Zelený mužíček jako imago Dei? – Reflexe knihy „Věda, náboženství a hledání mimozemské inteligence“

David Wilkinson: Science, Religion, and the Search for Extraterrestrial Intelligence, Oxford: Oxford University Press 2013, 227 s.

Astronom Frank Drake zasvětil významnou část své vědecké kariery hledání mimozemské inteligence. Letos v září zemřel, aniž by se alespoň v náznaku dozvěděl, zda jsme ve vesmíru sami. Podobný osud v minulosti potkal rovněž známé přírodovědce Carla Sagana, Guiseppeho Cocconiho, Philipa Morrisona a další. Znamená to snad, že jejich úsilí bylo marné? Vůbec ne. Po přečtení knihy Davida Wilkinsona Věda, náboženství a hledání mimozemské inteligence z roku 2013 si člověk uvědomí, kam až otázky spojené s tématem v našem století prorostly a jak důležitou roli ve společenském vědomí hrají. Autor, vzděláním teolog a astrofyzik, je totiž vedle přírodovědeckého rozměru obšírně nahlíží v rovině existenciální, identitární či teologické. Teprve v této skoro až „pansofické“ celistvosti se zřetelněji vyjeví jejich naléhavost, stejně jako vícevrstevnatost odkazu osobností, které se jimi dlouhodobě zabývaly.

Díky pracím, jako je ta Wilkinsonova, již není možné hledání mimozemské inteligence asociovat pouze s letmými obrazy „nerdů“ ponořených do stohů satelitních dat, odvázaných sci-fi literátů chrlících své pestrobarevné paperbacky nebo konsternovaných jedinců v hypnóze líčících své zážitky z únosu mimozemšťany. Autor sňal z tématu nános bizarnosti a k celém spektru jeho podob přistoupil se zájmem a bez posměšků.

Hlavní zřetel kniha klade na dvě stránky věci, a to přírodovědeckou a křesťansko-teologickou. Slovo „náboženství“ v názvu bychom v tomto případě měli raději číst jako „křesťanství“.

Wilkinson-přírodovědec na sebe vrší bohužel až příliš rozvláčných kapitol o rozlehlosti vesmíru, množství objevovaných exoplanet podobajících se Zemi, fyzikálních možnostech komunikace na velké vzdálenosti, nezměrných zásobách chemických látek potřebných k životu či domněnkách o vzniku života. Těžko zde upírat mimořádnou kvalitu zpracování a míru odbornosti, pravdou ale je, že jde o údaje už dříve sumarizované v bezpočtu titulů.

Naopak Wilkinsona-teologa se nabízí postavit do přímého kontrastu k výše uvedenému a vychválit jeho osobní přínos. Tak snadné to ovšem není, protože i tady nacházíme řadu tezí, které již byly nejednou vyřčeny. Přesto všechno se jedná o excelentně odvedenou práci, přinejmenším ze dvou důvodů.

Za prvé čtenář nalezne důležité teologické perspektivy u dané problematiky na jednom místě, navíc do hloubky rozvedené. Ve stručnosti jmenujme otázky: jestli Bůh stvořil více inteligentních-oduševnělých bytostí v různých koutech vesmíru, jestli Stvořitelův akt vykoupení se odehrál i na jiných místech kosmu, případně jestli vtělení Krista v našich dějinách má být zvěstováno mimozemšťanům, jestli by kontakt s mimozemskou inteligencí otřásl vírou příslušníků světových náboženství etc.

Za druhé Wilkinson pregnantně formuluje vlastní názor na věc, když zdůrazňuje samotný význam vztahu mezi Bohem a stvořenými tvory.  Odvolává se při tom na Mikuláše Kusánského – ten namísto geocentrického světa představil vizi kosmu bez centra, kde poloha Země nehraje teologickou roli a kde jedinečnost člověka vyplývá ze vztahu s Bohem.

„Lidstvo je možná jedinečné ve svém vztahu k Bohu. Avšak jedinečnost [uniqueness] neznačí nutně výlučnost [exclusiveness]. Mám jedinečný a výjimečný [special] vztah se svou ženou, ale neznamená to, že nemáme žádné vztahy s jinými osobami. … Máme jedinečný vztah s naším synem, jenž je opravdu výjimečný. Nicméně to neznamená, že nemáme stejně tak výjimečný – ač jiný – vztah s naší dcerou.“ (s. 146)

Wilkinson se nepokrytě snaží nabourat antropocentrický étos nesoucí se dějinami křesťanství. Přiklání se k názoru, že mimozemský inteligentní život existuje, ale zároveň šanci, že se o něm v blízké době dozvíme, považuje za nízkou. Optimističtěji vidí budoucnost, pokud jde o objev primitivního mimozemského života. Přesto přichází s pro křesťany nosným adaptačním modelem, který přináší naději a na jehož základě můžeme soudit, že kdesi v galaxiích mohou klíčit všelijaké jiné „imagines Dei“ mající rozum, svobodnou vůli a rozlišující dobro od zla.

Wilkinson na jedné straně sice kritizuje nedostatečné angažování se teologie v případě tématu mimozemské inteligence, neboť komunity věřících jsou podle něj příliš zaujaty problematikami spojenými s otázkami ohledně evoluční biologie a Božího záměru, velkého třesku a stvoření, neurovědy a toho, co znamená být člověkem. Na druhé straně kniha přece jenom připomíná nemálo postav, jejichž díla podněcovala formování teologických postojů k hypotetické existenci mimozemšťanů (Mikuláš Kusánský, Giordano Bruno, John Wilkins, William Herschel, Thomas Paine, Pierre Teilhard de Chardin, Edward Arthur Milne, Karl Rahner a další).

Jak se navíc ukáže, plně nezodpověditelné otázky vznikání (či stvoření) kosmu, života, inteligence nebo vědomí jsou sice svébytné, ale v určité rovině se hluboce prolnou. Argumentační osa knihy podložená zajímavými fakty totiž postupně spěje k tázání se, zda jsou příhodné podmínky pro vznik zmíněných fenoménů v kosmu záměrně vestavěnými parametry.

Další související otazník vyvstává při přemítání, jestli by nás rozvinutější mimozemská inteligence ohrozila, ignorovala, nebo obohatila. Obecněji řečeno, jestli lze očekávat alespoň vzdálenou souvislost mezi stupni inteligence a akcentem na etickou stránku jednání. Například Jill Tarterová, jež patří mezi nejvýznamnější proponenty SETI („search for extraterrestrial intelligence“), otevřeně tvrdí, že mimozemské bytosti rozvinutější než my již možná přerostly svá organizovaná náboženství nebo ani žádná neměly, případně mají vyspělejší univerzální náboženství. Wilkinson tyto teze poměrně erudovaně problematizuje, čímž i nepřímo odkrývá zploštělost některých výroků zavánějících někdy až osvícenskou naivitou.

Body dotyku mezi tématy mimozemské inteligence a náboženství jsou vůbec vykresleny různorodě. Kromě zmíněného autor vyzdvihl křesťanskou teologii jako povzbuzení ke zvědavosti, optimistické nutkání poznávat stvořený, intelektu přístupný svět, i.e. něco, co by mohlo být vlastní i jiným vysoce inteligentním entitám. Prostřednictvím teologie je proto možné tímto způsobem pohlížet na ideologické základy úsilí SETI, byť je zřejmé, že mnoho do projektu zapojených vědců by s tím nesouhlasilo.

Autor si také všímá, že některé popisy údajných únosů lidí mimozemšťany někdy užívají podobný jazyk jako křesťané pro svědectví o svých spirituálních zážitcích. Návazně ani nepřehlíží některá náboženská hnutí, jež mimozemšťany do své věrouky včlenila. Kniha ani neopomíná, že při pátrání po mimozemské inteligenci ožívají děsy z téměř až jakéhosi evolučního nihilismu, povýšeného na vesmírnou zákonitost. Co když civilizace nejsou nikde schopny přežít vlastní technologický pokrok? A nedrancují v kosmu běžně jedni druhé?

Objevují se ale také nadějné vyhlídky z hlediska technologie. Wilkinson kupříkladu upozornil na Drakeovo doufání, že bychom kontaktem s vyspělou mimozemskou civilizací hodně získali. Nevylučoval možnost skoro až scientistické varianty věčného života, neboť spekuloval, že někteří mimozemšťani již nalezli cestu k nesmrtelnosti. S nadsázkou dodejme, že i samotný Drake si nakonec díky popularizaci své práce – a zvláště kvůli proslulosti své rovnice – zajistil nesmrtelnost, i když trochu jinou. Úsilí lidí, jako byl on, nejenže více než půl století živí náš zájem o téma, ale rovněž nás nutí dívat se na svět a sebe samé novýma očima, brát v potaz scénáře na hranici nepohodlné kognitivní disonance a očekávat nepředstavitelné, náboženský kontext nevyjímaje. „Bůh Stvořitel je extravagantní stvořitel, který nám dává dar vědy pro další objevování této extravagance,“ (s. 173) konstatuje Wilkinson a jeho kniha budiž důkazem, že téma zdaleka nepatří jen přírodovědcům.

Psali jsme v Dingiru:

Daniel Rejman, Přírodovědci a kontakt s vesmířany, Dingir 24 (3), 2021, s. 74–76.

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments