Pravoslavní v Jižní Osetii mezi Tbilisi a Moskvou, řecký biskup přišel o pas

Pravoslavní v Jižní Osetii mezi Tbilisi a Moskvou, řecký biskup přišel o pas

Jižní Osetie, jejíž nezávislost na Gruzii uznává pouze Rusko a ještě čtyři další země, je sporným územím i z hlediska její církevní příslušnosti. Naprostá většina věřících se hlásí k pravoslaví, je zde i malá muslimská komunita a popularitu si v posledních desetiletích získává novopohanské náboženství uacdinismus (ætsæg din, „pravá víra“), hlásící se k dávné alanské tradici (přesná čísla z Jižní Osetie nejsou k dispozici, ale v Severní Osetii se k němu údajně hlásí 29 % obyvatel).1

V době SSSR v zemi církevní život prakticky neexistoval. Na začátku devadesátých let, které silně poznamenala válka s Gruzií poté, co Jižní Osetie vyhlásila nezávislost, se jihoosetinští věřící   s žádostí o administraci obrátili na Ruskou pravoslavnou církev (RPC). Ta jim s ohledem na církev gruzínskou, která území považuje za svou kanonickou oblast, nevyhověla. Poté se se stejnou žádostí obrátili na Ruskou zahraniční pravoslavnou církev (RZPC), která v té době s RPC ani gruzínskou církví nebyla ve společenství. Ta je přijala a pro nově vybudované chrámy vysvětila kněze. Ti v roce 1999 požádali o převedení pod správu řeckého Posvátného synodu v ohrazení (PSO, tzv. kypriánovci), jedné ze skupin tzv. starostylního (starokalendářního) hnutí, které je z pohledu Cařihradského i Moskevského patriarchátu a dalších místních církví světového pravoslavného společenství nekanonickým. PSO byl v té době s RZPC v církevní jednotě. Ta se však později (2007) sjednotila s RPC, zatímco PSO se roku 2014 sjednotil s hlavním proudem řecké starostylní církve vedené arcibiskupem Kallinikem se sídlem v Athénách. PSO tehdy vytvořil Alanskou eparchii (diecézi) své církve a v roce 2005 vysvětlil na biskupa jednoho z jihoosetinských kněží. Byl jím teprve dvaatřicetiletý mnich Georgij (Puchate), vzděláním biochemik, který ve válce ztratil značnou část své rodiny, vůdčí osobnost zdejší pravoslavné komunity.2

Foto: Biskup Ambrosios křtí přibližně stovku katechumenů ve městě Tsunari, foto z roku 2011 na stránkách PSO, zde.

Alanská eparchie byla jedinou pravoslavnou církví na území Jižní Osetie, a hrála tak roli zdejší oficiální církve. Biskup Georgij byl např. zván na různé státní ceremonie. V roce 2010 však na svůj post rezignoval, oficiálně ze zdravotních důvodů,3 a z Jižní Osetie odešel. Jeho funkci převzal biskup Ambrosios (Baird), kterému bylo uděleno jihoosetinské občanství, ačkoliv do země pouze dojížděl ze svého domovského kláštera v Řecku.4

Minulý rok se úřadu prezidenta ujal Anatolij Bibilov ze strany Jednotná Osetie, která usiluje o sjednocení Jižní Osetie se Severní, jež je součástí Ruské federace. Po své návštěvě u moskevského patriarchy Kirilla vznesl požadavek, aby se Alanská eparchie znovu sjednotila s RZPC, která si i po sjednocení s RPC zachovala svou autonomii, čímž by byla podřízena Moskevskému patriarchátu. Ambrosios to spolu s ostatními duchovními odmítl. Letos v dubnu mu byl na hranicích zabaven jeho jihoosetinský pas a tak i napříště znemožněn vstup do země. Prezident v té době svou politickou i církevní orientaci projevil tím, že se velikonoční liturgie zúčastnil v kostele RPC na jedné ruské vojenské základně, které v zemi jsou. Alanská eparchie pod vedením řeckých starokalendářníků tak ztrácí své dosavadní postavení.5

Navíc se zdá, že se do hry nenápadně vrací emeritní biskup Georgij. Na webu severoosetinské eparchie spadající pod RPC jsou fotografie ze slavnostní liturgie, na kterých je zachycen mezi sloužícími duchovními, ovšem nikoliv jako biskup, ale pouhý kněz;6 na seznamu sloužících pod obrázky však jeho jméno chybí. Před dvěma týdny se dokonce sešel i s prezidentem Bibilovem, který jej oslovoval také jen jako kněze a ocenil jeho hrdinství v roce 2008 (druhý konflikt s Gruzií, kdy se věřící ve všech chrámech uprostřed válečné vřavy modlili za mír),7 aniž by bylo zmíněno, že v té době byl biskupem. A vyslovil naději, že otec Georgij ještě „mnoho vykoná pro pravoslaví v Jižní Osetii“.8

Je tedy zjevné, že se v této malé kavkazské zemi začíná nová etapa pravoslaví.

 

Náhledová fotografie z roku 2009, uprostřed biskup Georgij, Cominf.org.

 

Psali jsme v Dingiru:

Rozhovor s biskupem Ambrosiem (zde)

Ruská pravoslavná církev v zahraničí (zde)

Rozhovor se starostylním pravoslavným knězem (zde)

 

Související příspěvky:

Pew: Za uplynulých sto let se počet pravoslavných křesťanů (pouze) zdvojnásobil. Výjimkou je Etiopie (zde).

Víra na Ukrajině mezi Moskvou a Kyjevem… a Cařihradem (zde)

Vysoké tresty pro athoské mnichy (zde)

 

 

1 Viz např. zde.

2 „The Consecration of His Eminence, Bishop George of Alania,“ oficiální stránky PSO, zde.

3 „Возрождение христианства в Южной Осетии,“ bs_kavkaz.org, zde.

4 Viz např. Lucian N. Leustean (ed.), Eastern Christianity and Politics in the Twenty-First Century, Rouledge 2014, online dostupné zde.

5Не стать предателем: Аланская епархия между Русской и Грузинской церквями,“ EADaily, zde; srov. zprávu zde.

6 Zde.

7 V médiích se v této souvislosti tehdy objevily i zprávy o zjevení Panny Marie na tomto místě, např zde (rusky, video)zde (anglicky).

8 Viz např. zde.



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář.