Současná společenství pohanů, nebo také moderních pohanů či novopohanů, nemají někdy ve většinové společnosti zcela dobrou pověst. S podezřením se setkávají i severští (germánští) pohané, kteří samy sebe nejčastěji označují jako „ásatrú“. Kvůli neonacistickým a antisemitským excesům zvláště na severoamerické scéně jsou podezření částečně opodstatněná. O to větší událostí pro ásatrú bylo, když jedno jejich společenství poprvé získalo uznání a výhody od státu. Stalo se to na Islandu před padesáti lety (v květnu roku 1973) a velkou zásluhu na tomto úspěchu měl svérázný farmář a básník Sveinbjörn Beinteinsson (1924–1993). Těsně před Štědrým dnem (23. 12.) to bylo 30 let, co zemřel.
Beinteinsson byl znám ve veřejnosti celá desetiletí jako skladatel i recitátor epických básní (první sbírku vydal roku 1945) a editor antologií islandské literatury. Do širokého povědomí se ale dostal, až když s několika dalšími stoupenci severského pohanství spoluzaložil roku 1972 Ásatrúarfélagið (Společenství ásatrú) a stal se jeho prvním předsedou a hlavním knězem. Tato role mu přinesla postavení určité „celebrity“ alternativní kultury, ale samo společenství rostlo jen pomalu a nebylo na veřejnosti příliš aktivní. To se změnilo až díky Beinteinssonově smrti; jeho pohřeb přenášela televize, a podnítila tak novou vlnu zájmu o Společenství.
Další mírný růst nastal díky vedení druhého velekněze Jörmundura Ingiho Hansena, který Beinteinssonna nahradil, ale hlavně díky sporu s většinovou luterskou církví kolem roku 2000, kdy se konaly oslavy tisíce let od přijetí křesťanství na Islandu. Na akci na starobylé „sněmovní louce“ (Thingvelliru), kde už v 10. století zasedalo všeobecné shromáždění (Althing), si dělali nárok nejen luteráni, ale i ásatrú, kteří zde chtěli oslavit letní slunovrat. Nakonec místo využila obě náboženská společenství, ale ásatrú navíc získalo postavení alternativy, která se dokáže vzepřít majoritní církvi.
Díky svým zásluhám, ale jistě i díky svému majestátnímu vzhledu se Sveinbjörn Beinteinsson stal velmi ctěnou postavou současného severského pohanství. Hovořila s ním i německá spisovatelka a filmařka Gisela-Ute Graichenová, autorka knihy Nové čarodějnice. Rozhovory s čarodějnicemi (Neue Hexen. Gespräche mit Hexen. Hamburg: Hoffmann und Campe 1986). Překlad rozhovoru pořídil z angličtiny Sven a vyšel v českém časopise Saulió v číslech 5/2005 a 6/2006. Vybíráme z něj ukázku:
Byla víra starých Islanďanů stále přítomna pod viditelným povrchem věcí?
Přesně tak! Byla živá celé ty roky.
Proč byla vykonávána za zavřenými dveřmi po celých 970 roků a proč teprve teď s ní lidé přicházejí na světlo?
Protože byla nezákonná. Stará víra byla vykonávána v tajnosti, protože se všichni báli církve jako nejmocnější síly v zemi. Island byl do roku 1550 katolická země. Pak přišla reformace a s ní státní evangelická církev. Svobodu vyznání jsme získali až v roce 1874 a teprve pak mohli lidé začít opouštět církev. Museli jsme tedy nechat chvíli věci uklidnit, než jsme začali jednat.
Řekl jsi, že stará víra žila dál skoro tisíc roků. Jak tedy byla vyjadřována?
Lidé z venkova vždy věřili v Přírodu, v přirozenou zkušenost a v přírodní bytosti jako elfy, skřítky a dobré bytosti, které žily v blízkosti lidí a pomáhaly jim. Nikdo neví, kde tato stvoření žijí, ale je známo, že někteří lidé jsou jimi stále obklopeni.
Pozoruhodný časopis Saulió už bohužel nevychází a není k dispozici ani na internetu. Ale Sveinbjörn Beinteinsson rozhodně není zapomenut. I současní čeští ásatrú se na něj odvolávají na úvodní stránce své prezentace.
Více: Michael F. Strmiska, Asatru (Iceland), World Religion and Spirituality Project, zde.
Psali jsme v Dingiru:
Kamila Velkoborská, Kult velkého vlka, Dingir 18 (1), 2015, s. 15–16.
Zdeněk Vojtíšek, Jen to, co je přirozené (rozhovor se stoupenci ásatrú), Dingir 5 (1), 2002, s. 27–28.
Související článek:
