Róna, Jaroslav – Půtová, Barbora. Apokalypsy a vize. Brno: Books&Pipes, 2023.
Vizuální symfonie, kterou představuje kompozice díla českého malíře, sochaře a spisovatele Jaroslava Róny (*1957) Apokalypsy a vize, s doprovodným komentářem a texty historičky a antropoložky Barbory Půtové (*1985) uchvacuje, obohacuje a místy i náležitě znepokojuje. Tato mimořádná kolekce obrazů (a fotografií několika soch), překračuje hranice konvenčního umění a vytváří bohatou „tapiserii“ utkanou z inspirací původními kulturami, antickou mytologií a náboženskými tradicemi Západu, které v průběhu věků ovlivňovaly lidské myšlení a dávaly nahlédnout do roviny osobní i kolektivní náboženské zkušenosti.
Róna zde vystupuje jako mistr výtvarného projevu a novodobý vizionář, který na základě svých četných cest, jednotlivě zpracoval, ale také vzájemně propojil mytologické řetězce z mnoha zemí Evropy, Asie, Afriky nebo Mexika. Vizuální odysea do mnohotvárné říše současného českého umělce je i výmluvným svědectvím o jeho schopnosti přetavit inspiraci z nejrůznějších zdrojů do podmanivých uměleckých děl, která působí jako portály do kaleidoskopického vesmíru. V něm se spojuje dimenze duchovna a světskosti, nabízející pouť, jež přesahuje kontinenty a epochy.
V knize je nejen řemeslně dosvědčen, ale také stručně a přesto srozumitelně a věcně popsán Rónův umělecký dialog s domorodými kulturami, z něhož je patrná umělcova hluboká úcta k rozmanitosti lidských tradic. Živé odstíny a složité detaily jeho obrazů přenášejí diváky do světa, kde se snoubí dávné mýty se současnou realitou, a vytvářejí tak vizuální vyprávění, které je nadčasové i aktuální. Umělcova zjevná angažovanost v mytologiích starého Řecka vytváří z „pouhých“ obrazů vizuální eposy, překládající antické příběhy do současného vizuálního jazyka, v nichž jsou bohové a hrdinové ztvárněni v novodobé, místy mechanické, estetice plné barev a kontrastních odstínů, jež překlenují časovou propast mezi starověkým mýtem a modernitou. Rónova schopnost tyto mýty zpřístupnit a přiblížit modernímu publiku ukazuje na umělcovo pochopení pro trvající přitažlivost těchto nadčasových vyprávění.
Jedním z ústředních témat Rónovy tvorby je židovsko-křesťanská tradice a biblické příběhy. Bohatá náboženská symbolika a výjevy konkrétních biblických narativů působí jako autorova meditace o víře, propojující aspekty vnitřního náboženského života se současnými problémy, a podněcuje k zamyšlení nad morálními a existenciálními otázkami. Přítomnost a způsob zpracování biblických témat ukazuje umělcovo zaujetí počátkem a účelem stvoření vesmíru, světa a člověka – „vše ve vesmíru se vyvíjí od neuspořádaného k uspořádanému, od entropie, k negentropii, od chaosu k řádu, k dosažení cílového bodu Omega.“ Róna kromě náboženských tradic putuje i do říše snů, rituálů a zvyků domorodých kultur, šamanismu, psychedelik, změněných stavů vědomí a čarodějnictví, reprezentujících, mimo jiné, i tajemnou dimenzi liminality, jež fascinuje a děsí zároveň.
Do jeho malby se dostávají i témata „k nimž patří nebezpečí, hrozby a konflikty, totalitní formy vlády nebo projevy agresivity v současné společnosti“. K tajemné (a zcela záměrné) ambivalenci některých mytologických námětů a figur nebo nejasnosti či splývání společenských kategorií a norem, se připojuje i skutečná hrůza z krutosti a zvrácenosti, jež se skrývá v člověku, dosvědčené ohavnostmi válečných konfliktů, holocaustu a totalitních režimů, se kterými souvisí i opakující se téma útlaku, dehumanizace, smrti a zániku civilizace, připomínající křehkost a bezradnost lidské existence tváří v tvář existenciálním hrozbám nenasytné moderní západní civilizace a jejích technologií.
V kontextu ostatních témat je o to mimořádnější propojenost s náměty z flóry a fauny, jejichž ztvárnění je však opět nejvíce pochopitelné v kontextu společnosti a její kultury, jež se neustále vyvíjí, prochází evolucí a expanduje mimo hranice přírody. Na lineární časovou osu, jež prostupuje celým dílem, ukazují jednotlivá ztvárnění okamžiku stvoření, jednobuněčných organismů, planktonu, ryb, obojživelníků a velkých šelem až k člověku a lidské civilizaci, směřující k pokroku i sebedestrukci. Róna nicméně upozorňuje, že navzdory biologické i kulturní evoluci a (dobrovolného či nedobrovolného) přijetí společenských norem, zůstává člověk „zvířetem, které neztratilo nic ze svého genetického odkazu ani přízemních motivů, ale snaží se je překrýt motivy vznešenými“.
Apokalypsy a vize není jen okomentovanou sbírkou umělecké tvorby, ale vyvstává jako hluboký duchovní a filozofický diskurz, který Barbora Půtová pomáhá pochopit nejen zasazením jednotlivých obrazů do kontextu Rónova díla, ale i jejich širší historickou, kulturní a politickou kontextualizací. Mistrovství Jaroslava Róny jako umělce spočívá nejen v jeho technické zručnosti, ale i ve schopnosti překračovat kulturní a časové hranice a nabídnout divákům pohled do „kolektivní“ duše lidstva napříč věky. Jeho dílo je pestré nejen barvami, ale především tématy, které působí jako snaha zachytit vesmír a člověka ve všech fázích jeho života, od počátku a narození až po smrt a zánik.