Úděl jedné z postav alternativní náboženské scény 20. století, Jana Samuele Maříka (1924–2000), je velmi typický: jsou v něm zákazy náboženské činnosti, tajná a velmi omezená pastorační činnost v době těchto zákazů a nakonec i snaha o obnovu ve svobodných, ale již zcela změněných poměrech. Dnes uplynulo sto let od jeho narození.
Svou duchovní cestu začali manželé Jan a Libuše Maříkovi v Armádě spásy brzy poté, co toto sociální a misijní společenství obnovilo po druhé světové válce svou činnost. Maříkovi absolvovali v letech 1948–1949 provizorní kadetní školu Armády spásy u majora Josefa Korbela a jeho manželky Erny v Brně. Byli pak odveleni do střediska Armády spásy v Praze – Libni. Ale ještě roku 1949 začala likvidace Armády spásy aparátem vládnoucí komunistické strany a jejich učitel Korbel byl odsouzen ke 12 letům vězení. Jan Mařík proto jako vyučený automechanik nastoupil do závodů Praga a roku 1952 do ČKD. Tehdy se už učil profesionálně zpívat u Michala Zabejdy-Sumického. Dostal se tak do Armádního uměleckého souboru (tedy skutečné československé armády, nikoliv církevní Armády spásy…) a roku 1955 byl přijat do sboru opery Smetanova divadla (dnes Státní opera) v Praze.
V určitém zklamání z církví hledal jinou křesťanskou duchovní podporu a díky kolegovi z opery ji našel ve spisech švédského mystika Emanuela Swedenborga (1688–1772). (O Swedenborgově duchovním dědictví je možné se dočíst zde.) Swedenborg byl v té době v české společnosti už dávno znám: již od roku 1911 neúnavně popularizoval jeho dílo Jaroslav Emanuel (nebo též Imanuel) Janeček (1870–1953). Janeček roku 1919 založil swedenborgiánskou Novou církev křesťanskou a působil v ní jako duchovní. Byl to také on, kdo ji po zákazu německými okupanty mezi lety 1940 a 1945 obnovil. Roku 1951 ovšem přišla další likvidace: Nová církev křesťanská (též Nová církev Páně) byla kvůli komunistickému zákonu roku 1951 rozpuštěna (více o tom je zde) a Janeček byl instruován, aby členy Nové církve převedl do Náboženské společnosti československých unitářů. Reverend Janeček brzy potom zemřel a swedenborgiáni se mezi unitáři postupně „rozpustili“.
Jedna skupina swedenborgiánů pod vedením „mamky“ Ludmily M. Kubátové (1893–1968) přičlenění k unitářům odmítla. Do Roztok u Jilemnice za „mamkou“ jezdili swedenborgiáni z několika míst republiky a pokračovali v náboženské činnosti ilegálně. Jako duchovní je vedl Václav Daniel Chládek († 1962). Právě toto společenství po dlouhém hledání nalezli v létě 1959 manželé Jan a Libuše Maříkovi. Roku 1963 byl Jan Mařík pokřtěn Janou Chládkovou a přijal jméno Samuel. Zároveň začal v Nové církvi Páně působit jako duchovní. K tomu byl v nouzi vysvěcen ženou – opět Janou Chládkovou. Navštěvoval členy ilegální církve a na psacím stroji opisoval Swedenborgovy spisy. Tato jeho činnost vyžadovala i osobní oběti: rodina byla obtěžována státní policií, děti nesměly studovat a Mařík se navzdory svému talentu a školení nemohl z politických důvodů stát operním sólistou.
Brzy po obnovení svobodných poměrů, v září 1990, byl Jan Samuel Mařík řádně vysvěcen britským reverendem Christopherem Haslerem. Téhož roku také obnovil Janečkův časopis Nový Jeruzalém, později pod názvem Arcana. Swedenborská revue. Novou církev Páně se ovšem obnovit nepodařilo: nově vysvěcení duchovní, Martin David Krejza, Ivan Francuch ani Pavel Heger povolání duchovního nevykonávají. Roku 1998 vznikla Swedenborská společnost a o dva roky později převzala časopis Arcana a dala jí nový podtitul Časopis inspirovaný učením Emanuela Swedenborga. Od roku 2005 už ale nevychází a rovněž Swedenborská společnost přestala být aktivní.
Jan Samuel Mařík mezitím 28. května 2000 zemřel. Roku 1993 vydal svou jedinou knihu – soubor hesel s náboženským obsahem a jejich vysvětlení, které tak dohromady tvoří jakési kompendium nauky Emanuela Swedenborga a Nové církve Páně. Z této knihy, nazvané Pohledy do tajemství Bible (Praha: Swedenborgův fond 1993, 268 stran), vyjímáme na ukázku heslo „Jeruzalém“, zpracované podle Swedenborgova spisu Apocalypsis revelata (v Maříkově knize je na straně 67):
V duchovním smyslu se Jeruzalémem ve Slově rozumí církev jako taková, a to vzhledem k nauce, neboť v Jeruzalémě byl chrám, oltář pro oběti, a tedy kult jediného Boha. Vůbec městem jako takovým se v duchovním smyslu Slova rozumí nauka a „svatým městem“ nauka Božské pravdy, neboť Božská Pravda je to, co je ve Slově nazváno svatým. Proto viděl apoštol Jan v Apokalypse „město svaté, Jeruzalém nový, sestupující od Boha z nebe“ (Zj 21, 2). Když tedy „Jeruzalém nový“, pak to znamená novou nauku Božské pravdy, a tedy Novou Církev Páně.
Psali jsme v Dingiru:
Libuše Petra Maříková, Jedno z českých mystických společenství v době temna, Dingir 10 (2), 2007, str. 56.
Související články:
