V poslední době se na internetu, zejména na Facebooku odehrávají diskuse, co je možno nazvat alternativní religiozitou nebo spiritualitou. Především bych chtěl poznamenat, že by terminologie nemusela vyvolávat vášně. V humanitních oborech nebývají obecně uznávané definice pojmů. Od autora textu se očekává, že sám definuje termíny, které v jeho textu hrají významnou roli a které bývají chápány různě.
Zapomíná se, že nedefinujeme skutečnost. Že definice nemá žádnou pravdivostní hodnotu. Není totiž popisem dat či faktů. Je spíše sdělením pro posluchače, diváka či čtenáře, v jakém významu užíváme daného slova. Definice mohou být leda vhodné nebo nevhodné. A to i tam, kde jde striktně o aristotelskou definici pomocí rodu a specifického rozdílu. Definice člověka (slova „člověk“) odpovídá požadavkům na definici, i když v jednom případě sděluje, že míní rozumového živočicha a ve druhém případě neopeřeného dvojnožce. Jedna z nich se zdá být vhodnější.
Pro religionistiku je příznačné, že nemá definován ani svůj základní pojem, podle kterého se jmenuje, tedy náboženství, resp. religio. Pečlivé srovnání fenoménů, které tvoří extenzi tohoto pojmu, ukazuje na rozdíly, které příslušnost k ní zpochybňují.
Časté definiční odkazy na vztah k transcendentní skutečnosti bývají kritizovány též s poukazem na to, že indická dharma nebo čínské tao nepředpokládá vztah k nebeským bytostem, které se mohou vyskytovat v definicích původem z křesťanského prostředí, a to i bez ohledu na autorův osobní vztah k tomuto náboženství. Takové bytosti nemusí být vůbec zmiňovány nebo nejsou, jako třeba v buddhistických théravádových textech, v Konfuciových Hovorech, v pramenných zenových textech jako Dógenovo Šóbógenzó důležité.
Koneckonců ani latinské religio na rozdíl od českého náboženství výslovně nezahrnuje božstva. Etymologicky vzato jde o vazbu, resp. znovunavázání vztahu, ale jeho protějškem nemusí být transcendentní bytosti. Mohou to být jiní členové společnosti, a pak je religio vazbou jednotlivců vytvářející nějakou kolektivitu. Může rovněž jít o vazbu na tradici, zavedené zvyky a pravidla.
Nověji bývá kladena spiritualita jako určitá alternativa náboženství. Celkem známo je, že jde o duchovní život a že v raném novověku se tímto názvem v římskokatolické církvi označovaly školy duchovní praxe spojené s osobnostmi, např. ignaciánská spiritualita podle zakladatele Tovaryšstva Ježíšova Ignáce z Loyoly, nebo podle stavovské příslušnosti jako spiritualita mnišská, manželská, dělnická, mužská, ženská ap.
Nověji se uvádí spiritualita v náboženském prostoru v kontrastu s jeho vnějším aspektem, s organizovaným náboženstvím. Tedy na jedné straně jsou pramenné a jiné texty, nauky, organizace, obřady, autority a na druhé straně spiritualita jako niterné prožívání jako přesvědčení a vztah, jeho intelektuální, volitivní a emocionální aspekty. K náboženství má patřit oboje.
Postupně se však objevuje spiritualita mimo náboženství. Ta nepotřebuje vnější organizační prvky, i když nutno poznamenat, že takřečená nenáboženská spiritualita, tedy spiritualita mimo tradiční náboženství, mimo křesťanství, judaismus, islám, hinduismus, buddhismus nebo náboženský taoismus má také tendenci se organizovat.
Pravděpodobně ani označení spirituality jako nenáboženské není plně výstižné, poněvadž si vypůjčuje prvky z různých náboženství, někdy z několika zároveň, ba někdy souběžně ze směrů, které se jinak považují za nesnadno slučitelné.
Spiritualita bývá označována rovněž jako alternativní. Pochopitelně vzniká otázka, k čemu má být alternativou. Lze předpokládat, že v západním světě jde o alternativu k většinovým, dlouhodobě v daném prostředí přítomným náboženstvím, tedy alternativou především vůči církevnímu křesťanství v jeho (římsko)katolické, pravoslavné, protestantské či jiné organizované podobě. Může jít o alternativu k tradičnímu judaismu a případně i k islámu, a to i v jeho domácí evropské podobě.
Je ovšem sporné, jde-li o alternativu ve smyslu buď-anebo. Atypické, v daném prostředí nové směry a skupiny se nemusí stavět proti zavedeným náboženstvím a chtít je nahradit. Mohou být komplementární, tedy koexistovat lhostejně nebo i přátelsky s těmito tradicemi.
Různě se o alternativní či komplementární spiritualitě mluví nebo odmítá mluvit podle toho, jakou vazbu má na tradiční směry jiných regionů. Můžeme k ní počítat např. západní buddhismus, protože je v západním světě relativně nový. atypický a výrazně menšinový. Můžeme nechat stranou západní kontakty s indickou kulturní oblastí z doby Makedonské říše a Maurijské říše za panování vladaře Ašóky a buddhistické motivy v křesťanských legendách, např. u byzantského světce Josafata. Můžeme jej však s odkazem na stamiliony buddhistů v jihovýchodní a východní Asii nepokládat za alternativní.
Alternativou může být tento západní buddhismus i proto, že obvykle nepřejímá z původní buddhistické oblasti veškerou pramennou literaturu. Například kompletní théravádový pálijský kánon je přeložen jen do těch evropských jazyků, které mají nejvíc mluvčích a jde spíše o překlady akademické, v buddhistických komunitách užívané jen značně selektivně. Navíc buddhismus v prostředí západní civilizace (míníme střední a západní Evropu, Ameriku, Austrálii a Nový Zéland) má jinou sociální funkci. K jeho mnišské i sekulární podobě se hlásí jiné sociální vrstvy.
Pokud buddhismus, advaitavédanta, jóga a další do západní společnosti importované směry jsou podobné svým pramenům, pokud jsou jejich autoritami akceptované, můžeme říct, že nejde o alternativu, ale spíše o vstup dříve vzdálených náboženství do nového prostředí. Může to být historický děj podobný vstupu původního indického buddhismu např. do zcela odlišného japonského prostředí, v němž sotva bude označován jako alternativa. Ba možná je v Japonsku více doma než šintó, které přinejmenším svou organizovanoui oficiální podobu získal až v éře Meidži (1872-1945).
Doporučuji smířit se s potížemi v religionistické terminologii a poctivě přiznávat svá východiska i s jejich osobními a skupinovými kritérii.
Náhledový obrázek ze zdroje zde.