Naději na posun k větší ochraně dosud ohrožených obyvatel Evropy znamenal souhlas rady ministrů s Úmluvou Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí. Podle místa, kde byla dohoda uložena a připravena k podpisu a k ratifikaci, se jí říká Istanbulská úmluva. Dohoda směřuje k nulové toleranci vůči takovému násilí a je podstatným krokem na cestě k bezpečnější Evropě. A nejde jen o ochranu obětí a represi pachatelů. Úmluva počítá především s důslednou prevenci formou práce s aktéry násilí a školní výchovy.
Rada Evropy zahrnuje čtyřicet sedm mezinárodně uznávaných států, jejichž aspoň část území leží v Evropě, přičemž hranice Evropy jsou konvenční a nejednotně určeny. Členy Rady Evropy z tohoto území nejsou jen Bělorusko, Vatikán a sporná území. Dohodu podepsalo čtyřicet pět států a z nich třiatřicet ji již ratifikovalo. Stala se v nich stabilní součástí právního řádu. Nepodepsali ji jen zástupci Ruska a Ázerbájdžánu. Samostatně se k úmluvě připojila jako subjekt rovněž Evropská unie.
Česko již před sjednáním úmluvy mělo právní normy ohledně násilí na ženách a domácího násilí a podílelo se na přípravě úmluvy. Podepsalo ji jako jedenačtyřicáté v pořadí. Ratifikace zůstává však dlouhodobě otevřena. Ani za deset let od jejího uzavření se náš parlament neodhodlal k jejímu schválení a zařazení nového standardu ochrany do českého právního systému.
Nejnověji Turecko odvolalo svůj podpis pod dohodou, ačkoli bylo jejím prvním signatářem. V roce 2016 však v Turecku proběhl převrat inscenovaný jako vzpoura opozičních důstojníků proti řádně zvolené vládní moci. Jeho výsledkem bylo posílení prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, jehož nový režim nemá daleko k diktatuře. Nový systém posiluje vliv náboženství na veřejný život.
Erdoğanův režim od dohody odstoupil s odůvodněním, že její principy přispívají k podrývání tradičních hodnot a nadržují sexuálním menšinám. Podle tureckých činitelů jde o to zachovat tradiční společenské základy. Není prý potřeba hledat lék z vnějšku či napodobovat jiné. Řešení existují ve vlastních tradicích.
Úmluva se zaměřuje konkrétně na fyzické i psychické domácí násilí, nebezpečné pronásledování (stalking), sexuální násilí, včetně znásilnění, sexuální obtěžování, nucené sňatky a mrzačení ženských pohlavích orgánů.
Odbor rovnosti žen a mužů při Úřadu vlády ČR vydal k Istanbulské úmluvě informační brožuru, ve které mimo jiné uvádí: Větší část těchto forem násilí však zůstává skryta. Například průzkum Akademie věd zjistil, že nějakou formu násilí ze strany svého partnera zažilo 38 % žen. Studie organizace proFem z roku 2015 zjistila, že lékařskou pomoc kvůli domácímu násilí každoročně vyhledá přes 150 tisíc žen.
Z uvedeného zjištění je zřejmé, že dosavadní právní normy a praxe podle nich nestačí. Že různé formy násilí podmíněné rodovou příslušností nebo rolí v domácnosti jsou problémem a že je třeba masivnějšího úsilí, má-li se jim zamezit.
Odpor turecké vládní moci stejně jako boj českých odpůrců dohody je motivován přiznaně nebo nepřiznaně nábožensky, přesněji řečeno jistým způsobem prožívání a praktikování náboženství. Toto zdůrazňování náboženské, případně i etnické identity bývá někdy zastřeně formulováno jako „obrana tradičních hodnot“.
Nejvyšší představitelé církví římskokatolické a řeckokatolické, Jednoty bratrské, Církve adventistů sedmého dne, Evangelické církve metodistické, Slezské církve evangelické a. v. a Církve bratrské vyzvali v roce 2018 dopisem poslance Českého parlamentu k odmítnutí této úmluvy. V dopisu si pletou Radu Evropy s Evropskou unií a poněkud neurčitě formulují své námitky. Pravoslavná církev se připojila dodatečně.
Odpůrci dohody shodně v Turecku, v Česku a v zemích postkomunistické východní Evropy vystupují proti podrývání tradiční kultury. Pokládají ji za cosi pevně daného a opomíjejí, že dochází k vývoji v hodnocení ochrany členů společnosti, kteří dosud byli slabší pozici. I to patří ke kultuře. Ač to není ve vlastním textu dohody, zásadně odmítají právo jednotlivců na rodové sebeurčení. Genderová studia potvrzují známý fakt, že rodové sebepojetí a volba partnerského protějšku nemusí vždy odpovídat biologickému pohlaví. Může se to někomu nelíbit, ale sotva tomu lze autoritativně zabránit. Za překvapivé lze pokládat to, že nejen politici, ale i náboženští činitelé považují člověka za biologicky determinovaného.
Dopis českých náboženských představitelů na prvním místě namítá, že úmluva degraduje vztah mezi mužem a ženou na antagonistické měření sil. Úmluva ve skutečnosti mluví o historicky nerovném postavení žen a mužů, což je potvrzením dějinného faktu a odkazem na jednu z příčin tohoto násilí. Cílem úmluvy není štvát ženy proti mužům a muže proti ženám. Článek 14 úmluvy požaduje naopak (jako téma vzdělání) rovnost mezi ženami a muži, genderové role bez stereotypů, vzájemnou úctu, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích.
K tvrzení tureckých zástupců, že dohoda nadržuje sexuálním menšinám je třeba konstatovat, že úmluva vůbec nezmiňuje registrované partnerství ani manželství stejnopohlavních párů. Žádným způsobem nemění legislativní úpravu forem rodiny či partnerských svazků. Diskuse o tom se dlouhodobě vede bez jakékoliv souvislosti s úmluvou. Úmluva pouze chrání před násilím i partnery ve stejnopohlavních párech.
Další náboženské subjekty, jako například Církev československá husitská, Starokatolická církev v ČR nebo Federace židovských obcí se nevyjádřily. Jiné náboženské hledisko vyslovila v říjnu 2018 synodní rada Českobratrské církve evangelické: Považujeme za potřebné vyjadřovat se jasně a zřetelně k důležitým otázkám veřejného života. Nepřipojili jsme se ke kategorickým soudům zaznívajícím od představitelů některých církví. Nesouhlasíme s tím, že úmluva, která má zakotvit mezinárodní standard ochrany před různými formami násilí, je rafinovaným pokusem vnést do našeho právního řádu pochybná ideologická měřítka.
Náhledový snímek ze zdroje zde.
Související články:
Vysoké počty pronásledovaných stoupenců Gülenova hnutí Hizmet v Turecku
Americký pastor propuštěný z tureckého vězení: „Bůh odpustil mně, já odpouštím jim.“