Malgašští věřící bahá´í datují historii svého náboženství k výzvě ʻAbdu’l-Baháa, syna zakladatele víry bahá´í a jejího tehdejšího vůdce, aby misionáři cestovali na Madagaskar šířit víru.[1] První bahá´í průkopnice přicestovala na Madagaskar v roce 1953. Po úspěšných dvou letech misijní práce počet tamějších elévů a konvertitů umožnil zvolit první Místní duchovní radu.[2] V červenci 1967 se Rúhíyih Khanum stal první Rukou Věci, která navštívila Madagaskar.[3] V roce 2005 existovalo 33 místních shromáždění a odhady hovořily o 17 900 bahá’í věřících na ostrově.
První kroky bahá´í na ostrově Madagaskar
Ačkoli již v roce 1910 pobýval známý baháʼí věřící na nedalekém Mauriciu, první zmínka o Madagaskaru v literatuře víry baháʼí se objevila v sérii dopisů neboli tabulek stoupencům náboženství ve Spojených státech a Kanadě v letech 1916 a 1917. ʻAbdu’l-Bahá v dopisech píše:
„Ó, kéž bych mohl cestovat, byť pěšky a v největší bídě, do těchto krajů a ve městech, vesnicích, horách, pouštích a oceánech propagovat božské učení! To bohužel nemohu udělat. Jak moc toho lituji! Prosím Boha, abyste toho dosáhli… Stejně tak byste měli, pokud je to možné, cestovat na africký kontinent a ostrovy jako Mauricius atd. A v těchto zemích svolávat lidi do Božího království. Také na ostrově Madagaskar musí vztyčit vlajku jednoty světa lidstva.“
V roce 1953 Shoghi Effendi, pravnuk zakladatele a hlava víry bahá´í po smrti ʻAbdu’l-Baháa, naplánoval mezinárodní tzv. Desetiletý plán, který měl systematicky uskutečňovat navržené cíle. Již zmíněná první baháʼí průkopnice, která se vydala na Madagaskar v roce 1953, byla Indka Meherangiz Munsiff a přicestovala tehdy z Británie. Zprvu zůstala u pohostinné muslimské rodiny a později u rodiny Robertových z Tananarive (dnešní Antananarivo), kteří byli jedni z prvních malgašských baháʼí věřících a kteří později sehráli významnou roli ve formovaní struktur náboženství na ostrově.
V roce 1954 byl do prvního Národního duchovního shromáždění střední a východní Afriky zvolen Jalal Nakhjavani. V té době podnikl mnohé cesty, při nichž navštívil Zanzibar, Madagaskar, Mauricius, Réunion a Komorské ostrovy.[4] Do května 1955 vydalo britské Bahá’í Publishing Trust pět brožur o náboženství bahá´í v malgašském jazyce.[5] V roce 1955 se konala první náboženská konference na ostrově.
Pro správu baháʼí komunit v širším regionu jižní Afriky byl v roce 1956 zvolen regionální řídící orgán se sídlem v Jihoafrické republice, který celý region zastřešoval a nazýval se Národní duchovní shromáždění bahá´í jižní Afriky.
Růst komunity na ostrově
V březnu 1960 se ostrovy Mauricius a Madagaskar prohnal ničivý cyklon Carol. Na obou ostrovech přišli někteří bahá’í věřící o své domovy, ovšem navzdory tomu stále dodržovali devatenáctidenní půst a pořádali svá shromáždění, často pod širým nebem.
V roce 1966 se Arthur J. Gustave Ruggoo na několik let vydal na Seychely, ale podnikal i cesty propagující náboženství na Réunionu a Madagaskaru.
Koncem července 1967 Ruka Věci Rúhíyyih Khanum promluvil na devíti bahá´í shromážděních. V roce 1969 byl v zemi zorganizován výbor mládeže, v červenci 1970 navštívila Ruka věci Rahmatu’lláh Muhádžírová Madagaskar a účastnila se několika tamějších bahá´í akcí.[6]
V roce 1972 se sešel první národní konvent, aby zvolil první Národní duchovní shromáždění bahá’í na Madagaskaru, a Rahmatu’lláh Muhádžírová na jednání zastupovala Světový dům spravedlnosti. V březnu 1977 se v Manakáře konala regionální konference o pokroku náboženství na ostrově. Baháʼí věřící Marta Sobhání, která uprchla před pronásledováním baháʼích v Íránu v roce 1978 zamířila na Madagaskar, kde poté pracovala s baháʼí mládeží a vdala se za bahá´í věřícího původem z Mauricia.[7] V listopadu 1979 uspořádali baháʼí z Tananarive konferenci na oslavu Světového dne dětí. Růst komunity stále pokračoval.
Od svého vzniku se náboženství bahá´í na Madagaskaru podílelo na sociálně-ekonomickém rozvoji země, počínaje úsilím za větší svobodu žen a prosazováním podpory vzdělání žen. Náboženství vstoupilo do nové fáze činnosti, když bylo vydáno poselství Světového domu spravedlnosti datované k 20. říjnu 1983, v němž byli bahá’í věřící vyzváni, aby hledali způsoby slučitelné s bahá’í učením, jak se zapojit do sociálního a ekonomického rozvoje společenství, v nichž žijí. V roce 1979 bylo na celém světě oficiálně uznáno 129 bahá’í projektů socioekonomického rozvoje. Do roku 1987 se počet oficiálně uznaných rozvojových projektů zvýšil na 1482.
Ve dnech 10. – 15. září 1986 se bahá´í mládež zúčastnila celostátního shromáždění mládeže v Antananarivu, jehož tématem bylo „Mládež, mír a rozvoj“. V 80. a 90. letech pokračoval růst věřících na Madagaskaru po stovkách osob.
V roce 2003 se konaly oslavy 50. výročí příchodu víry bahá´í na Madagaskar a dva ministři malgašské vlády pronesli projevy, v nichž otevřeně chválili bahá´í učení o univerzální jednotě a míru. V současné době se podle odhadů hlásí na Madagaskaru k víře bahá´í 0,09% populace.
Poznámky:
[1]Srov. Abdu’l-Bahá. Tablets of the Divine Plan. Wilmette, Illinois: Baháʼí Publishing Trust, 1991, s. 41–42.
[2]Srov. Four islands unite in celebrations | BWNS (bahai.org).
[3]Srov. Means and Materials (teachingandprojects.com).
[4]Srov. Four islands unite in celebrations | BWNS (bahai.org).
[5]Srov. Means and Materials (teachingandprojects.com).
[6]Srov. tamtéž.
[7]Srov. Family firm pulls through the hard times (chron.com).
Náhledová fotografie: OH.
Psali jsme v Dingiru:
téma Dingiru 17 (4), 2014: Reformní hnutí uvnitř i vně islámu: zde.
Kristýna Pilecká: S vizí nového řádu světa: Víra bahá’í: její zrod, principy a vize nového světového řádu.
Dingir 3/2001: Otevření zahrad u svatyně bahá’ í v Haifě se účastní i Češi (s. 26).
Dingir 2/2002: Víra bahá’í: pokus o reformu islámu (s. 2 – 4).
Dingir 3/2003: Rozhovor s Romanem Boháčkem, členem Národní duchovní rady Bahá’í v ČR (s. 90 – 91).
Dingir 3/2003: Do Prahy přijel pěvecký sbor příznivců víry bahá’í (s. 100).
Související příspěvky:
