Před několika málo týdny zemřela ve věku šestasedmdesáti let globální hudební ikona a průkopník na rock’n’roll navazujícího hudebního stylu heavy metal Ozzy Osbourne. Rodilý Brit z dělnického Birminghamu prorazil s kapelou Black Sabbath, s excentrickým stylem a tehdy netradičně znějící hudbou zkraje sedmdesátých let, v době doznívající kvasu šedesátkové kontrakultury.
Ačkoliv nekrology již obstarali hudební a kulturní kritici, fenomén Ozzyho zaslouží pozornost i z religionistické perspektivy. Lemem v podstatě celé jeho kariéry totiž byly přestřelky mezi ním a zejména konzervativní, křesťanskou pravicí, která jej vinila ze sympatií k satanismu a jeho popularizaci mezi mládeží. To on vždy odmítal s tím, že temná stylizace a užívání „antikřesťanských“ motivů není myšleno vážně či doslovně: a naopak se hlásil k víře v Boha. A zároveň, z druhé strany, i sám Ozzy se stal svébytnou kvazináboženskou ikonou.
l
Ještě než se dostaneme k samotnému Osbourneovi, je třeba se zastavit u hnutí, jejž celý svůj život reprezentoval. Byť sám Ozzy Osbourne k tomu významnou mírou přispěl, metal je sám o sobě ve veřejném a mediálním prostoru často zjednodušeně dáván do souvislosti se satanismem.
Přestože je metalová subkultura silně vnitřně pluralitní a má přesahy do vícero náboženských tradic, samotná spojitost se satanismem je samozřejmě intuitivní a nepochybně existuje. Jak satanisté, tak metalová subkultura sdílí fascinaci symboly odkazující na temnotu, podsvětí, makabrózní a morbidní estetiku, inspiraci mytologií předkřesťanských náboženství a odmítání prudérních společenských konvencí. Ze strany metalových fanoušků a interpretů však obvykle jde spíše o pózu, a stylizace inspirovaná satanismem je tak primárně spolehlivou a ozkoušenou metodou šoku a provokace.
Opatrnost je na místě tím spíše, že spojení mezi satanismem a metalem je do značné míry produktem antikultovního hnutí, morální paniky a městských legend o rituálních vraždách dětí s jejich odrazy v popkultuře, spojených s podezíravostí a nejistotou danou rozvojem netradičních forem religiozity ve druhé polovině 20. století. Mimochodem silně podněcovanou křesťanskými autoritami a sílícím evangelikálním hnutím, pro něž paušální spojení se satanismem představovalo účinnou strategii na udržení svého vlivu a postavení.
Dále k nelichotivému asociačnímu řetězci spojující metal s jeho fanoušky „pochybného vzezření“ a kapelami užívající morbidní efekty, satanismus, ďábla, rituální vraždy lidí přispěly série teroristických útoků v Norsku a Rusku (konkrétně především zapalování kostelů) spojené s protagonisty metalových kapel na přelomu tisíciletí. Dále potom skutečné či domnělé spojení například některých sériových vrahů či násilníků se satanismem zejména v USA, nejslavnějším případem byl patrně Richard Ramirez.
Nikoliv náhodou je vznik metalu zasazen do stejného období západní kontrakultury, charakterizované revoltou mládeže proti hodnotám, rolím a institucím poválečné společnosti. V kontrakulturním kvasu šedesátých let se v souvislosti s hledáním alternativ vůči tradičním institucionálním náboženstvím rodí také řada nových náboženských hnutí, inspirovaných tu pohanskými tradicemi, tu okultismem nebo východní životní filozofií.
Mezi ně se řadí také – zdůrazněme, s metalem nijak přímo spojená – Církev Satanova, kterou založil v USA v Kalifornii roku 1966 Anton Szandor LaVey, „černý papež“ a pozdější autor slavné Satanské bible. Satanisty spojuje zpravidla odmítání morálních hodnot daných západní kulturou, vzývání egocentrismu, sociálního darwinismu a vyhraněného individualismu a víra, že fyzickým potřebám člověka je třeba dát volný průchod spíše než je potlačovat a kontrolovat, jak káže křesťanská nauka. Pojetí „Satana“ je přitom různé, od jeho personalizovaného uctívání přes jeho chápání jako neosobní princip až po prosté využívání satanského obrazu jakožto příhodného symbolu jinak s křesťanstvím vlastně nijak nesouvisející víry.
l
Satanistická panika se nevyhnula samozřejmě ani Ozzymu Osbournovi a s jeho vzestupem spojenou kapelou Black Sabbath, patřící k průkopníkům metalového žánru, umělecky ztvárňujícího generační úzkosti doby. Osbourne byl v průběhu své kariéry započaté v roce 1970 mnohokrát obviňován ze sympatií k satanismu a černé magii, přičemž jeho kritici se mohli opírat o jeho temnou stylizaci, hororové dekorum, užívání symbolů typu obráceného kříže či pentagramu a motivy textů jeho písní. Typickým příkladem je jedna z prvních skladeb Black Sabbathu, sdílející s kapelou svůj název, která pojednává přímo o setkání se Satanem jakožto „postavě v černém, která na mě ukazuje“.
Tuto pózu stimulovaly i interakce s fanoušky, kteří si ještě v jeho relativně rané fázi Ozzyho kariéry navykli házet mu spontánně na pódium mrtvá i živá zvířata, stereotypně využívaná k rituálům černé magie. Takto vznikla také jeho nejslavnější kontroverze, když na koncertu v Iowě roku 1982 ukousl na pódiu v domnění, že jde o hračku, hlavu živému netopýrovi, kterého tam hodil jeden z fanoušků.
Ozzyho obrazu před kritiky pak pochopitelně nepomohl ani bohémsky vedený život rockové celebrity, ani vcelku nezakrývané užívání drog a přiznaný pokus o vraždu jeho manželky a manažerky Sharon Osbournové v jednom z momentů, kdy byl pod vlivem (mělo k němu dojít v roce 1989). To vše svým dílem formovalo obraz Ozzyho Osbourna jakožto archetyp dekadence a morálního úpadku, zjednodušeně v dobovém duchu spojované se satanismem a zájmem o okultismus a černou magii.
USA 80. let jsou nadto také momentem stále intenzivnějšího propojování křesťanství a politické konzervativní pravice, nejtypičtěji během prezidenství Ronalda Reagana, pročež měla satanistická panika také silnou odezvu na politické scéně. Metal se v tehdejší atmosféře mezi konzervativní politicko-náboženskou elitou stal katalyzátorem „amorálních“ jevů jako je sexuální volnost, menšinové vztahové orientace, drogy, sadomasochismus, incest a samozřejmě – obcování s ďáblem.
Jádro těchto vžitých mýtů přetrvává dodnes, kořeny v satanistické hysterii lze nalézt i ve vlivné konspirační teorii trumpistického hnutí QAnon, podle níž USA z pozadí ovládají pedofilní satanisté spojení s Demokratickou stranou, filantropem Georgem Sorosem či hollywoodskou smetánkou.
Skutečnost je však pochopitelně komplikovanější a s ohledem na to, že metalová subkultura ve svých samých základech obsahuje demonstrativní a okázalou provokaci, lze také u Ozzyho těžko soudit, kde v jeho veřejném vystupování začínala póza a marketing a kde se jednalo o upřímný osobní zájem. Sám Osbourne se podle dostupných zdrojů již v 80. a 90. letech hlásil k víře v Boha, označoval se za křesťana a odmítal, že by jeho osobní spiritualita nutně musela jít ruku v ruce s navštěvováním kostela.
Povšechné indicie, které naznačují jeho osobní spiritualitu a vztah k víře, Ozzymu nijak nebránily v tom, stavět se proti křesťanské pravici, zesměšňovat ji, a provokativně – a dle principu, že i negativní publicita je stál publicita – do svých písní, choreografií i dekora absorbovat jimi vytvářené karikatury jeho samého.
Ostatně Black Sabbath se od satanismu a černé magii v průběhu své existence opakovaně distancoval s tím, že jde o špatnou interpretaci jejich díla, které má údajně před zlem a temnými silami naopak varovat.
Tuto negativní publicitu částečně zlomilo odvysílání televizní série Osbournovi v roce 2002, v níž je hudební hvězda prezentována jako vcelku běžný otec od běžné rodiny, leda oděné to tmavších odstínů.
l
Představa, že Ozzy Osbourne dovedl celou jednu generaci k satanismu, je samozřejmě neplatná. Přesto však v určitém smyslu pro generace fanoušků svébytným „náboženským vůdcem“ byl – Ozzyho totiž lze právoplatně zařadit mezi celebrity s kultovním statusem, jejichž hledání a uctívání nabralo na významu při úpadku tradičních a institucionalizovaných forem spirituality. Podobný kult adorujících fanoušků v čase vznikl kolem celebrit jako je tragicky zesnulá britská princezna Diana, americká herečka Marilyn Monroe, zpěváci John Lennon, Elvis Presley nebo z jiného ranku latinskoamerický komunistický revolucionář Che Guevara.
Byť Ozzyho smrt byla v této společnosti poměrně všední – jakkoliv přišla pouze několik dní po jeho rozlučkovém koncertu v domovském Birminghamu – jistý mytologický status „nesmrtelnosti“ si vybudoval u fanoušků minimálně tím, že v minulosti již smrti několikrát unikl. Ať už při svých drogových excesech, velmi vážnému zranění po nehodě na motorce v roce 2003 nebo při oné bizarní nehodě s netopýrem, po níž musel podstoupit intenzivní preventivní léčbu kvůli možné nákaze vzteklinou, představě o nesmrtelnosti pak jistě napomáhá i tajemná a nadpřirozená obrazivost, na níž Osbourne tolik stavěl svou značku.
Zda sledujeme klíčení Ozzyho kultu srovnatelné třeba s tím Elvisovým, uvidíme až s odstupem: masová pietní shromáždění po celém západním světě v čele s jeho pohřbem v „poutním“ Birminghamu se to však zdají naznačovat.
Zdroje:
Nekrolog: Jak přišel Ozzy Osbourne s tvrdým zvukem
QAnon: konspirační teorie pohledem religionistiky
Vraždy a hořící kostely. Vítejte v norském metalu | Kultura | Lidovky.cz
Brutální vražda co týden. Sadistického satanistu dopadly až tři seniorky – iDNES.cz
Ozzy Osbourne Revealed If He Believed in God Before He Died
Birmingham se loučí s Ozzym Osbournem, smuteční průvod přilákal tisíce fanoušků
Christopher Moreman, Devil Music and the Great Beast: Ozzy Osbourne, Aleister Crowley, and the Christian Right
Christopher Partridge, Encyklopedie nových náboženství. Nová náboženská hnutí, sekty a alternativní spirituality, Euromedia Group, Praha, 2006
Josef Smolík, Metalová hudba a krajní pravice, in: Náboženské korene pravicového extrémizmu, Ústav pre vztahy šťátu a cirkví, Bratislava, 2010
Antonín Tesař, kapitola „Vítač ďábla. Satanismus a autenticita v hororu“, V domě je příšera. Proč se nebát hororu v literatuře a filmu, Paseka, Praha, 2025
Náhledová fotografie: Justin Tallis, AFP, picturedesk.com.
Psali jsme v Dingiru:
téma: „Současná hudba a náboženství“, Dingir 23 (2), 2020.
Související články:
