Napětí mezi pravoslavnými křesťany na Ukrajině výrazně poškodilo vztahy mezi Moskevským a Cařihradským pravoslavným patriarchátem. Ty jsou však špatné už dlouhodobě, a to právě především kvůli sporům o působení na územích, která ruská církev považuje za součást své jurisdikce.
V roce 1923 Cařihrad přijal pod svou správu pravoslavnou církev ve Finsku a v Estonsku. V obou případech jde o autonomní církve, nikoliv tedy autokefální (tj. zcela samostatné). Finská pravoslavná církev, která se vedle luterské církve těší jistým privilegiím jako státní náboženství, byla později Moskevským patriarchátem uznána za kanonickou, ačkoliv v zemi působí i polo-autonomní Ruská pravoslavná církev ve Finsku spadající pod moskevské vedení. V Estonsku byli pravoslavní opět podřízeni Ruské pravoslavné církvi (RPC) nejdříve po okupaci Estonska v roce 1940 (umožněnou Paktem Ribbentrop-Molotov) a potom po II. světové válce, kdy byla země opět přičleněna k SSSR. Po osamostatnění země se estonská církev znovu stala autonomní v rámci Cařihradského patriarchátu (CP). RPC se s tím nesmířila a v Moskvě se v roce 1993 při liturgii dočasně přestal cařihradský patriarcha vzpomínat.
Spory se nevedly jen o tradiční území, ale i o vliv na pravoslavnou diasporu. V roce 1931 přijal CP jako „patriarší exarchát“ farnosti části ruské emigrace v západní Evropě (viz např. zde), pod který spadá i slavná škola Institut de théologie orthodoxe Saint-Serge v Paříži.
Vlastně i naše území bylo důvodem ke sporu mezi oběma patriarcháty, byť zdaleka ne tak dramatickému. Zatímco CP je v období novodobých počátků pravoslaví v ČSR považoval za své misijní území, pro které v roce 1923 vysvětil biskupa, po válce se jiný proud, který přijal svěcení ze Srbska, spojil s RPC, od níž přijal v roce 1951 autokefalitu. Cařihrad ji nikdy neuznal, a v roce 1998 udělil Pravoslavné církvi v českých zemích a na Slovensku autokefalitu svou vlastní (byť tehdejší vedení věřícím tento tzv. patriarší tomos, zde, představilo jako pouhé „požehnání a uznání“ stávající autokefality, což stále tvrdí i příslušné heslo na české Wikipedii, zde). Naopak Pravoslavnou církev v Americe (OCA), které RPC udělila autokefalitu v roce 1970, CP stále neuznává, a spolu sním ani řada dalších místních pravoslavných církví.
Situace, k níž došlo nyní, tedy není zcela nová. Závažnost ovšem spočívá v tom, že na rozdíl od území Estonska je Ukrajina pro „ruskou duši“ nesrovnatelně důležitější. Už jsme zde citovali slova J. M. Dawsona z Institutu pro vztahy církve a státu na texaské Baylorově Univerzitě: „Kyjev je Jeruzalémem ruských pravoslavných. Tam jsou svaté ostatky, kláštery, chrámy… Je to posvátné místo pro lidi i ruskou identitu.“
Světové pravoslaví je společenství samostatných (autokefálních) církví, které mají rovnocenné postavení, a žádná nemůže zasahovat do vnitřních záležitostí jiné autokefální církve. Těch je nyní 14, resp. 15 i s OCA. CP, který je rovněž tradičně nazýván Ekumenický patriarchát, má v tomto společenství pouze čestné prvenství. Nelze jej tedy srovnávat s postavením papeže v církvi římskokatolické. Avšak právě z „papismu“ nyní představitelé RPC patriarchu Bartoloměje obviňují, jelikož podle nich své kompetence překračuje.
Jednota pravoslaví je tradičně zajištěna tzv. eucharistickým společenstvím, tedy tím, že spolu mohou příslušníci jednotlivých církví společně sloužit bohoslužby a uznávají si svátosti. Jednota se vyjadřuje i tím, že hlavy jednotlivých autokefálních církví při těchto bohoslužbách vzpomínají jména představitelů ostatních církví.
Současné napětí v souvislosti s oznámením CP, že udělí ukrajinským pravoslavným autokefalitu, ještě více narostlo. Již dříve metropolita Ilarion (Alfejev), který má na starosti zahraniční vztahy MP, varoval, že pokud by Ukrajinci od Cařihradu autokefalitu obdrželi, mohlo by to vést k největšímu rozkolu od roku 1054, kdy došlo k rozdělení církve na západní katolickou a východní pravoslavnou. V pátek patriarcha Kirill znovu své odhodlání v okamžiku vyhlášení samostatnosti ukrajinské církve přerušit eucharistické společenství s CP zopakoval (viz např. zde).
Zmíněné nejasnosti o tom, od koho česko-slovenská pravoslavná církev přijala autokefalitu, patrně sehrály roli v tom, že na cyrilometodějské oslavy v roce 2013 v Mikulčicích kam se sjeli představitelé místních církví včetně patriarchy Bartoloměje, moskevský patriarcha tenkrát nedorazil. Mnohem závažnější však byla neúčast zástupců RPC na „Velkém a svatém sněmu“ (viz zde), který se v roce 2016 konal na Krétě. Svolal jej patriarcha Bartoloměj jako historické „všepravoslavné“ shromáždění, a někteří od něj očekávali, že bude jakousi obdobou II. vatikánského koncilu v církvi římskokatolické. Bez účasti reprezentantů největší autokefální pravoslavné církve na světě však takový význam sněm mít nemohl, a byl tak spíše ukázkou nejednoty světového pravoslaví. Foto: Ecumenical patriarchate, Flikr.
Související příspěvky
Víra na Ukrajině mezi Moskvou a Kyjevem (zde)
Víra na Ukrajině mezi Moskvou a Kyjevem… a Cařihradem (zde)
Co se skrývá za údajnou kybernetickou špionáží namířenou proti cařihradskému patriarchovi? (zde)
Pravoslavní v Jižní Osetii mezi Tbilisi a Moskvou, řecký biskup přišel o pas (zde)