Do situace duchovního suchopáru a jako odpověď tradičním církvím, jež do značné míry pozbyly schopnost na mentalitu moderní éry věrohodně odpovědět, se i u nás v Česku urodilo nemálo těch, kdo přišli s alternativami. Podněty získávali v tradicích indického původu, s oblibou v józe, advaitavédantě a v Buddhově dharmě, která historicky Indii opustila a dnes přichází v kulisách a s rekvizitami jižní a východní Asie. Jiní probouzeli pod vlivem evropské (snad nejsilněji francouzské) magické (či hermetické) obrody i zde v Česku myšlení a praxi západního esoterismu.
Někteří byli věrnými a pokornými služebníky směrů, které pokládali za nosné, jiní interpretovali a přizpůsobovali české mentalitě.
Silnými postavami v tomto proudění byli manželé Míla (1920–2001) a Eduard (1908–2002) Tomášovi. Oba vycházeli celkem přiznaně z těch indických směrů, které jsou v Indii možná menšinové, ale které v procesu kulturní výměny s Evropou získaly oblibu (též díky theosofickému hnutí v jeho počátečním silném období), protože nabízely to, co v židovsko-křesťanské tradici bylo na vedlejší koleji, nebo co bylo zapomenuto.
Eduard, od jehož narození uplývá v neděli 25. listopadu 2018, sto deset let, podobně jako jeho o dvanáct let mladší, ale ve spirituálním tandemu, zdá se, dominatní manželka, nechtěli jen převyprávět krásné, mystické myšlenky Východu. Pracovali na sobě a dosvědčovali vnitřní prožitky, které jsou v těchto směrech onou peak experience, o niž nakonec jde.
To umožňuje přetlumočení zkušenosti a metod, které k ní mají vést, výrazivem, jež je srozumitelné pro západního, v tomto případě českého čtenáře nebo posluchače. Proto byl Eduard Tomáš označován za českého mystika. Jeho analogie s křesťanstvím byly šity na míru některých žáků a tradiční církevní křesťané se v nich tak moc nepoznávali.
S mystickou praxí začal již v mládí a určité vnitřní síly a odolnosti, které by z toho měly vyplývat, využíval i komplikovaných a nebezpečných situacích. Rád vyprávěl, jak dokázal tiše a neochvějně vzdorovat při výslechu Gestapem. Za připomenutí stojí jeho aktivní organizační účast v květnovém povstání roku 1945 na Kladensku.
Za komunistického režimu se Tomášovi dařilo bez velkých zásahů zvenčí utvořit okruh věrných žáků, možná podobně jako fotograf, malíř a víceméně buddhistický mystik Fráňa Drtikol, s nímž byl v kontaktu. Do roku 1955 pracoval na základě svého právnického vzdělání jako úředník, pak byl pro své názory a působení přeložen na manuální práci.
Zázemí, které umožnilo myšlenkám hnutí aspoň jaksi poloveřejně žít, mu poskytla tehdejší Náboženská společnost československých unitářů, již si režim vybral jako povolený (a kontrolovaný) prostor pro všemožné zakázané školy, řády a spolky tohoto zaměření. Na půdě pražské Unitarie blízko Karlova mostu proběhla například série Tomášových přednášek Jóga velkého symbolu, která posléze vyšla i tiskem.
Z jeho četných, dodnes čtených spisů lze připomenout jako nejpopulárnější Paměti mystika I. a II., 108 meditací, Umění klidu mysli.
V devadesátých letech vedle úzkého okruhu žáků, kteří za Tomášovými dojížděli na jejich chalupu na Sázavě do městečka Jílové u Prahy (s volbou žáků a s potvrzováním jejich duchovního pokroku neměli vždy šťastnou ruku) se postupně vytvořilo relativně velké neformální hnutí jeho čtenářů a posluchačů jeho televizních pořadů. V posledních letech života dokázal při svých přednáškových cyklech naplnit velký sál pražské Lucerny, který pojme 2 500 diváků.
Jeho příbuzní a žáci se prostřednictvím nakladatelství Avatar snaží udržovat jeho dědictví. Na škodu jeho odkazu byly veřejné rozepře mezi strážci Tomášova odkazu a stoupenci jiných hnutí s podobnou ambicí (např. kolem Jiřího Vacka).
Hledači na cestách ducha rádi sáhnou po Tomášových spisech, i když četba nedává to vše, co živý kontakt, a mohou tam najít cenné podněty.
Psali jsme v Dingiru:
Miloš Tomáš, Jsme božské podstaty, Dingir 10 (2), 2007, str. 58–59, zde.
téma „Česká mystika 20. století“, Dingir 10 (2), 2007, text celého čísla je k dispozici zde.
Související příspěvky: