„Vymývání mozků“: metafora, která neosvěcuje, ale zatemňuje

Vymývání mozků vyvolává silné asociace. V běžném diskursu představu, že byl člověk proti své vůli zbaven úsudku a přeprogramován, aby se choval a myslel jinak, než by „za normálních okolností“ chtěl. Lidé, kteří vstoupili do náboženské skupiny, změnili své hodnoty nebo zpřetrhali kontakty s okolím, jsou často vnímáni jako oběti psychické manipulace – jako by jejich autonomní vůle byla zvenčí dočasně či trvale „přepsána“.

 Výraz vymývání mozků (brainwashing) vznikl v kontextu studené války a nese v sobě ideologický náboj. Poprvé ho použil americký novinář Edward Hunter v roce 1951. Během 50. let pak publikoval řadu článků a knih, v nichž tvrdil, že komunistické režimy (zejména ten čínský) používají specifické psychotechniky k „přeprogramování“ zajatců a obyvatelstva. Hunter čerpal především z výpovědí amerických vojáků zajatých v Korejské válce, kteří se po návratu chovali „zvláštně“ – například přiznali spáchání válečných zločinů, vystupovali na podporu komunismu nebo odmítali návrat do vlasti. Takové chování bylo v americké společnosti šokující, a potřebovalo být nějak vysvětleno. Vysvětlení prostřednictvím vymývání mozků ukázalo jako nesmírně životaschopné. Poskytovalo totiž jednoduché, emocionálně silné vysvětlení pro mnohé nepochopitelné proměny loajality. Místo aby se uvažovalo o psychologickém traumatu, pocitech ztrátě smyslu, kulturní adaptaci nebo kritickém přehodnocení hodnot, nabízelo se narativní zjednodušení: to ne oni, ale někdo „jim vymyl mozek“.

Termín se rychle rozšířil mimo vojenský kontext a začal se používat i pro osoby zapojené do nových náboženských hnutí – stal se součástí širšího kulturního diskursu o „nebezpečné indoktrinaci“. Právě tento přenos z oblasti válečné propagandy do oblasti náboženství má pro porozumění problematice „sekt“ a dalekosáhlé důsledky v teorii i praxi. Posílil dojem, že členství v náboženské skupině lze způsobit vnější manipulací a podle stejného principu lze vynutit také jeho opuštění. Toto přesvědčení dalo vzniknout např. metodě deprogramování (psali jsme zde), ale také legitimizovalo silová řešení konfliktů mezi úřady a novými náboženskými hnutími a jejich eskalaci až do krajnosti.

I dnes je vymývání mozků natolik zažitý pojem, že se stal takřka samozřejmým vysvětlením jakékoli radikální proměny chování. Je to patrné i na obrazech v popkultuře. Od válečných filmů po dokumenty o „kultech“ a „sektách“, jichž jsme nemálo recenzovali také na stránkách Náboženského infoservisu, se často opakuje stejný narativ: do skupiny se dostane normální člověk, pod vlivem silného vedení a technik manipulace ztrácí schopnost kritického myšlení, až nakonec začne slepě plnit vůli zvolené náboženské autority, jejíž úmysly jsou od počátku nečestné, ba dokonce kriminální. Tento obraz je emočně působivý a dobře se prodává – ale v odborné perspektivě neobstojí. Nálepka „vymytého mozku“ navíc brání porozumění: vede k patologizaci, která zastírá individuální motivace, biografie, přínosy i limity působení dané skupiny. Místo reflexe vícerozměrné reality vztahů, přesvědčení a zkušeností daných osob vytváří rámec „zachraňování“ – v němž je role zachránce často připisována médiím, úřadům či okolí.

Co říká věda: proč teorii vymývání mozků opustit

V 70. a 80. letech začal být pojem „vymývání mozků“ (brainwashing) používán nejen médii a právníky, ale také některými psychology a sociology jako pokus o odborné uchopení fenoménu konverze k novým náboženským hnutím. Vznikly modely, které se pokoušely popsat procesy tzv. „mytí mozku“ vědeckou terminologií – obvykle jako sled kroků vedoucích k narušení identity a vštěpení nových přesvědčení. Tyto modely však narážely na řadu zásadních problémů.

Předně nebylo nikdy prokázáno, že by existovaly specifické techniky, které by spolehlivě vyvolávaly u dospělých osob hlubokou a trvalou změnu přesvědčení bez jejich souhlasu. Výpovědi bývalých členů náboženských hnutí naopak obsahují velmi široké spektrum motivací a sledů individuálních rozhodnutí, které jejich konverzi provázely. Empirický výzkum – včetně rozsáhlé studie vedené britskou socioložkou Eileen Barkerovou[1] – ukázal, že (1) větší část osob, které přijdou do styku s nějakým náboženským hnutím, se jeho členy nestanou, a také to, že (2) větší podíl z těch, kteří by se k hnutí přeci jen připojili, z něj (po různě dlouhé době) zase odejdou. Jak vysvětlila Rosabeth Moss Kanterová[2], (3) oddanost jedince náboženské skupině se posiluje investicemi a závazky. Člena ke společenství poutá to, co hnutí a jeho myšlenkám obětoval. Mohou to být finance, vztahy, čas, energie, sny a očekávání atp. U každého člověka to může být jiné, společné ale je, že nechce, aby byla jeho investice marná. Čím větší oběť učinil, tím obtížnější je pro takového člověka odchod. Ukázalo se tedy, že změna víry či vstup do náboženské komunity není výsledkem jednorázové manipulace, ale spíše výslednicí více faktorů – osobních, sociálních i existenciálních.

Současná religionistika, sociologie a psychologie náboženství nabízí vícevrstevnaté porozumění tomu, co se při konverzi děje. Studie konverze vycházejí například z modelu „hledajícího“ (seekership), který ukazuje, že lidé nevstupují do náboženských hnutí jako „prázdné nádoby“, ale často jako aktivní hledači smyslu, identity nebo společenství. Náboženské hnutí jim pak nabízí určitou kognitivní i emocionální strukturu, která na jejich potřeby odpovídá. Nabízí jim pocit hlubokých a intenzivních vztahů, stabilního zázemí; jednoznačná nauka dává jasný rámec pro rozhodování třeba i v těch nejsložitějších životních situacích; poskytuje náplň a smysl života, často pocit výjimečnosti a vyvolenosti, historického úkolu atp.

Konverze bývá často ve skutečnosti procesem spíše pozvolným než náhlým. Záleží ale na individuálních okolnostech každého případu. Mnozí respondenti a poradenští klienti hovoří o hledání jako zájmu, následném zkoumání, pronikání do teoretických rovin některého náboženského směru, postupném navazování vztahů a až teprve později o přijetí nové identity. Jsou ale i katalyzátory, které mohou proces uspíšit – touha po radikálním řešení nějaké neuspokojivé životní situace nebo třeba jen osobní temperament. Emocionální rezonance, smysluplnost výkladu světa, ale také praktická funkčnost (např. pomoc v těžké životní situaci) jsou klíčovými motory této změny. Zvláštní pozornost si zaslouží i konverze v adolescenci, kdy se na procesu podílí vývojová fáze identity, hledání vlastní cesty a emocionální proměnlivost. Konverze tedy není výrazem slabosti ani slepé zmanipulovatelnosti, nepřichází jako rána z čistého nebe. Je odpovědí na různé životní okolnosti a výzvy – přičemž právě ty mohou člověka učinit citlivějším k vlivům, které by jindy odmítl.

Tento proces obvykle nevede k naprosté destrukci autonomie, jak by tomu bylo v případě „vymytého mozku“, ale ke změně jejího zakotvení. Jedinec při konverzi přehodnocuje své dosavadní postoje a hodnoty a nově je rámuje. Taková změna může být hluboká, ale není nezvratná. Životní situace a hodnoty se mohou opět proměnit a členství v náboženském společenství přestane být významné nebo přestane být zapojení z různých důvodů uskutečnitelné. Často je tím důvodem třeba založení rodiny, změna bydliště, zaměstnání, zájmů, nemoc či jiná omezení, nebo i prosté zklamání ze zvoleného společenství, vztahů v něm či jeho vývoje apod. Dalším důvodem může být ale i samotné duchovní zrání člena samotného – může ve svém náboženském životě dospět do bodu, kdy bude připraven opustit radikalitu a přesunout se na další „stupeň víry“.[3]

Závěrem

Opuštění metafory „vymytého mozku“ neznamená popření toho, že někteří lidé a jimi tvořené skupiny mohou používat různé formy nátlaku a jinak škodlivé postupy v komunikaci, zneužívat svou autoritu. Naopak! Otevírá se tím cesta k přesnějšímu, konkrétnějšímu a eticky odpovědnějšímu uchopení celé problematiky a hlavně ke skutečné pomoci tomu, kdo se tím cítí být zasžen a zraněn. Místo generalizujících soudů můžeme vnímat jednotlivé případy ve všech jejich nuancích. Klíčem k porozumění je nahlížet každý případ individuálně, v jeho konkrétním kontextu a s respektem k osobní zkušenosti zúčastněných. Tím se vyhneme dvojímu úskalí – jak moralistickému odsuzování všeho „jiného“ a vytváření morální paniky, tak i nekritickému přehlížení skutečných problémů.

Příště se podíváme blíže na to, jaká jsou nová náboženská hnutí ve skutečnosti – a jaké vzorce a dynamiky v nich skutečně najdeme, jaká nebezpečí skutečně hrozí a co je jejich příčinou.

Poznámky:

„Sekta“ je nálepka: Jak mluvit o nových náboženských hnutích odborně?

Války proti „sektám“ I.: rozmach „kultů“

Války proti „sektám“ II: Kritika „kultů“ a antikultovní aktivismus 70. a 80. let

Války proti „sektám“ III.: Mezi ochranou, kontrolou a poznáním

S rodiči o jejich dospělých dětech v sektách

„Spirituální zneužití“ – další z pojmů v široké diskusi