Hrozivá sekta: Colonia Dingnidad (Colonia Dignidad – Eine deutsche Sekte in Chile), šestidílný dokumentární seriál, Netflix, Německo, 2020 (uvedeno 2021), režie: Annette Baumeisterová a Wilfried Huismann, celkem 3 h 28 min.
Nepříliš známé náboženské společenství Colonia Dignidad jsme stručně představili zde, nyní se soustředíme na dokumentární zpracování v šestidílném seriálu, uvedeném v internetové televizi Netflix.
II.
V prvním díle („Mise“) jsou popsány začátky hnutí, a to nejprve v Německu (v Gartow spíše ještě na začátku působení zakladatele Paula Schäfera a na jeho vrcholu v Heide) a pak v Chile, kam Schäferovo společenství pozval chilský velvyslanec, aby pomohlo s následky ničivého zemětřesení roku 1960. Zajímavý je vhled do toho, že někteří pracovníci v Heide nechápali, proč se má společenství přesunout do Chile. I to potvrzuje domněnku, že šlo především o Schäferův útěk před trestním stíháním kvůli zneužití dvou chlapců. Naopak v líčení začátku hnutí v Německu bohužel chybí informace o Schäferově obrácení k nauce Williama Branhama roku 1955. V líčení chilského budování snad měl být více zdůrazněn náboženský entusiasmus, s nímž osadníci stavěli svou „kolonii“. Ve výsledném dojmu takto převažuje stanovisko, vyjádřené hlavně ve druhém díle, že se jednalo především o otrockou, vyčerpávající a neplacenou práci. Nedostatečně je tak patrný náboženský záměr celého ohromného díla, který dával smysl i námaze a odříkání.
Druhý díl „Zaslíbená země“ vypráví především o velkém pracovním vypětí, které trvalo celé dny a týdny bez odpočinku. Děti byly odloučeny od rodičů a měly kolektivní výchovu, ale nikoli školu. Chlapci a dívky žili odděleně, mladí dospělí neměli možnost se seznámit a pokud se jim to přece jen podařilo, jen výjimečně a s Schäferovým svolením mohli vstoupit do manželství. Toto uspořádání mělo být dočasné, ale změna byla stále odkládána. Původní Schäferův slib, že každá rodina bude mít svůj domek, zůstal nenaplněn; soukromé vlastnictví bylo naopak omezeno až znemožněno. Soukromý život ostatně také: rozvinul se systém kontroly, vše muselo být povoleno, děti byly tvrdě fyzicky trestány, Schäfer chtěl mít o všem přehled. Tvrdý režim byl legitimován vědomím „kolonistů“, že se účastní velikého díla a naplňují smysl svého života. Díky ohromné práci a sociální kontrole byla za čtyři nebo pět let vybudována celá komunita a začala poskytovat širokému okolnímu chudému kraji zdravotní péči v nové nemocnici, stravu (vařilo se až 300 obědů denně pro přicházející děti) i výchovné programy. Ovšem pro Schäfera byla tato pomoc také příležitostí k tomu, aby děti myl, koupal a nadále zneužíval. V jeho celoživotním kriminálním chování ho ohrozil útěk chovance Wolfganga Kneeseho. Wolfgang byl zneužit a roku 1962 utekl, byl chycen, tvrdě potrestán izolací (rok na něj nikdo nesměl promluvit), v podstatě byl vězněn a ovlivňován aplikací léků či jiných látek. Znovu se mu podařilo utéci, dostal se do Santiaga k německému velvyslanci a poskytoval rozhovory pro tisk. Schäfer ovšem toto ohrožení dokázal odvrátit propagandou. Naopak Wolfgang byl nakonec obžalován a odsouzen, ale utekl přes Andy do Buenos Aires a odletěl do Německa. Na konci druhého dílu je naznačena přicházející politická změna v Chile: prezidentem byl zvolen socialista Salvador Allende a „kolonia Dignidad“ se začala obávat, že její majetek bude vyvlastněn.
Třetí díl s názvem „Přízrak komunismu“ popisuje události v chilské společnosti za kandidatury a vlády Salvadora Allendeho mezi lety 1970–1973. Strach „kolonistů“ z toho, že se stanou snadným cílem živelného vyvlastňování, je přivedl k tajným, ale těsným kontaktům s pravicovou Národní frontou Vlast a svoboda. Komunita se opevňovala, byly postaveny strážné věže, zásobila se zbraněmi z Německa i vlastní výroby. Pro pravicovou opozici představovala vhodné místo pro tajné schůzky i možnost, jak díky statutu charitativní organizace získat zbraně mimo dohled úřadů. V komunitě pokračovalo zneužívání dětí Schäferem, fyzické tresty nebo různé experimenty s jejich zdravím (včetně elektroterapie), hraničící s mučením. Styky s pravicovými nacionalisty přivedly „kolonii“ k podílu na převratu a když se 11. září 1973 puč uskutečnil, přineslo to „kolonistům“ radost z vyslyšení jejich modliteb.
„Smlouva s ďáblem“ je výstižný název pro to, co je popsáno ve čtvrtém díle seriálu. „Colonia Dignidad“ se totiž přímo účastnila represí, které prováděla tajná služba DINA na chilských komunistech. K výslechům, mučení a vraždám docházelo v „bramborovém sklepě“ komunity i na dalších místech, a to s vědomím a snad i za přímé účasti Paula Schäfera. Mučení je v seriálu popsáno ve svědectví přeživší levicové aktivistky Adriany Bórquezové. Vojenský režim se komunitě odměnil státními zakázkami nebo vydáním povolení k těžbě zlata. Roku 1974 navštívil kolonii generál Augusto Pinochet, jejž vynesl převrat do čela státu a který se právě toho roku stal prezidentem. Manuel Contreras, šéf tajné policie DINA, byl v „kolonii“ několikrát přítomen a poté, co DINA zavraždila bývalého chilského velvyslance v USA a co Contreras musel své místo opustit, se v „kolonii“ i skrýval.
Během vlády pravice a prezidenta Pinocheta byl Paul Schäfer „Nedotknutelný“, jak zní titul pátého dílu série. Aby si nedotknutelnost zachoval, nařídil vykopat a ohněm i jinými způsoby zcela zlikvidovat tělesné pozůstatky zavražděných odpůrců režimu, kteří byli původně pohřbeni na pozemcích „kolonie Dignidad“. Komunita se také stala významnou základnou pro chilskou armádu při konfliktu Chile a Argentiny roku 1978. V době embarga na dovoz zbraní to byla právě „kolonie“, která díky svému statutu mohla z Německa zbraně dovážet a předávat je chilské armádě. Kontrola členů komunity byla stále velmi tuhá, ale například Malessovým, častým mluvčím během celého seriálu, bylo přece jen povoleno mít děti. Ty jim ovšem směly říkat jen „strýčku“ a „teto“… Díl končí další politickou změnou: roku 1988 byl prezident Pinochet donucen občany Chile vypsat referendum; prohrál ho a o dva roky později se vlády ujal demokraticky zvolený prezident Patricio Aylwin. Ve snaze likvidovat nejkřiklavější pozůstatky vojenské diktatury prosadil nařízení, aby škola a nemocnice v „kolonii Dignidad“ byly uzavřeny. Po protestech obyvatelstva byla ale nemocnice znovu otevřena.
