V sobotu 13. července uplynulo sedmdesát let od úmrtí významné mexické malířky Fridy Kahlo, která se v průběhu 20. století stala jednou z ikonických postav feminismu. Pro mnohé je dodnes inspirací také její pohnutý životní příběh, nekonvenční styl a vystupování. Její celoživotní dílo, které to vše autenticky a autobiograficky zachycuje, tvoří přes 200 olejomaleb, akvarelů a kreseb, ale také deníky, korespondence či psané úvahy o umění, politice a literatuře. Připomíná ji biografický film „Frida“ (USA-Mex, 2002), dvě opery, balet, několik divadelních her a muzeum věnované jejímu životu a tvorbě. Poutavě je příběh Fridy Kahlo zachycen také zde v sérii Životy slavných na Youtube.
Narodila se 6. července 1907 v městečku Coyoacán, které je dnes součástí Mexico City. Její život byl od počátku ovlivňován vážnými zdravotními problémy. Nejprve se potýkala s dětskou obrnou a jejími následky, později utrpěla vážná zranění při havárii autobusu. Tato událost sice ukončila její studium lékařství, ale dlouhé upoutání na lůžko ji přivedlo k olejomalbě a autoportrétům. Ve své tvorbě kombinovala motivy a barevnost mexického folklóru s prvky realismu, surrealismu a symbolismu. Tyto prostředky jí (na rozdíl od jen těžko pohyblivého a bolestmi trpícího těla) umožňovaly vyjádřit velmi pestrý a dynamický vnitřní život, včetně náboženských a spirituálních motivů. Vyberme z nich alespoň několik nejvýraznějších.
Ačkoli se Frida Kahlo v souladu se svým komunistickým světonázorem odmítala hlásit ke katolické církvi a považovala ji podle všeho za instituci, která se nemístně vměšuje lidem do životů a ponižuje je, nacházela i v této tradici prvky, které jí byly blízké – sbírala například drobné obrázky a dárky, kterými katoličtí věřící v Latinské Americe vyjadřují svatým své díky za zázraky. Sbírka dochovaná v jejím tzv. Modrém domě[1] čítá 473 takových objektů. Sama Frida Kahlo sice nepřipisovala ony uskutečněné zázraky katolickým svatým, ale „štědrosti života“, ale oceňovala tyto projevy oddanosti a vděčnosti jako součást prospěšné duchovní cesty bez ohledu na to, k čemu se vztahují. Jistou inspiraci v katolickém umění připisují někteří znalci a obdivovatelé jejího díla též obrazům s mučednickými motivy, kterými Frida Kahlo vyjadřovala velké bolesti pohybového aparátu, které ji sužovaly i navzdory neustálé léčbě a množství prodělaných operací (například obraz „Zraněný jelen, 1946).
Mnohovrstevnatý rozbor co do významu i inspiračních zdrojů se pak nabízí u obrazu „Diego a já“ (1949). Opět se jedná o autoportrét Fridy. Nad jejím typicky srostlým obočím se jako třetí oko nachází portrét jejího manžela (rovněž významného malíře) Diega Rivery.[2] S ním ji pojil komplikovaný a dramatický vztah zahrnující na jedné straně velkou lásku a vášeň, oddanost, soulad v politických názorech, společné zájmy a vzájemné inspirování v tvorbě, na straně druhé velká citová zranění, závislosti, časté hádky, nevěry, opětovné rozchody a návraty. Třetí oko je symbol, který nacházíme v buddhismu a hinduismu. Odkazuje k osvícení a poznání, vnitřní moudrosti, prozíravosti, překonání sobeckého intelektu ve prospěch etiky vyššího řádu, nahlédnutí za oponu. Třetí oko umožňuje vidět víc, vstupovat do jiné dimenze a perspektivy poznání, než nabízí běžné smysly, nahlédnout pravou podstatu života. V případě tohoto obrazu je Fridiným třetím okem Rivera, který má sám své třetí oko. Rivera byl o dvacet let starší, otevřel jí nové pohledy na tvorbu i život, bezesporu podpořil a umožnil rozvoj její kariéry, uměleckého i ženského sebevědomí, ale jejich vztah byl i příčinou bezpočtu sebezapírání a zdrojem bolesti. S tím koresponduje také výraz Fridina obličeje. Ačkoli z jejích očí kanou slzy, obličej má klidný a vyrovnaný výraz. Vyjadřuje transformativní účinek, který má hluboký vztah s druhým člověkem bez ohledu na to, jak dramatických podob může v některých obdobích nabývat.
Obdobně se Diego Rivera s třetím okem vyskytuje také na dalším obraze z roku 1949 „Milostné objetí vesmíru, Země (Mexiko), Já, Diego a pan Xolotl“. Zde nalézáme ještě více náboženských motivů, mimo jiné i z aztécké tradice. Obraz je vertikálně rozdělený do dvou zón: tmavé s vyobrazením úplňku a světlé s vyobrazením rozžhaveného slunce. Frida v červených šatech, tradičních pro mexický region Oaxaca, mateřsky drží na klíně nahého Riveru. Ten má třetí oko široce rozevřené. Zabírá vlastně celé čelo. U nohou jim leží jejich pes, kterého zachycují i některé dobové záběry ze soukromého života uměleckého páru. Obklopeni jsou bujnou mexickou vegetací v objetí větší bytosti: dlouhovlasé bohyně, které z prsu kane mléko. Zosobňuje patrně zároveň tradiční mexická božstva, matku zemi, rodné Mexiko, život i smrt současně. Kousek za ní je vidět větší tvář dalšího božstva nebo bohyně. V popředí obrázku objímají a drží celý svět dvě ruce vesmírného tvora – bílá a tmavá. Ty patrně znázorňují noc a den, ale také dost možná Fridinu dvojí identitu známější z obrazu „Dvě Fridy“ (1939), která byla též často námětem její tvorby. Této interpretaci nahrávají také kořeny rostlin, které z obou rukou vyrůstají. Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani to, že kořeny visí ve vzduchu – snad odkaz na vykořenění, které mexická domorodá kultura zažila tváří v tvář agresivní evropské kolonizaci, a i dnes je nezřídka připomínána, ale možná také často zobrazované vykořenění Fridino.
Vidíme tedy, že i navzdory absenci konkrétního náboženského vyznání byl duchovní svět Fridy Kahlo pestrý a nelze z něj vynechat ani její implicitně náboženské prožívání ve vztahu k ideálům a ideologii komunismu, jichž byli Frida Kahlo i Diego Rivera přesvědčenými stoupenci. Vždyť poslední komunistické manifestace se účastnila jen několik dní před smrtí a také u smrtelné postele jí vedle folklórních mexických písní zněla také Internacionála.
V rovině explicitní nacházíme u Fridy Kahlo kombinaci křesťanských prvků s tradičními náboženskými motivy typickými pro oblast Mexika. Obracela se rovněž k východním tradicím hinduismu a buddhismu. Tomu nasvědčuje i její údajný poslední zápis v deníku: „Doufám, že konec je radostný – a doufám, že se nikdy nevrátím. Frida.“ Za určitý testament a závěrečné prohlášení o životním přesvědčení Fridy Kahlo i její poslední (byť v přeneseném smyslu slova) autoportrét je obecně považován obraz, který dokončila jen osm dní před smrtí. Melouny snad symbolizují chladnou, svěží sladkost dužiny, jež navíc obsahuje semena slibující nové plody, a to vše chrání tvrdá slupka. Do melounové dužiny autorka vepsala „Viva la vida!“, tedy „Ať žije život!“
Poznámky:
[1] Někdejší dům Fridy Kahlo, který dnes slouží jako její muzeum.
[2] Poprvé se tento motiv objevuje už u obrazu „Autoportrét jako Tijuánka aneb Diego v mých myšlenkách“ (1943), kde však Rivera ještě nemá třetí oko.
Zdroje:
Frida Kahlo. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001-. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Frida_Kahlo. [cit. 2024-07-25].
Frida Kahlo & Diego Rivera: Polish kontext. Online. 2017. Dostupné z: chrome-extension://efaidnbmnnnibpcajpcglclefindmkaj/https://mediateka.ckzamek.pl/wp-content/uploads/2020/09/Katalog-wystawy-Frida-Kahlo.pdf. [cit. 2024-07-25].
HERNANDEZ, Maria Teresa. On the anniversary of Frida Kahlo’s death, the spirituality of her art continues to engage fans around the world. Online. In: Religion New Service. 2024. Dostupné z: https://religionnews.com/2024/07/16/on-anniversary-of-frida-kahlos-death-her-arts-spirituality-keeps-fans-engaged-around-the-globe/. [cit. 2024-07-25].
KAHLO, Frida. Frida Kahlo: Intimní autoportrét. 1. vyd. Praha: Labyrint, 2003. 222 s.
Nekonvenční život Fridy Kahlo: Nevěra, spousta bolesti, ale i síly. Online. Dostupné z: Youtube, https://www.youtube.com/watch?v=tQQf5OApkck. [cit. 2024-07-25].
Související příspěvky:
