Nejdůležitější kniha přelomu tisíciletí?

Nejdůležitější kniha přelomu tisíciletí?

V české veřejné debatě dosud ještě tu a tam straší přízraky povrchně chápaného Francise Fukuyamy a Samuela Huntingtona. Tím důležitější je naslouchat hlasu, který evropské posluchače (resp. čtenáře) oslovil nedlouho po útoku na WTC v září 2001. Hlasu tehdejšího vrchního rabína Commonwealthu (působil tak v letech 1991–2013) Jonathana Sackse.

Sacks, který je již znám českému čtenáři díky své knize O svobodě a náboženství (P3K, 2013), vydal roku 2002 zásadní text, který se v nedávné době dočkal reedice a v loňském roce i českého vydání. V éře domnělého „střetu civilizací“ přináší nejen působivé osobní vyznání, ale opravdu propracovanou myšlenkovou práci, která by mohla být přímo manifestem nové éry humanity, pokud bychom jí snad dopřáli sluchu a začali o světě uvažovat tak, jako to dokáže rabi Sacks.

Práce s podtitulem Jak se vyhnout střetu civilizací je rozčleněna do deseti kapitol (redakčně do jedenácti, protože zůstává nestandardně číslován i Úvod), které se vztahují k podstatným civilizačním tématům současnosti. Již na první přečtení upoutá čtenáře skutečně – na relativně krátký text – neobvyklá úroveň promýšlení dané látky. Rabi Sacks vychází z dlouholeté zkušenosti z pozice významné západní duchovní autority a způsob přemýšlení o společnosti a lidech tím získává na šíři i hloubce.

Zde je na místě vyzdvihnout výkon překladatelky Markéty Crowe-Atanasové i celkové redakční práce, protože kniha je opravdu čtivá, jazykově dobře propracovaná, čímž je práva kvalitě Sacksova uvažování, a čtenáře neruší zbytečnými nedostatky ani v textu ani v sazbě (až na několik drobností v poslední zhruba pětině textu, kde už pozornost redakce trošičku ochabla, takže potkáváme např. na s. 167 Hanse Johanse namísto Jonase apod.; jedná se ale skutečně o maličkosti). Na celkové úpravě knihy odvedlo nakladatelství Triton velice dobrou práci, a tak se určitě vyplatí si knihu pořídit, aby zdobila příruční knihovnu každého čtenáře se zájmem o budoucí osud naší společnosti.

 

Evropou obchází strašidlo… strašidlo platonismu

Základní myšlenkou, která provází Sacksovy úvahy od začátku do konce, je myšlenka kondenzovaně shrnutá již v názvu knihy. Johathan Sacks hledá v množství lidských civilizačních i náboženských hodnot tu „pravou“, která by mohla pomoci odvrátit tradičně katastrofické směřování společnosti v dnešním neklidném globalizovaném světě.

Jakožto duchovní autorita si uvědomuje, že náboženství hraje v této snaze hlavní roli, samozřejmě v pozitivním i negativním smyslu. Nicméně právě na roli náboženství ve společnosti se rabi Sacks snaží vsadit: „Politici mají v rukou moc, náboženství však disponují něčím silnějším: Mají vliv“ (s. 17).

V úvodu se autor zabývá otázkou nejen současných světových politických problémů, ale zejména globálního trhu. Již zde v zárodku představuje svou tezi, že „rozdílnost je zdrojem hodnoty“ (s. 23) a „ekonomické systémy je třeba posuzovat podle jejich dopadu na lidskou důstojnost“ (s. 25). Otázku důstojnosti člověka jakožto jedinečné bytosti poté rozšiřuje na základech hebrejského biblického myšlení o podstatnou vlastnost lidstva: „… ústředním tvrzení monoteismu není tím, zač je často pokládáno: jeden Bůh, tudíž jedna cesta ke spáse. Naopak, jednota je uctívána v rozmanitosti. Sláva stvořeného světa je v jeho udivující různorodosti“ (s. 29). Titulní otázka „důstojnosti v rozdílnosti“ je tak položena na stůl jako směr uvažování, který může obstát v nejtěžších světových krizích.

Jádrem Sacksovy argumentace je druhá kapitola (s. 51–70), která zároveň přináší radikálně pojatý program, a to překonání platónského paradigmatu (s. 53: „Nepotřebujeme nic menšího než celkovou změnu paradigmatu…“), který je podle autora stále hlubinně zakořeněn v evropské mysli a narušuje možnosti společného soužití lidí navzdory jejich rozdílnosti.

Sacks vnímá citlivě současné identitární diskuse. Zvláště v Evropě je pátrání po nějaké společné identitě v současnosti stále se objevujícím tématem, jemuž se nemohou vyhnout ani náboženské tradice, které jsou jím často samy nezdravě zmítány. „Náboženství je záležitostí identity, a identita rozděluje“ (s. 52). Rabi Sacks ale odmítá každou formu tribalismu (kam řadí též nacionalismus a partikularizační tendence vůbec): „Kmenový svět je agonistický, je to místo konfliktu…“ (s. 53). Za stejné nebezpečí ale paradoxně považuje antitribalistickou reakci, tj. (platónský) univerzalismus, který dle jeho názoru stírá přirozenou diverzitu lidstva ve jménu nerozlišeného ideálního Lidství. Každou rozdílnost pak ale vnímá nutně jako nepřátelskou, a tím se v posledku od vyhroceného tribalismu neliší. Sacks i zde hledá z problému biblické východisko.

„Prvních jedenáct kapitol pojednává o Adamovi a Evě, Kainovi a Ábelovi… tedy o archetypech lidstva jakožto celku… Podle všech konvenčních pravidel však mají tyto příběhy zcela špatný sled. Začínají univerzálním lidstvím a teprve poté postupují k partikulárnímu: k jednomu muži, Abrahamovi, jedné ženě, Sáře, a jednomu národu, který je jejich potomstvem. Obrácením obvyklého sledu věcí a sledováním opačné cesty, od univerzálního k partikulárnímu, představuje Bible slavný antiplatonský směr v západní civilizaci“ (s. 56). „Lidstvo se učíme milovat jedině tím, že milujeme konkrétní lidské bytosti. Neexistuje žádná zkratka“ (s. 63).

Jonathan Sacks tedy přináší návrh programu pro západní i globální civilizaci: buďme tací, jací jsme, všichni dohromady a každý zvlášť, je to tak v pořádku. „Spatřit Boží obraz v tom, kdo není k našemu obrazu, je výzvou pro náboženskou představivost“ (s. 64).

 

Mravní dimenze bytí v civilizaci

V následujících kapitolách své knihy přináší Sacks zamyšlení nad jednotlivými aspekty života v západní společnosti: principem odpovědnosti v politice (s. 71–89), institucemi občanské společnosti (s. 141–158), rolí etiky na poli tržního hospodářství (s. 90–106), nutností udržitelnosti a ochrany životního prostředí (s. 159–173) či podstatnou rolí vzdělání pro společnost (s. 125–139).

Už vybrané tematické okruhy dávají tušit, že jako pro duchovního hraje pro Sackse hlavní roli v procesu proměny globální civilizace etika. Mravní rozměr lidského života má prakticky každá civilizační aktivita. Tak jako není udržitelné mínění, že čirý trh bez přívlastků je morálně neutrální, ani dobrý ani zlý (srov. např. s. 88: „V konečném důsledku se nesmíme spokojit s ničím menším než s takovým ekonomických systémem, který na první místo postaví lidskou důstojnost“), tak je třeba tentýž princip vztáhnout i ke každému lidskému jednání, protože lidské jednání je založeno na vztahovosti a vztah je bytostně etická kategorie. „Mravní řád má pro nás nesmírný význam. Vytváří ostrov mezilidské vzájemnosti v chladném moři neosobních sil. Vysvobozuje jednotlivce z jeho osamění. Mravnost představuje největší civilizační pokus o humanizaci osudu“ (s. 82).

Rabi Sacks si všímá, že lidské vztahy mají dialogickou povahu. „Dříve, než může Adam vyslovit vlastní jméno, musí vyslovit jméno své ženy. Předtím, než může říci ‚já‘, musí říci ‚ty‘“ (s. 149). Tento základní personalistický princip je pro něj zároveň odpovědí na otázku, jak lidstvo může žít pohromadě jako svobodné společenství bytostí s různými pohledy na etické problémy, což je kardinální otázka, která člověku vyvstává při četbě Sacksova programu pro lidstvo.

„Odpověď spočívá, jak jsem již naznačil, v rozhovoru – nikoli pouhé debatě, ale v ukázněném aktu komunikace (učiním své názory srozumitelnými pro toho, kdo je nesdílí) a naslouchání (vstoupím do vnitřního světa druhého, jehož názory jsou v rozporu s mými)… Neznamená to, že se jedna či druhá [strana] zřekne svého původního přesvědčení. V tom netkví podstata rozhovoru. Znamená to však, že si možná uvědomím nutnost dát prostor jinému, stejně hlubokému přesvědčení, a jestliže svůj vlastní postoj vyjádřím přesvědčivě, pak i druhá strana možná pochopí, že i ona musí dát prostor mému přesvědčení. Tímto způsobem se buduje veřejná morálka v pluralitní společnosti… Společnost je rozhovor, konverzační part pro mnoho hlasů“ (s. 85–86). Tento požadavek není samozřejmě revolučně nový, vzpomeňme jen na masarykovské „demokracie je diskuse“. Ale může být revolučně účinný, v tom je třeba dát Jonathanu Sacksovi zapravdu a v tom tkví dodnes nepřekonaná svěžest a výzva biblického personalismu pro celé lidstvo.

 

Být spravedlivým mezi národy

Jako autenticky židovskou nabídku k diskusi o globální, všelidské etice přináší rabi Sacks princip cedaka (s. 107–124), který interpretuje jako „sociální spravedlnost“ v pojetí, v němž se snoubí caritasiustitia. „To, co by v jiných právních systémech bylo považováno za dobročinnost, je v judaismu přísným požadavkem zákona a může být, v případě nutnosti, vymáháno soudně“ (s. 115, srov. s. 122). Rabi Sacks upozorňuje, že hebrejský termín cedaka, který bývá často překládán jako spravedlnost, je mnohovrstevnatější: „Přeložit slovo cedaka je obtížné, protože se v něm mísí dva pojmy, které mají za normálních okolností protichůdný význam, a sice dobročinnostspravedlnost“ (s. 114), ne ale v abstraktním bezzubém významu, protože se jedná o koncept náboženský a náboženství „vybízejí… k činům a dávají nárokům druhých vůči nám přesvědčivý tvar“ (s. 113).

Přestože Jonathan Sacks tvořil svůj text před největšími krizemi, které pohnuly západním diskursem až v poslední dekádě, jsou jeho důrazy možná mnohem aktuálnější dnes než v době jeho vzniku. Právě vyzdvižení cedaky a morální odpovědnosti vůči každému člověku i důstojnosti každé jednotlivé lidské bytosti v její konkrétní existenci, to jsou principy, které se ozývají dnes s ještě větší naléhavostí. Již dříve v textu rabi upozornil, že hebrejská Bible „v jednom verši přikazuje ‚budeš milovat svého bližního jako sebe samého‘ (Lv 19,18), ale na plných 36 místech nám ukládá ‚milovat hosta (cizince)‘“ (s. 63). Toto přikázání spravedlnosti vůči cizincům a utiskovaným (srov. např. Exodus 22,21–27 či Žalm 146,7–9) se v této části knihy vrací s novou silou a zní téměř neuvěřitelně, že jej Sacks zdůrazňuje dlouho před počátkem současných krizí.

Sacks také upozorňuje na sociální aspekty Tóry, vysvětluje princip slavení šabatu, milostivé léto, způsoby redistribuce statků pro zajištění nejchudších členů společnosti (srov. např. s. 117 a dále). Ukazuje tak na mnoha příkladech ze současnosti, že právě zde se dnes nejvíce hraje o lidskou důstojnost, kevod ha-brijot. Povinnost zajistit druhým rovnou důstojnost není pouhá „charita“, která závisí na našem rozmaru, je to povinnost, která stojí u samotných základů lidské svobody, neboť „má svoboda nemůže být vykoupena tvou svobodou“ (srov. ibid.).

 

Návrh nové společenské smlouvy

Poslední část knihy je možno vnímat jako konkrétní formulaci Sacksova programu. Návrh nové společenské smlouvy pro globální lidstvo: „smlouvy naděje“. Napříč celým textem rozlišuje Sacks dvojí typ smlouvy (relativně obtížně vymezitelný v češtině), a to smlouvy obchodního charakteru (contract) a smlouvy, které jsou vystavěny na vztahovém mezilidském základě (covenant). Právě tento typ smlouvy má podle Sackse schopnost stvrdit důstojnost v rozdílnosti (srov. s. 198); od běžné obchodní smlouvy se odlišuje tím, že „není vázána pouze na určité specifické podmínky a okolnosti. Je časově neomezená a trvalá. A nezakládá se na představě, že jde o dva jedince sledující osobní prospěch, mezi nimiž však neexistuje žádné další pouto“. Sacks se nepřímo hlásí k instituci společenské smlouvy v podání Hobbese, Locka či Rousseaua, jde mu ale o víc: za typ společenské smlouvy ve svém duchu označuje např. americkou Deklaraci nezávislosti, která „stanovuje mravní principy společnosti, na nichž je toto uspořádání založeno“ (s. 201).

Je možné vidět Důstojnost v rozdílnosti jako další v řadě náboženských utopií, je ale třeba rabi Sacksovi přiznat, že se se svým materiálem vypořádal na velice vysoké úrovni, což není v žánru etické esejistiky vždy zaručeno. Ačkoli tvořil svůj text v době, kdy společnost ještě nebyla konfrontována s mnoha výzvami a hrozbami posledních let, prokázal mnohdy až prorocký cit (srov. např. s. 193 či 203), takže jeho myšlenky nepozbyly tváří v tvář novým skutečnostem na aktuálnosti. Naopak se zdá, že půjde o text spíše nadčasový, který mnohé z toho, co nás čeká, teprve předjímá.

Pokud by se ke knize Jonathana Sackse mohli jednou historici vracet jako ke „knize, kterou začalo 21. století“, mohli bychom si snad říci, že jsme pro světové dějiny udělali kus dobré práce. Nezbývá tedy než rabi Sacksovi přát, aby svět na jeho myšlenky nezapomněl příliš rychle. Snad k tomu přispěje i české vydání jeho (kéž by) průlomové práce.

Jonathan Sacks: Důstojnost v rozdílnosti. Jak se vyhnout střetu civilizací, Praha – Kroměříž: Triton, 2017, 224 s.

Náhledová fotografie Jonathana Sackse: Creative Commons, © European Union 2016 – European Parliament.

 

Související příspěvky:

„Košer maso neexistuje.“ Židé objevují veganskou stravu (zde)



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář.