Zatímco 70. a 80. léta byla ve znamení prudkého nárůstu nových náboženských hnutí a silného odporu vůči nim ze strany části odborné i laické veřejnosti a také politiků, 90. léta přinesla zásadní proměnu. Způsobily ji mimo jiné soudní spory s deprogramátory, odsun teorie „vymývání mozků“ mimo odbornou diskusi i nové poznatky ze sociálních věd, které zpochybnily obecný dichotomický rámec, který nová náboženská hnutí nahlížel a priori jako manipulativní, nebezpečné a potenciálně kriminální, a začal být postupně nahrazován pluralitním a odborněji ukotveným pohledem.
Metody spojené s násilným vyváděním členů z náboženských skupin se ocitly pod rostoucí palbou právní, etické i odborné kritiky. Jak jsme psali v minulém textu, ve světle konkrétních případů – často medializovaných soudních sporů a religionistické analýzy několika tragických událostí, k nimž došlo – se začala zpochybňovat nejen účinnost těchto postupů, ale i jejich legitimita. Ruku v ruce s tím se začala měnit i základní východiska, z nichž společnosti a jednotliví aktéři k fenoménu tzv. „sekt“ vycházeli. Narůstající respekt k náboženské svobodě a důrazu na lidská práva vedl k odmítnutí univerzálních, represivních řešení a místo toho otevřel prostor pro diferencovanější, odbornější a právně lépe ukotvené způsoby uchopení problému. Otázka, co je „škodlivé náboženství“, přestala být vnímaná jako věc intuitivního rozpoznání a začala být tematizována jako komplexní, mnohovrstevnatý problém vyžadující mezioborový dialog, ačkoli jeho realizace se v různých částech světa, ale i v jednotlivých evropských zemích liší.
Modelové příklady přístupu k působení náboženských společenství
Rozdíly v přístupu ke kontroverzním náboženským skupinám nejsou náhodné – odrážejí hlubší kulturní a politicko-právní tradice jednotlivých států. Zatímco ve Spojených státech amerických je první dodatek ústavy zárukou mimořádně silné ochrany svobody projevu a náboženského vyznání, v evropském kontextu často převládá étos obrany společnosti před ideologickým nebo mocenským zneužitím.
Francie dodnes představuje zřejmě nejvýraznější příklad institucionálního antikultovního přístupu. V 90. letech zde byly z iniciativy parlamentu publikovány tzv. seznamy sekt, které identifikovaly desítky skupin jako potenciálně nebezpečné na základě řady kritérií, včetně psychické manipulace, sociální izolace nebo ekonomického vykořisťování. Tyto seznamy sice formálně pozbyly platnosti, ale přispěly k zakořenění specifického narativu o „manipulativních sektách“, který nadále ovlivňuje mediální obraz i rozhodování úřadů. V roce 2001 byl přijat tzv. zákon Abouta a Picardové,[1] který umožňuje zrušení společenství a zákaz jeho činnosti pouze na základě obvinění ze zneužití „psychologické nebo fyzické slabosti“ – aniž by bylo nutné prokazovat konkrétní trestný čin.
Německo zvolilo jiný model: některé skupiny, například scientologické hnutí, zde byly (a jsou) monitorovány Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy, protože jsou považovány za potenciálně ohrožující demokratický právní stát. Tento postup je však rovněž často kritizován pro právní nejasnost pojmů a napětí mezi svobodou vyznání a „obranou demokracie“.
Spojené státy americké naopak dlouhodobě prosazují minimalistický přístup: stát se v náboženské oblasti neangažuje a nezabývá se „škodlivostí“ jakékoli víry jako takové. Výjimkou jsou případy jasného porušení zákona, které jsou posuzovány individuálně, nikoli jako kolektivní odsudek určité náboženské skupiny. Díky silné tradici náboženského pluralismu zde působí i skupiny, které by byly jinde vnímány jako výrazně rizikové – stát jim však garantuje právní ochranu, dokud se neprokáže, že byl porušen zákon. V oblasti výzkumu a poradenství se prosazují organizace, které se snaží uchopit fenomén kontroverzních náboženských skupin méně stigmatizujícím způsobem – například First Amendment Center nebo Cultic Studies Journal (dříve International Cultic Studies Association), které akcentují vzdělávání a dobrovolné výstupové strategie namísto represivních řešení.
Česká republika se ocitá někde uprostřed. Po čtyřech dekádách totality, v níž bylo legální působení náboženských společenství omezeno státním souhlasem a účast na oficiálním i neoficiálním duchovním životě byla vykoupena přinejmenším zvýšenou pozorností bezpečnostních složek, ne-li přímo persekucí, bylo nutné najít legislativní rámec, který by umožnil občanům náboženský život v souladu s demokratickými hodnotami. Registrace církví a náboženských společností probíhá podle právního rámce obsaženého v zákoně „o církvích a náboženských společnostech“ č. 3/2002 Sb., který navázal na československý zákon 308/1991 Sb. „o svobodě víry a postavení církví a náboženských společností“. Samotná víra není v registračním procesu předmětem hodnocení, pokud explicitně neznamená porušování nějakého platného zákona. Lze říci, že právní rámec zůstává neutrální: náboženské organizace jsou hodnoceny na základě činnosti, nikoli věrouky. Analytický článek shrnující genezi, výhody i problémy tohoto zákona nedávno publikoval v Náboženském infoservisu Zdeněk Vojtíšek a je dostupný zde.[2]
Od deprogramování k poradenství a prevenci
S přechodem ke svobodě a demokratickým hodnotám se u nás v 90. letech s novými náboženskými hnutími a různými formami alternativního duchovního života doslova roztrhl pytel, a v důsledku toho i s příběhy o bolesti a zklamání, jimž bylo nutné věnovat pozornost z hlediska výzkumu, intervence i prevence. Avšak rozvíjející se česká religionistika, respektive ta její část, která se rozhodla do tohoto dění aktivně vstupovat,[3] měla již k dispozici zkušenosti s metodami a přístupy, které se již dříve ukázaly být slepou cestou. Po aféře organizace Cult Awareness Network ve Spojených státech a ztrátě legitimity agresivních metod se začalo prosazovat tzv. výstupové poradenství (exit counseling) – forma nenásilné a dobrovolné podpory odchodu z komunity. Do popředí se dostaly terapeutické přístupy, podpůrné skupiny bývalých členů a osvěta varující se vyvolávání paniky a rozdmýchávání polarizujících emocí.
Zásadní roli v odborné reflexi sehrála Mezinárodní asociace pro studium nových náboženských hnutí (CESNUR), ale také národní religionistické školy. Ukázalo se, že pojem „sekta“ je problematický jak právně, tak odborně. Místo toho se začaly používat termíny jako „nová náboženská hnutí“, „alternativní religiozita“ nebo „kontroverzní skupiny“. Někteří experti (např. Eileen Barkerová[4] či Massimo Introvigne a další[5]) zdůraznili, že nestačí pouze hodnotit „nebezpečnost“ – důležitější je porozumět dynamice skupiny, včetně mechanismů vnitřní koheze, sociální kontroly i možností odchodu. Odborná debata se tak začala vést nikoli o sektách jako takových, ale spíše o škodlivé psychosociální dynamice a mechanismech jejího vzniku napříč různými typy organizací – ať už náboženských, politických, terapeutických nebo ezoterických. Ukázalo se, že tuto problematiku nelze studovat odděleně, ale že k porozumění fenoménu tzv. sekt je nezbytný mezioborový přístup propojující religionistiku, psychologii a sociologii náboženství, které se snaží chápat motivace členů, vnitřní logiku komunit i jejich funkce v širším společenském kontextu.
Veřejné vnímání „sekt“ však zůstává i dnes z lidsky pochopitelných důvodů stále do značné míry stigmatizující a emocionálně zabarvené. To můžeme dobře vnímat např. prostřednictvím novinových titulků a úspěšnosti některých antikultovně zaměřených projektů (investigativní tvorby novinářek a novinářů Seznam Zprávy či CNN Prima News či individuálních tvůrců jako Mikýř, Wizzory, Jakub Jahl a dalších), v nichž je činnost náboženských společenství vnímána jednostranně, kritizována a hodnocena pomocí emočně nabitého (a divácky atraktivního) slovníku („nebezpečné kulty“, „vymývači mozků“ nebo „hrozba pro naše děti“ a další výrazy[6]), a to i tehdy, když nejsou k dispozici žádné důkazy, natož odsouzení pro trestnou činnost. Tento jazyk, jakkoli je jeho příčinou (většinou) lidsky pochopitelné morální pobouření a dojetí nad příběhy (kterým se ani autorka tohoto textu často neubrání) a snaha přispět k řešení v současnosti opět naléhavě vnímané sociální problematiky, varovat a chránit. Avšak místo skutečné osvěty přispívá k udržování neproduktivních stereotypů a dichotomie mezi „normálním náboženstvím“ a „nebezpečnými sektami“.
Jak efektivně reagovat na případy skutečného zneužití nebo manipulace v náboženském kontextu a jak co nejlépe nastavit i prevenci, aniž bychom přitom narušovali základní lidská práva a svobodu vyznání, zůstává i nadále výzvou. Jak napsal Ivan Štampach, je to dokonce patrně nejčastější požadavek, s nímž se veřejnost na religionisty, pokud se o náplni oboru (zkoumání náboženství) dozví.[7] V tomto směru se čím dál více prosazuje model, který místo represivních opatření a vyvolávání obecného pohoršení, sází na kombinaci výzkumu, prevence, edukace a mezioborové spolupráce. Protože nechápe nová náboženská hnutí jako homogenní hrozbu, ale jako různorodý společenský jev, jenž je třeba zkoumat s otevřeností a bez předpojatosti. Na osobní rovině se pak jako nejlepší prevence ukazuje rozvíjení sebepoznání v oblasti ovlivnitelnosti a manipulovatelnosti každého z nás.
Právě proto se v příštím díle zaměříme na fenomén tzv. „vymývání mozků“ – metaforického vysvětlení proměny osobnosti při konverzi, které bylo sice populární v médiích a antikultovním diskurzu, ale odborná obec jej již z velké části opustila. Pokusíme se ukázat, co se při konverzi skutečně děje, proč se mění chování člověka a jak tomu porozumět bez zjednodušujících schémat o ztrátě vlastní vůle.
Poznámky:
[1] Loi n° 2001-504 du 12 juin 2001 tendant à renforcer la prévention et la répression des mouvements sectaires portant atteinte aux droits de l’homme et aux libertés fondamentales, česky Zákon č. 2001–504 směřující k posílení prevence a represí sektářských hnutí porušujících lidská práva a základní svobody.
[2] Je ale potřeba zdůraznit, že tento zákon upravuje pouze vznik a působení náboženských společenství jakožto státem registrovaných, ale nevztahuje se na několikanásobně vyšší počet skupin, které svou náboženskou činnost praktikují bez státní registrace a mají jiné formy právní subjektivity (nadace, obecně prospěšné společnosti, spolky) anebo také jako formálně organizované společenství vůbec nevystupují, ale vznikají a působí zcela spontánně v důsledku činnosti člověka, který je vnímán jako duchovní autorita.
[3] Za tím účelem vznikla již v roce 1993 Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která nabízí institucím i jednotlivcům vzdělávání, poradenství a psychoterapii. S žádostí o odborné informace se ale mohou občané a média obracet také na jednotlivá religionistická univerzitní pracoviště (katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě UK, Husitské teologické fakultě UK, filosofických fakultách Karlovy Univerzity, Univerzity v Pardubicích, Masarykovy univerzity v Brně či Univerzity v Ostravě).
[4] Stěžejní je v tomto její publikace BARKER, Eileen. The Making of a Moonie: Brainwashing or Choice? Oxford: Blackwell, 1984.
[5] Zásadní je pro porozumění dynamice náboženských komunit publikace KANTER, Rosabeth Moss. Commitment and Community: Communes and Utopias in Sociological Perspective. Cambridge (MA): Harvard University Press, 1972.
[6] Zajímavou analýzu mediálního diskurzu kolem společenství Dvanáct kmenů poskytuje VOJTÍŠEK, Ondřej. Dvanáct kmenů ve zpravodajství, Dingir 20 (2), 2017, s. 41–44.
[7] ŠTAMPACH, Ivan. Přehled religionistiky. Portál, 2008, s. 182.
Související články:
Proces konverze a dynamiku skupiny vysvětluje a zkoumá Jakub Cigán Ph. D. v rozhovoru na Hergotu, ze 4. 11. 2024.. E
Cenzurujete negativní komentáře jako sekty
To není pravda. Nepište, prosím, lži.