Indický duchovní učitel jógy a oddané lásky k božství svámí Mahéšvaránanda (*15. srpna 1945) má jedinečné postavení na české alternativní náboženské scéně: nejen díky desítkám tisíc, kteří praktikují jeho systém Jóga v denním životě a z nichž mnozí od něj získali osobní zasvěcení a stali se jeho žáky, ale i díky roli, kterou pro Čechy hledající autentický náboženský život mimo státem utlačované církve a náboženské společnosti sehrál v posledních 15 letech vlády komunistické strany. A opačně: jeho žáci a příznivci z Československa a Česka mají jedinečnou roli v jeho životě a působení. Také toto vyplývá z prvního dílu jeho autobiografie, která letos vyšla s podtitulem „Můj život v Indii a prvních dvanáct let v Evropě“. Mahéšvaránandovy narozeniny tak můžeme přirozeně spojit s recenzí této knihy.
Paramhans svámí Mahéšvaránanda, Jóga v mém denním životě. Autobiografie I, Hrnčiarovce nad Parnou: Vishwaguruji Publishing House 2025, 312 stran, přeložila Prémlata (Petra Vlčková) z originálu Yoga in my Daily Life. Autobiography I., která vyšla tamtéž roku 2024.
Na první pohled se jedná o reprezentativní publikaci, graficky výborně zvládnutou, s mnoha barevnými i dobovými černobílými fotografiemi. Vznikla tak, že Prémlata, Mahéšvaránandova žačka a dcera jeho žáků, nahrávala jeho vzpomínky a – jak uvedla v Předmluvě – „nahrané vzpomínky … vždy přepisovala a znovu předčítala Višvagurudžímu, který je dál upravoval a doplňoval“ (s. 10). Vyprávění je prosvětleno mnoha příběhy samozřejmě z Mahéšvaránandova života, ale i příběhy ze života jeho učitelů, legendami nebo převyprávěnými úryvky posvátných textů.
Knihu dělají ještě zajímavější vysvětlující exkurzy (např. o indickém horoskopu, ájurvédě apod.) a hlavně poměrně četné vzpomínky nebo třeba i dopisy jeho různých žáků. Z jejich obsahu stejně jako z používané bohaté Mahéšvaránandovy titulatury (výše uvedený titul „Višvagurudží“ k ní také patří) je patrná láska pamětníků k jejich Mistrovi a jejich hluboká žákovská oddanost, ale přesto text není prvoplánově a sladce oslavný. Je vlastně docela příjemně překvapující, že celá kniha je díky konkrétním vzpomínkám a konkrétním událostem v podstatě střízlivá. Vzhledem k náboženské roli gurudžího Mahéšvaránandy a vzhledem k nepřehlédnutelným výsledkům jeho působení by to tak vůbec být nemuselo.
Kniha pokrývá prvních 40 let Mahéšvaránandova života (od narození do roku 1984) a je rozdělena na 11 nestejně dlouhých kapitol. Ta nejdelší je věnována formativní etapě jeho života, když byl ještě jako Mángílál Garg, žák čtvrté třídy, přijat do ášramu (kláštera) svého strýce, gurua Mádhavánandy (1923–2003). S ním hodně cestoval a vykonával sádhanu („ukázněnou jógovou praxi“, s. 86), od něj byl také zasvěcen jako sannjásin (tedy jako ten, který všechno odložil) a od něj také přijal nové jméno Mahéšvaránand Purí (s. 114). Byl tak přijat do parampary (posloupnosti duchovních učitelů), v níž klíčovou roli hrál Maháprabhudží (1828–1963), který se údajně dožil 135 let a který byl velkým divotvůrcem (bývá proto také adresátem modliteb svých oddaných). Psali jsme o něm před časem zde.
Brzy po zasvěcení se udál další zlomový okamžik Mahéšvaránandova života: byl pozván evropskými duchovními hledači, aby působil jako učitel jógy v Belfastu. (Z textu není jasné, kdy to bylo… – příjemně vyprávěcí styl knihy má nevýhodu v tom, že čtenáři neposkytuje možnost přesného zařazení jednotlivých událostí na časovou osu.)
Mladý sannjásin nebyl v Belfastu ani později ve Vídni moc spokojený, ale před návratem do Indie uskutečnil cestu, která se časem ukázala jako velmi důležitá. Na pozvání dvou českých jóginů, s nimiž se ve Vídni setkal, se vypravil do Československa a 1. března 1973 uskutečnil přednášku v plné tělocvičně v Opavě (s. 138–139). Zájem československých jóginů ho překvapil (o začátcích Mahéšvaránandova hnutí v Československu jsme psali zde). Z Indie se zanedlouho vrátil zase do Vídně a otevřel tam roku 1976 první vlastní jógové centrum. Z Vídně pak do Československa velmi často jezdil a Československo a později Česko se stalo silnou větví jím vytvořeného mezinárodního náboženského společenství.
Zajímavé je Mahéšvaránandovo líčení styků s československými úřady: musel se jim hlásit a musel strpět, že Státní bezpečnost komunistického státu posílá mezi jeho posluchače své donašeče. Ale jednání úřadů celkově líčí spíše příznivě: snad policistům učaroval svou osobností, snad od něho necítili žádnou politickou opozici a naopak viděli jeho návštěvy jako potvrzení tehdy se rozvíjejících vztahů Československa a Indie, anebo snad chtěli tolerancí alternativního náboženství oslabit to tradiční, jehož se zvláště na Moravě, kde Mahéšvaránanda často působil, pořád ještě obávali. Anebo snad bezpečnostní složky přistoupily na předpoklad, že jóga je vlastně sport nebo druh fyzioterapie (podle toho, která organizace Mahéšvaránandův pobyt zaštítila).
Toto chápání jógy je ostatně v české společnosti stále ještě živé. V knize ho koriguje – pro mě spíše překvapivé – přesvědčení žáků, že Mahéšvaránanda má nadpřirozené, především léčitelské schopnosti a že se v jeho blízkosti a jeho prostřednictvím dějí zázraky podobně jako skrze Maháprabhudžího. Velice zajímavé jsou také připomínky dnes už legendárních seminářů na Kopné u Zlína (kde gurudží začal připravovat svůj charakteristický systém „Jóga v denním životě“) nebo pobytů na Sokolské chatě u Ostravice, která – pokud se nepletu – už ani nestojí. Zkrátka: obětavé úsilí Mahéšvaránandy o uspokojení poptávky českých žáků je obdivuhodné a není divu, že guruovi přineslo bohaté ovoce v množství i obětavosti a aktivitě zdejších stoupenců.
Podstatně kratší kapitoly pak pojednávají o Mahéšvaránandově misii v Maďarsku, Řecku a Jugoslávii (v Maďarsku i v Jugoslávii ostatně též za účasti československých žáků). Jugoslávskou kapitolu guru uzavírá poněkud patetickými slovy: „Světlo šrí Maháprabhudžího se bývalou Jugoslávií postupně šířilo dál a dál, až jasně zářilo v Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku, Bosně a Hercegovině a na dalších místech“ (s. 268). Ta další místa jsou v současnosti v celkově 20 evropských a 9 mimoevropských zemích (s. 12). To je bezpochyby veliký úspěch muže, který se narodil v chudé vesnici v polopouštní oblasti Rádžasthánu. Ale úspěch nikoli jediný: zmíněny jsou i jeho veřejně prospěšné projekty a především – v poslední kapitole – splnění jeho celoživotní vize: ášram s půdorysem ve tvaru grafického ztvárnění mantry Óm v Džadanu v Rádžasthánu. Byl slavnostně otevřen v únoru 2024.
Na pokračování Mahéšvaránandovy autobiografie je tedy možné se jen těšit. Snad i v ní bude převládat střízlivý a věcný tón, který čtenáři umožňuje vzpomínkám skutečně věřit. Zásadní věcí ve druhém díle bude, zda a případně jak bude Mahéšvaránanda reflektovat obvinění ze sexuálně nepatřičného chování, která se na něj sesypala od jeho žaček na různých místech světa v letech 2011–2012 a která způsobila ztrátu důvěry v něj u tisíců stoupenců. Ale ať tak či onak – mistrů jógy a indických duchovních učitelů působily a působí na Západě desítky (a někteří byli možná ještě úspěšnější). Ale pro historii i současnost české a slovenské jógy je Mahéšvaránanda s přehledem jenom jeden.
Náhledová fotografie Mahéšvaránandy v červnu 2025: Koti.hung, Wikimedia Commons.
Psali jsme v Dingiru:
téma: Hnutí svámího Mahéšvaránandy: Dingir 15 (3), 2012.
Martin Fárek, Učení svámího Mahéšvaránandy, Dingir 5 (4), 2002, s. 18–21.
Aneta Zeyvalová, Indické kořeny Mahéšvaránandova hnutí, Dingir 15 (3), 2012, s. 88–90.
Související články:
