JIROUS, Ivan M. Magorské modlitby. Sestavil a doprovodil Martin C. Putna. Praha: Biblion, 2021. Malá edice klasiků, svazek 4. 293 s.
1
Svazek Magorských modliteb přináší 175 básní Ivana Martina Jirouse doplněných krátkými texty, které zvolil či sám napsal editor Martin C. Putna. Kniha, dle popisu na deskách, obsahuje výběr „nejlepších básní duchovních“ z Magorovy summy – dodejme, že téměř polovina jich pochází z ústřední sbírky Magorovy labutí písně, veškeré další Jirousovy sbírky jsou ve výboru zastoupeny jednou až osmi básněmi (a z Magorova ranního zpěvu a z Okují není zařazena báseň žádná). Jelikož – jak deklaruje Ediční poznámka (s. 291) – „nejsou zahrnuty zdaleka všechny básně tak či onak se dotýkající věcí duchovních“,[1] jedná se o volbu nutně a přiznaně subjektivní.[2]
Rozhodně je potřeba hned úvodem ocenit tušenou snahu uchopit Jirousovu tvorbu inovativním způsobem a přiblížit ji tak specificky laděnému publiku, jako se to povedlo loňské podobně pojaté knize Skoro modliteb Karla Čapka (rovněž sestavené a komentované M. C. Putnou). Oproti nim ale smysl jirousovského svazku může jen stěží spočívat v samotném shromáždění textů dotýkajících se spirituality – ta je totiž u Jirouse přítomná inherentně. Přidanou hodnotu, která ve výboru vyváží vytržení básní z kontextu původních sbírek, proto hledejme ve dvou editorských součástech, na něž se zaměří následující odstavce: komentářích básní a závěrečné studii.
2
Texty doprovázející jednotlivé básně na sebe strhávají pozornost nejvýrazněji. Zatímco na deskách Čapkových Skoro modliteb jsou předznamenány slovem „glosoval“, zde je již příznačně „doprovodil“ – a zatímco první sloveso zřejmě odkazuje na interpretační usouvztažňování, které je nesporně přínosné přinejmenším pro laického čtenáře (ostatně týž postup lze pozorovat i v Putnově „překladu a výkladu“ Kollárovy Slávy dcery, Academia 2014), v druhém případě je čtenáři nabízen hlas konfrontující básně tu s jinými texty, tu s vlastními interpretacemi. To sice lze s jistou shovívavostí označit za autorský „dialog mezi nebem a zemí“ (Svanovská 2021, 1:40), obě polohy však jsou alespoň zčásti problematické.
Jednou z forem komentářů jsou citáty z Magorova zápisníku, Magorových dopisů, Magorovy oázy či textů „Jirousových žen“ (s. 291). Nad těmito úryvky není snad ani třeba zmiňovat nesporné limity toho, když texty vykládá sám jejich autor či příslušníci jeho rodiny. Častěji než o přímé interpretace se totiž v Magorských modlitbách jedná o útržky spojené s básní nikoliv výslovně, ale obdobným tématem či shodným motivem. Vymezená snaha „co nejvíce ‚komentovat Magora Magorem‘“ („jako se ‚komentuje Písmo Písmem‘“; s. 291) nadto naráží i na ignorování časových vzdáleností mezi vznikem konfrontovaných textů. I tak lze ale tento typ považovat za přínosný tím, že básně nasvítí nečekaným světlem. Podobným typem potenciálně hodnotných intertextuálních komentářů je ostatně i občasné vysvětlení biblických aluzí z básní a také, ale již s podstatně menším přínosem, komentáře vyznívající jako „v Bibli se to píše taky“ (např. s. 61–62).[3]
Druhý způsob „doprovázení“ básní, komentáře interpretační, zaráží v průběhu četby ještě častěji, a to jak z hlediska formulačního, tak informačního. Texty jsou v některých částech publikace stylově nevyvážené („an“ na s. 129, 130; „komouši“ na s. 111, 113, 123; „fašoid” na s. 293) a problematická jsou vzhledem k povaze komentované poezie z principu i příliš jednoznačná tvrzení (např. „‚S. B.‘ je Samuel Beckett“ [podtrhl O. V.], s. 124; „křesťan, který ve 21. století není ekolog, není křesťan vůbec“, s. 32). Editor se také, přestože se v rozhovoru o knize zaříká, že „[z něj] je tam co nejmíň“ (Putna–Topol 2021, 3:32), dostává místy do velmi osobní roviny, kvůli níž některé komentáře působí ve srovnání s okolostojícími básněmi až banálně („Taky jsem mu ho [míněno Magorovi první český překlad Života svatého Martina] mohl dát, achjo.“, s. 132) či postradatelně („Když jsem byl v mezikaranténním létě 2020, cestou z festivalu na Skalákově mlejně, ve Staré říši…“, s. 181). Putna svůj přístup – determinovaný podle něj tím, že se s Jirousem znal osobně – ostatně sám tematizuje (v ediční poznámce, s. 293, a šířeji rovněž v Putna–Topol 2021, 2:05). Některé komentáře navíc vyznívají velmi svérázně: např. báseň začínající veršem „Tak vetknuli jí do drdolu“ (z pátého oddílu Magorových labutích písní) je doprovozena pouze slovy „Kdo je tu pohřbíván? – A co na tom záleží? Třeba právě tvoje babička.“ (s. 190).
Nelze popřít, že Magorské modlitby obsahují i poměrně plodné a originální editorovy interpretace. Je ale potřeba zmínit úskalí univerzální: to, co je zde komentováno, je lyrická poezie – tedy texty, jež potřebují čas k „doznění“ a čtenářovo osobní soustředění. Putnův doprovod však přichází bezprostředně a ve čtenářích, zbavených nutnosti se s texty utkat samostatně, se tak vytváří útěšný a pohodlný dojem, že jim díky editorovým slovům „rozumí“.
3
Přítomnost závěrečné editorovy studie „Magorské, nikoli jen Magorovy“ je nejzřetelnějším rozdílem mezi čapkovskou publikací a Magorskými modlitbami.[4] Putnův text je napsán vstřícným a přehledným způsobem a přispívá k dojmu, že by bylo možné číst básně studijně – jako vhled do spirituality v Jirousových textech. Takové vyznění ale ztěžuje několik rysů: jednak to, že u básní citelně chybí označení, z které sbírky či z jakého časového období pochází, jednak fakt, že je studie zařazena až na samotný konec, přestože vzhledem k potenciálnímu smyslu výboru by bylo smysluplnější ji číst před samotnými Jirousovými básněmi.
Nejpodstatněji je ale odborný vklad publikace oslaben tím, že je text studie téměř doslova totožný s pasážemi z kapitol „Ivan Martin Jirous“ a „Underground jako duchovní postoj“ z Putnovy České katolické literatury v kontextech 1945–1989 (Putna 2017: 727–766). Na tuto skutečnost sice decentně upozorňuje ediční poznámka slovy „Jádrem studie je jirousovská kapitola“ z příslušné publikace, „aktualizovaná a doplněná též o pasáže z jiných editorových textů o Magorovi a/nebo o undergroundu a/nebo o Vysočině“ – ale jednak by vůči čtenářům bylo vstřícnější o podobnosti informovat hned v úvodu studie (např. ve formě poznámky pod čarou), jednak považujeme za vhodné být o její míře specifičtější. Texty se totiž překrývají z naprosté většiny zcela doslovně (včetně kompozice), nově v sedmadvacetistránkovém textu přibylo motto z Magorových dopisů, krátký odstavec na s. 268 a dvě a půl strany na samotném konci (s. 287–289), obecně jsou ale oproti zdrojové kapitole pasáže spíše redukovány, nejzřetelněji co se týče úryvků Jirousových textů, které se do studie v Magorských modlitbách dostávají ve zkrácené podobě (s. 284), jako odkaz (s. 280), ale nejčastěji vůbec. Tvrzení, která tak v původním textu byla doložena přímo Jirousovou tvorbou, zde zůstávají jen jako konstatování (srov. např. Putna 2017, s. 758 a Jirous 2021, s. 281).
4
Závěrem doplňme, že nad svazkem se otevírají i otázky další, byť méně závažné. Jednou z nich je strukturování sbírky do tří částí a rozdělení každé z nich do dalších tří až čtyř oddílů podle logiky „shora dolů“ (dle popisu na deskách knihy), od tří podob Boha, přes „katolický panteon“ až k modlícímu se jedinci v různém rozpoložení (vč. neologismem označeného „vděčníka“). Tím vzniká hierarchizovanější dojem než ve svazku čapkovském a takto relativně hustě narýsované hranice naráží na rozmanitost zařazených básní. Míra koherence i smysluplnosti jednotlivých oddílů je proto různorodá. Příkladem budiž jeden z kratších oddílů, „Andělé“, v němž dvě z šesti básní (s. 96–97) sice obsahují motiv anděla, ale spíše v doprovodné roli – tedy v obdobné pozici, jako se andělé objevují v některých básních naopak oddílu následujícího (s. 103, 113).[5] Je třeba si proto zvláště uvědomit, že samotné začlenění do oddílu také báseň interpretuje – a to v některých případech, které nelze Martinu Putnovi upřít, pozoruhodně: např. umístěním dvojverší „Řekl jsi: mihi vindictam / nech něco prosím také nám“ do oddílu „Bůh utěšitel“ (s. 77). Ne vždy však je editorovo rozhodnutí zcela srozumitelné (např. zasazením básní „S Bohem jsem sepjat zvláštní přazkou / láskou“ a „Na Mírově jsem makal v kapli […]“ do oddílu „Hříšník“, s. 198–199).
Svébytnou problematikou je i zacházení s osobností autora – lyrický subjekt Jirousových básní sice obecně silně referuje k autorovi, je však sporné, nakolik samozřejmě lze tyto subjekty ztotožňovat (jako např. na s. 273). Nutno však podotknout, že v akcentaci osoby tvůrce je svazek konzistentní s pojetím celé Malé edice klasiků, která je již svým názvem či výčtem připravovaných svazků (v nichž figurují pouze jména autorů, nikoliv tituly děl; s. 294) orientována více k autorským osobnostem než jejich dílům.
Celkově tak lze konstatovat, že svazek Magorských modliteb vykazuje nemálo nedostatků,[6] které snad nebudou překážet čtenáři ochotnému přistoupit na osobní tón komentářů a neočekávajícímu novou Putnovu studii. Čtenáři podezřívavějšímu se ale při procházením touto ministerským grantem podpořenou publikací pravděpodobně vloudí na mysl nepěkná myšlenka: Nestala se zde Jirousova jedinečná poezie pouze nosičem pro Putnovy komentáře?
Zdroje
JIROUS, Ivan M. Magorské modlitby. Sestavil a glosoval Martin C. Putna. Praha: Biblion, 2021. Malá edice klasiků, svazek 4. 293 s.
PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989. Praha: Torst, 2017. 1023 s.
PUTNA, Martin C. Ivan Martin Jirous: Magorské modlitby. In Youtube (kanál „Biblion“) [on-line]. Publikováno 18. 6. 2021 [citováno 29. 6. 2021]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=tGh32KNzCMM>.
PUTNA, Martin C. – TOPOL, Jáchym. „Boží dar se zjeví, kde On chce.“ Martin C. Putna o nové knize Ivan M. Jirous: Magorské modlitby. In Youtube (kanál „knihovnavaclavahavla“) [on-line]. Publikováno 14. 6. 2021 [citováno 29. 6. 2021]. Dostupné z: <https://www.youtube.com/watch?v=1S3iBnlkJF0>.
SVANOVSKÁ, Hana. Knihovnička. In Proglas.cz [on-line]. Publikováno 6. 6. 2021. Dostupné z: <https://www.proglas.cz/program/detail-poradu/2021-06-06-13-30-00/>.
Poznámky
[1] Toto označení je ostatně poněkud přesnější než titulní „modlitby“: modlitby (ve smyslu komunikačního aktu namířeného vůči Bohu), sice ve svazku jsou, ale často se jedná spíše o výpověď o vlastní či cizí spiritualitě a o jejím chápání. Putna sám o básních říká, že se „nějak dají nazývat modlitbami – nebo někdy rouháními, protože Magor samozřejmě jednou rukou se modlí a druhou rukou duchovní se rouhá“ (Putna 2021, 1:08).
[2] Sám editor popisuje výběr básní do publikace jako osobní záležitost v propagačním videu (Putna 2021, 0:54) i v rozhovoru s Jáchymem Topolem (Putna–Topol 2021, 15:20).
[3] Na okraj: komentáře mnohdy překládají cizojazyčné výrazy a fráze, přičemž latinských a anglických se to týká téměř bez výjimky (vč. jednotlivých slov jako „Ave“, s. 108), řeckých a ruských nikoliv (s. 31, s. 147–148).
[4] Tato editorova rozhodnutí ostatně tematizují obě knihy: ve Skoro modlitbách je předloženo trojí zdůvodnění, „proč tu není studie ‚Čapek a náboženství‘“ (s. 181–184), a v Ediční poznámce Magorských modliteb Putna vysvětluje zdejší studii tím, že „čtenáři Skoro modliteb si stýskali [na její] absenci“ (s. 292).
[5] Takováto nejednoznačnost rozřazení je ostatně reflektována i v komentářích („Báseň by mohla tudíž státi i v oddílu Svatí noví.“; s. 215) a Ediční poznámce („Některými básněmi prochází více témat, nebo poloha modlitebníka kolísá. I to však patří k duchovní poezii Magorově – i k duchovní zkušenosti vůbec.“; s. 292).
[6] Rovněž postřehnutelné, ale významem marginální, jsou občasné technické nedokonalosti sazby (např. příliš úzké mezery, s. 268, či chyba v kurzívě, s. 286) či nejednotnost zápisu „Magorova summa“ a „Magorova Summa“ (obojí na s. 271).