bureše, azylový dům, Tusarova 60, Praha 7 – Holešovice.
Podle církevních dokumentů a z osobních vzpomínek. Josef Červeňák je emeritním farářem a superintendentem Evangelické církve metodistické.
Náhledová fotografie: Novinky.cz.
Psali jsme v Dingiru:
téma Evangelikalismus, Dingir 22 (1) 2019.
Zdeněk Vojtíšek, Polévka, mýdlo, spása, Dingir 9 (1), 2006, s. 8-9.