Také název posledního dílu seriálu „Pád“ ukazuje, že hlavní postavou byl pro dokumentaristy spíš Paul Schäfer než jeho komunita. Jedná se totiž o jeho pád. Začátkem jeho konce se stala policejní razie v listopadu 1996 kvůli svědectví chlapce Christóbala o tom, že byl zneužit. Schäfer byl varován a před policií uprchl; situace v „kolonii“ byla po příchodu policie i tak velmi napjatá. Následný soud se ovšem znovu přiklonil na Schäferovu stranu. Jeho definitivní útěk na tajné místo v Argentině způsobila až svědectví dvou dalších chlapců v roce 1997. Jedním z nich byl Salo Luna Garrido, který diváka provázel svým svědectvím ve všech dílech. Po Schäferově útěku se poměry v komunitě poněkud uvolnily. Roku 2005 objevili Schäfera v usedlosti u argentinského města Chivilcoy advokát zneužitých dětí a novinářka. Byl zatčen, odsouzen za sexuální zneužívání na 20 let vězení. K nižším trestům byli odsouzeni i jeho nejbližší spolupracovníci. Schäfer zemřel roku 2010.
Celkově: je velmi dobré, že dokumentární seriál vznikl. Nakonec nejen kvůli „kolonii Dignidad“ ale i kvůli připomenutí politických událostí v Chile a zločinů vojenské vlády. Jako snad všem podobným seriálům o náboženských společenstvích je třeba i tomuto vytknout nedostatečné vysvětlení náboženských motivů. Náboženství je v seriálu reprezentováno obvykle písněmi. To ale nestačí a téměř celoživotní dílo německých emigrantů, konané za ohromných obětí, tak zůstává v seriálu nedostatečně motivováno. Jak prozrazují různé recenze a komentáře, vede to k dojmu, že tito obětaví pracanti byli příliš hloupí na to, aby se pokoušeli těžkým podmínkám života pod vládou Paula Schäfera vzdorovat. A staví to do ještě horšího světla (pokud je to vůbec možné) i Paula Schäfera. Jeho zločiny totiž nevystihují celé jeho působení. Nebyl jen násilník, ale také motivující náboženský vůdce, přesvědčivý kazatel, vizionář a schopný organizátor. Někteří svědkové v dokumentárním seriálu (nejvíce asi Salo Luna) mají tendenci vše posuzovat s vědomím Schäferových zločinů. I pozitivní výsledky jeho působení a práce „kolonistů“ jsou pak chápány jen jako zástěrka pro to, aby tyto zločiny mohly být páchány. To ale patrně není zcela spravedlivé.
Je také škoda, že seriál nenabídl pochopení toho, že dohled nad jednotlivci v komunitě, jejich kontrola, oddělení dětí od rodičů a mužů od žen – což se všechno samozřejmě jeví jako strašné – je v logice komunitního života pochopitelné, i když v této míře jistě nikoli omluvitelné. Podobně je pochopitelný i rozdíl mezi entusiastickými dospělými, formovanými učením Williama Branhama a Paula Schäfera, a dětmi, které tento entusiasmus nesdílely, a v tomto prostředí se proto cítily jako otroci (některé z nich navíc zneužity Schäferem). Po opadnutí entusiasmu, když Schäferovy zločiny vyplynuly na povrch, se jako zneužití otroci samozřejmě cítili i dospělí.
Seriál sice zachovává chronologii, ale rezignace jeho tvůrců na rozlišení různých časových perspektiv je často matoucí: výpovědi svědků se vztahují k jedné době (kdysi), jejich hodnocení ale pochází z doby úplně jiné (nyní). Rozpor mezi časovými perspektivami snižuje citlivost vůči těm, kdo nové náboženské hnutí tvořili. Hlavním poselstvím seriálu se tak stává údiv, co všechno hrozného se v „kolonii Dignidad“ stalo, zatímco daleko užitečnější by bylo poznání, jak a proč k tomu došlo. Výsledný dojem, že za všechno může jeden zločinec, podporovaný po mnoho let zločineckým režimem, zůstává jen na povrchu.
Bylo by ale nespravedlivé končit recenzi poukazem na nedostatky seriálu. Pozitiva bohatě převládají.
Související článek:
