Bible 2. Režie: Janek Lesák, dramaturgie: Natálie Preslová, hrají: Martin Cikán, Láďa Karda, Lumíra Přichystalová, Jan Strýček. Experimentální prostor NoD, Praha, 22. 2. 2019.
Původní divadelní hra dvojice Janek Lesák a Natálie Preslová nazvaná Bible 2 byla 22. února 2019 uvedena v pražském „experimentálním prostoru“ NoD. Téměř hodinu a půl dlouhá inscenace má žánrově nejblíže k frašce či několikadílnému sitcomu a postaví před diváka trojici postav, Boha, Lucy a profesora, kterou později doplní i Ježíš.
Běh dramatu (nelze totiž hovořit o souvislém ději) je rozčleněn do čtyř úseků, přičemž každý z nich je uveden rozhovorem s někým zemřelým před nebeskou branou a nekrátkou „znělkou“, jejíž několikeré opakování si lze jen těžko vysvětlit. V první epizodě se postava Boha probouzí s kocovinou a v rozhovoru s ďábelskou figurou Lucy a profesorem je mu objasňováno, co se dělo po tom, když se rozhodl se v sedmý den stvoření místo odstraňování chyb „systému“ oddat spektakulárnímu mejdanu. Různé jevy (jako vyhynutí dinosaurů či způsob lidského rozmnožování) jsou zde vysvětleny jako Boží opilecké rozmary či excesy (jeho zvratky jsou ztotožněny snad se středověkými morovými ranami a Hitlerem). V epizodách následujících se pak souhrnně jedná o snahu tento stav napravit.
Drama má být dle popisu (zde) „inspirováno komixem [sic!] Adventures of God“ (ten je dostupný zde), nutno však říci, že drtivá většina zápletek je jednoduše přebrána a případně až ve vyústění dovedena jinam. Závažnou proměnou však v dramatu projdou postavy: místo Ďábla s bradkou (jemuž se oslovení „Lucy“ příčí) je zde mladá dívka, Ježíš je konvertitou k buddhismu a „drsňákem“ s puškou. Hlavně jsou ale všechny čtyři charaktery zásadně zploštěny do jednoslovně vystižitelných povah. Oproti předloze také přibývá množství vulgarit. Několika výstupy je původní námět přenesen do českého kontextu – např. zařazením herce Jaroslava Duška do koláže znázorňující, čemu lidé dnes věří (mj. vedle nápisu Reiki či obrázku duhového jednorožce). Probíhá zde, na okraj řečeno, ale i směr opačný: v komiksu profesor, ztotožněn asi s archandělem Gabrielem, při vylepšování stvořeného světa poslouchá Smetanovu Vltavu: v inscenaci zůstává častým a hlasitým hudebním podkresem vesměs konfekční pop rock.
Za největší úskalí Bible 2 by bylo možné považovat výraznou roztříštěnost napodobující komiksová okénka (dialogy jsou stále přerušovány zhasínáním světla a hudebními předěly, v některých fázích tak scény trvají jen nižší desítky vteřin), která však skrývá – na první pohled paradoxně – výraznou centralizaci. Nejen že je samotné uspořádání jeviště nenápaditě rozděleno na střed a souměrné okraje, podstatnější centričnost je myšlenková – hovoří-li se o dějinách, je to vždy pohled evropský a zaměřený na křesťanství (přitom v předloze se hned mezi prvními díly vyskytne práce s jinak zaměřenou spiritualitou, např. zde či zde). Nejvýrazněji se pak egocentrismus kulturní elity projeví v hovoru o většině obyvatelstva země jako o „kreténech“, kteří ty „největší kretény“ nechávají vládnout. Když pak Bůh zjistí, že „kreténi“ se na Zemi množí, protože je Lucy místo do pekla posílá zpět do nových těl, je profesorem představen nový plán posílat je alespoň do těl „tlustých a ošklivých“, protože ti se „méně rozmnožují“ (krom jiných tuto představu doprovázely fotografie Kim Čong-una, Vladimíra Franze, Václava Klause jr. a Donalda Trumpa). Tím se toto rozčleňování společnosti stává vyloženě nevkusným.
Bible 2 by zcela zjevně mohla mít potenciál rozehrát i podstatné současné náboženské otázky:[1] deinstitucionalizace náboženství (v epizodě s již zmíněnou „ukázkou“, v co lidi věří), synkretismus a postoj „anything goes“ (do nějž hra vlastně ústí), nenávist ke skupinám lidí (s homosexuální orientací či jinou barvou pleti) maskovaná Biblí (je tak pojmenována celá jedna epizoda), módní vnímání buddhismu jakožto nenásilného náboženství (když Ježíš – buddhista poprvé vstupuje na scénu s puškou v ruce), očekávání konce světa (opět celá jedna epizoda) či porozumění mezi lidmi různého vyznání (jež lze ilustrovat již na samotných autorech komiksu, kteří se představují jako katolík a agnostik, zde). O žádném z těchto témat ale není v dramatu řečeno nic důležitého, žádné závažné otázky tato komedie ve svých konzumentech nevyvolává.
Komu je tedy hra určena? Snad těm, kteří mají nálepku víry asociovanou (třeba i navzdory jakémukoliv soukromému implicitnímu či explicitnímu náboženství) s něčím veřejně vysmívaným. Inscenace Bible 2 tak nakonec jistý obrázek o současné spiritualitě v české společnosti podává. Bohužel je to ale obrázek takový, jemuž vděčně zatleskají nikoliv přívrženci náboženské satiry, nýbrž ti, pro něž je téma spirituality smrsknuté na karikovatelné vnější projevy – a chtějí se o tom zřejmě spolu s autory jen ujistit.
[1] Ostatně i otázky obecně společenské – např. ekologické, „co se stalo s planetou“, „kdo nacpal do velryb ty igeliťáky“, jak se v jedné scéně ptá profesora a Lucy Bůh.
Náhledový obrázek je vzat z prezentace divadelní hry zde.