V úterý 25. února končí v Česku, ale i ve značné části především křesťanského světa období masopustu[1]. Tento výraz vychází ze smyslu slov opuštění masa a označuje slavnostní období mezi posty o Vánocích a Velikonocích.
Masopustní úterý tvořilo zlomový bod na rozhraní dvou ročních etap. Šlo o období relativního hospodářského klidu, ovšem již se očekával příchod jara, počátek nové sezóny. S tím souvisela i řada pověr a zvyků majících za úkol ochránit obydlí před zlými silami a zajistit plodnost a blahobyt.
Původ svátku je možno nalézt již v předkřesťanských dobách, ve starořeckých a římských bakchanáliích[2], ze kterých si dokázaly zachovat některé charakteristické rysy v podobě tanečních zábav a maškarních průvodů. Význam a smysl svátku se však v průběhu staletí měnil. Katolická církev se snažila proti lidovému svátku s přemírou veselí a bujnosti aktivně vystupovat, nicméně po neúspěších zákazů se církvi podařilo alespoň zahrnout masopustní dny mezi církevní svátky a určovat jejich termín – masopust začíná svátkem Tří králů (6.ledna) a končí o půlnoci mezi Masopustním úterým a Popeleční středou, 40 dnů před Květnou nedělí[3]. Celé období tak může mít různou délku.
V českém prostředí se zachovala tradice slavit zejména poslední tři dny, nazývané také jako končiny nebo ostatky, důležitou roli hraje též Tučný čtvrtek. V tento den začínají přípravy na závěrečné veselí, dělají se zabijačky a dle tradice lidé konzumují nadměrné množství jídla, aby byli v dalším roce při síle.
V poslední den masopustu se chodili věřící vyzpovídat do kostela ze svých hříchů (zejména v době baroka), dostali rozhřešení a byli očištěni před nadcházejícím půstem. Ani během veselic tak nezapomínali na to, že začíná postní období.
První zmínky o svátku máme v českých zemích ze 13. století, kde jsou zmiňovány jako oslavy výrazně lidové. Od 18. století máme záznamy o zvláštních tanečních zábavách, tzv. redutách, určených vyšším vrstvám. Do první světové války se masopust spojoval zejména s maškarními obchůzkami v podomácku vyrobených maskách, které nalezneme ve většině okresů v čechách. Toto přestrojování v sobě nese pozůstatky pohanských kultů, nejčastěji se v této praktice objevuje tzv. magie podobnosti. Přestrojením se za zvíře s velkou silou má dojít k přenosu této síly na člověka. Mezi nejoblíbenější masky tak patřily a patří medvěd a kůň. Postupem času se začaly kromě zoomorfních charakterů objevovat také masky s lidskou podobou a vlastní hierarchií – hejtman, kaprál, tancmajstr či šašek. Nalézt můžeme i ženské masky karikující cikánky, staré ženy či svobodné matky.
V období komunismu nedocházelo k výraznějšímu potírání svátku, neboť se nejednalo primárně o svátek náboženský, přesto jako by se tato tradice vytrácela. Po roce 1989 se masopust začínal znovu objevovat na vesnicích a ve městech spíše než jako náboženská slavnost jako připomenutí dávných tradic pro odpočinutí od každodenního života, a to z praktických důvodů zejména o víkendu před masopustním úterým. Několik fotek z novodobého slavení masopustu si prohlédněte v galerii.
Český masopust, konkrétně obchůzky na Hlinecku a ve Východních čechách, je od roku 2010 zapsaný na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.
[1] Lidově označován také jako fašank, nebo jen karneval (z italského carne levare – odložení masa, nebo z latinského carnis trivium – křižovatka). Těmito výrazy se někdy mohou myslet jen poslední 3 dny – od neděle do úterý.
[2] Oslavy římského boha a patrona vinné révy Bakcha, posléze nahrazené analogickými svátky, například saturnáliemi či luperkáliemi.
[3] Neděle stojící jeden týden před Velikonoční nedělí.
Doporučená literatura:
HRNÍČKO, Václav. Atributy, proměny a funkce některých tradičních masek ve výročních obyčejích. Středočeské muzeum, Roztoky u Prahy.
HICKMAN, Hoyt L., et al. Handbook of the Christian Year, 1986.
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky. Nakladatelství Lidové noviny, 2004.
Fotografie: Jiřina Ovčarová, masopustní průvod v Chomutově (2007).
Související příspěvky: