Žalozpěv na útlak žen v dějinách

Sára ZEITHAMMEROVÁ, Svatá, Listen, 2025.

Chudobná vesnická dospívající dívka Krista se doma svěří, že se jí v lese zjevila Panna Marie. To je základní zápletka nové knihy založené na skutečných událostech konce 19. století na Hronovsku. Vypravěčkou románu je Aloisie, matka této dívky – a to je vlastně největší problém knihy.

První polovina knihy je přitom velmi čtivá; jde o zajímavou sondu do neobyčejné události na zapadlé vsi. Děj v této části v něčem připomíná působivý dokument Ivetka a hora (2008) o zjevení na slovenské hoře Zvir. Způsob, jakým široké okolí uchopí celé zjevení a jak zachází se „svatou“, si je velmi podobný, ač o století jindy. Lidová víra je zde zobrazena plasticky a bez příkras a čtenářka je zvědavá na pokračování zajímavě se rozvíjejícího motivu.

V druhé polovině knihy ale zjevení ustoupí do pozadí a mnohem větší důraz je kladen na postavu vypravěčky, tedy matky. Najednou sledujeme životní boj hospodské, všechny její ústrky, křivdy a bolesti, které téměř bez výjimky pocházejí z jediného zdroje – od mužů. Hlavním námětem se stává boj žen(y) proti mužům v přesile, ať už je to městský komitét, církevní autority nebo soud. Muži zklamávají v roli kněze, soudce, radního, manžela, milence a vlastně i malého syna. Všechny ženy jsou asertivní, bojovné, ale prohrávají, protože jsou fyzicky a sociálně slabší. Nemůžu si pomoct, ale všechen ten vzdor proti patriarchátu je prostě… neautentický.

Jako čtenářka jsem tedy trochu zklamaná, že Svatá není ani tak knihou o církvi či zjevení, ale o „ženské otázce“. S tímto vědomím je třeba k četbě přistupovat a možná trochu zatnout zuby nad některými místy, kdy programový feminismus ze stránek přímo čiší. Postavy jako by ani nenapadlo, že by se mohly zachovat jinak než proaktivně a sebevědomě. Při četbě jsem se mnohokrát „zasekla“ s dojmem, že autorka vkládá postavám do úst něco, co do kontextu nepatří. Nevadilo by mi to zdaleka tolik, kdyby děj nebyl situován na vesnici konce 19. století a kdyby se v přímé řeči či myšlenkách postav neobjevovaly s naprostou samozřejmostí spojení jako pocit zneužití, musíme si promluvit, získat sebevědomí či vážit si sebe sama, zvlášť pak u těch žen, které sotva umí číst. Příliš mnoho moderního přemýšlení pak podle mého názoru dělá v tomto románu myšlence feminismu spíše medvědí službu.

Zvláštní je také rozhodnutí začít knihu koncem, neboť to poněkud ubírá na napínavosti. Mělo-li jít o náznak detektivní zápletky, pak je zase příliš průhledná. Co dělá román málo uvěřitelným, jsou také jednotlivé postavy, které se chovají výrazně až dramaticky, ale jaksi nahodile: jednou podle vnitřní vášně, jindy svědomitě, jako by ani neměly vlastní charaktery. Svého muže Aloisie neuvěřitelně miluje a strašně nenávidí (a to je zřejmě vzájemné) a tyto nálady se vystřídají během několikaminutové scény, Anežka svou nevlastní sestru zbožňuje a strašlivě jí škodí, Stehlík je slepě zamilován a zároveň zatvrzelý atd. Je těžké si někoho oblíbit. Obzvlášť hlavní postava Aloisie mi byla krajně nesympatická – téměř vždy se zachovala jinak, než by velel zdravý rozum nebo alespoň obyčejná lidská vypočítavost. V momentě, kdy by člověk očekával pokoru a vděk, se z neznámého důvodu Aloisie projeví jako nesnesitelná hysterka. Když konečně dostane to, po čem touží, prchne od toho bez vysvětlení. Dobrá řešení rázně odhazuje stranou. Jako by všemi cestami mířila neustále do průšvihu. Její dcera, „ta svatá“, je především v druhé půlce knihy spíš okrajovou postavou, s jejíž tragédií je těžké se ztotožnit, protože o jejím vnitřním životem takřka nic nevíme.

Náboženský motiv je v knize často příslibem něčeho neobyčejného, čtenáři neznámého, otevírající nové obzory a možnosti. Tento potenciál ale bohužel ve Svaté není úplně využit a po skončení knihy převládne dojem, že jsme četli žalozpěv na útlak žen v dějinách. Nejsem si ale jistá, že pointa knihy nabízí nějaká východiska.

Psali jsme v Dingiru: