Autorem posledního letošního článku v letní čtenářské soutěžní sérii „Náboženství na cestách“ je Lukáš Král; více o článcích a odměně pro autory se píše zde.
V následujícím svém příspěvku přináším duchovně-historický cestopis po Kdyni a okolí. Ve Kdyni samotné jsem totiž čtvrtý rok evangelickým farářem. Při třídění fotografií v mobilu jsem tak dostal nápad seznámit váženou čtenářskou obec s možná trochu zavátými stopami reformačního dědictví. Jdu na to nikoli od lesa, ale do lesa.
Kromě bitvy u Domažlic a osobnosti Jana Roha z Domažlic, po němž je pojmenován tamní sbor Českobratrské církve evangelické, jsou stopy reformace a utrakvistického dědictví na Kdyňsku v podstatě mizivé. Situace se mění až v 19. století.
Roku 1921 je založen český evangelický sbor v Plzni. Tamní aktivní farář Karel Machotka objíždí celý kraj a ve všech městech a obcích pronáší vlastenecká kázání o Janu Husovi a české reformaci. Kde najde pár posluchačů, zakládá s nimi místní evangelický sbor. Na úplném počátku vzniká nejprve v samotné Plzni sbor Václava Korandy staršího a v další části města (u jižního nádraží) sbor Mistra Jana Husa (zvaný „západní sbor“). V Přešticích vznikl sbor Jana Amose Komenského, v Merklíně chrám mistra Jana Husa (jehož kazatelna dodnes připomíná kostnickou hranici), v Domažlicích sbor Jana Roha (v bývalé budově sboru je dnes banka, ale k poctě provozovatelům je třeba poznamenat, že zachovali původní dřevěné dveře s kalichem) a konečně ve Kdyni Žižkův sbor (v budově bývalého sociálnědemokratického Dělnického domu).
Před vznikem samostatného sboru docházejí evangelíci ze Kdyně i dalších obcí včetně Koutu na Šumavě, odkud pochází i fotka památníku s Husovým reliéfem, do Domažlic. Záhy však zakládají společenství ve Kdyni a v bývalém hostinském sále vzniká modlitebna. V 50. letech je péčí faráře Jakuba Trojana přistavěn kostel, ale to je jiný příběh.[1] S rozvojem protestantismu na Domažlicku vznikají i svého druhu poutní místa. V lesích nad Kdyní nacházíme kamenné pomníky zasvěcené mistru Janu Husovi. Spatřujeme kalich, data 1415 a 1915 a jména zakladatelů. Na těchto místech se podle vzpomínek pamětníků až do pozdních 50. let konají svého druhu poutě na svátek mistra Jana Husa. To vše ve městě, kam po válce přijíždí ministr školství a národní osvěty Zdeněk Nejedlý a k tichému posměchu přítomných obyvatel pronáší v kraji Boženy Němcové: „Všichni Němci nebyli přece špatní, kupříkladu taková Božena Němcová…“ a po spisovatelce, která Kdyni i přilehlý Kout na Šumavě osobně navštívila, pojmenovává cestu z náměstí k železniční stanici.
Kameny dodnes stojí. Poutě se nekonají. Rozhodně lépe jsou dnes zachována a udržována Boží muka (viz fotogalerie).
Pokud jste však například vyznavači geocachingu („kešky“ jsou v celém okolí), výstup k Husovým kamenům rozhodně doporučuji. Zažijete tak i atmosféru místního diasporního sboru, jehož kazatel obchází či objíždí rozptýlené věřící stejně jako před sto lety.
Pozn.:
[1] TROJAN, Jakub S.: Rozhovory s pamětí, vyd. Zdeněk Susa, Středokluky 2010.
Všechny fotografie: Lukáš Král.
Související příspěvky:
Náboženství na cestách: Kostelík sv. Jana Nepomuckého v Zubří
Náboženství na cestách: Kostel Nanebevzetí Panny Marie v Neratově v Orlických horách
Překvapují mě ty názvy evangelických sborů. Nebo jsou to názvy budov? Znám to z husitské církve. Evangelíci mi vždy připadali víc christocentričtí. V mém okolí jsou evangelické sbory pojmenovány podle míst.