Hana Šnajdarová je členkou a tiskovou mluvčí Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů v České republice. Narodila se v roce 1987 v Trenčíně na Slovensku, kde rovněž jako dítě se svou rodinou poznala v roce 1990 Církev Ježíše Krista a v této víře byla vychována. Ve stejné církvi momentálně působí jako národní ředitelka komunikace pro Českou republiku a ve svém sboru (kongregaci) v Uherském Hradišti vede hudbu během nedělní výuky dětí. Ve svém profesním životě působí v oblasti marketingu, ale momentálně je na rodičovské dovolené s roční dcerou. S manželem mají tři děti a sdílí spolu nejen svou víru a lásku ke své rodině, ale i lásku k hudbě, přírodě a dalším koníčkům.
Sledujete jako představitelé církve v Česku reality show Tajné životy mormonských žen (recenzi jsme uveřejnili zde)? Pokud ano, jaký je váš celkový dojem?
Tuto reality show jsme zaznamenali stejně jako další produkce zábavních médií. Za sebe nemůžu říct, že bych ji sledovala, spíše jen vnímám, že existuje. Vnímám to, jak působí na diváky i na ty, kteří se o ní dozvědí z médií. A i když může otevírat zajímavé diskuze ve veřejném prostoru i mezi samotnými členy naší církve, mrzí mě, jaké světlo vrhá na členy, kteří žijí podle evangelia Ježíše Krista a kterým tato cesta přináší radost.
Jak byste reagovala na kritiku, že Církev Ježíše Krista omezuje ženy a předkládá jim přísně vymezenou roli v rodině a společnosti?
Já osobně naopak vnímám, že v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů dostávám jako žena podporu jak v osobním rozvoji, tak v rodinném i profesním životě. Od mužů v na všech úrovních v církvi a v různých povoláních pociťuji nejenom úctu, ale rovněž to, že vliv nás žen, je potřebný v každodenním životě, a dokonce žádaný i při rozhodování týkajících se vedení církve. K tomuto postoji vedou muže v církvi celosvětoví vedoucí svým příkladem. Ženy jsou do vedení v Církvi Ježíše Krista Svatých posledních dnů zapojovány velmi intenzivně. Na všech úrovních zastávají ženy úřady vedoucích církevních organizací, které slouží různým skupinám, jako jsou ženy, děti nebo mládež. Učí, inspirují, pečují o potřebné, zapojují se do veřejného dění a jsou také zapojené do rad spolu s dalšími vedoucími. Jedním z krásných příkladů je současná generální prezidentka Pomocného sdružení, Camille N. Johnsonová. Propojuje víru s profesním a veřejným působením. Než přijala toto povolání, působila přes 30 let jako právnička v oblasti pracovního a zdravotnického práva. Dnes zastupuje miliony žen po celém světě a reprezentuje naši církev na mezinárodních fórech, konferencích a veřejných jednáních. Vystupuje jako hlas víry, rovnosti a služby – mluví o náboženské svobodě, postavení žen ve společnosti, rodině a hodnotách, zasazuje se o vzdělání a pomoc potřebným. Ukazuje, že ženy v naší církvi mají nejen duchovní vliv, ale i důležitou roli ve veřejném prostoru.
S tím, jak se svět mění, pozoruji narůstající vliv žen vně i uvnitř církve Svatých posledních dnů. Naši církevní vedoucí nás nabádají, abychom studovaly, pracovaly na své kariéře, budovaly rodinu, zapojovaly se do veřejného života, plně rozvíjely své talenty a schopnosti a naplňovaly tak svůj božský potenciál. Věříme, že každá máme svobodu rozhodnout se, kým se staneme – studentkou, vědkyní, učitelkou, podnikatelkou, manželkou, matkou, ženou v domácnosti, sportovkyní, umělkyní… Každá máme nárok na osobní vedení od Boha a jeho následování.
Postavy v seriálu popisují výchovu v církvi jako velmi přísnou, plnou studu a viny. Co na jejich zkušenosti říkáte z pohledu víry a pastorační praxe?
Pokud někdo zažil tlak či pocit studu, je mi to líto – ale v naší víře není pro takový přístup místo. Evangelium je o naději, ne o výčitkách. Výchova je velice komplexní a obšírná tématika a je ovlivněna mnoha faktory. Učení naší církve, evangelium Ježíše Krista a podpůrné církevní programy pro rodiče, děti a mládež bych přirovnala k nástrojům, které mají rodiče při výchově k dispozici. Které nástroje a jak budou rodiče při výchově používat, je v rukách jednotlivců. Boží přikázání lze vnímat jako omezení, ale já je vnímám spíše jako hranice vytyčující bezpečný prostor pro svobodný rozlet. Přiznání chyb, omluvu a nápravu (princip pokání) lze vnímat jako poukazování na chyby a vinu. Ale také to lze vnímat jako cestu učení se, retrospektivy a budování svého lepšího já. Moji rodiče se nás snažili vychovávat podle učení Ježíše Krista. Doma i v církvi jsme diskutovali a sdíleli své zkušenosti. I kdyby někdo mohl vnímat, že jsem byla vychovávána přísně, zásadní vliv na mě měla obrovská láska mých rodičů, jejich podpora a pomoc v každé situaci a obětavost pro mé dobro. Jsou tu pro mě a mou vlastní rodinu dodnes a já vím, že tyto principy se naučili v Církvi Ježíše Krista. Zásady evangelia mi pomohly budovat sebedůvěru, cítit se milovaná a pracovat na svém osobním rozvoji. To, co oceňuji já při výchově mých dětí v této víře, je jednota s mým manželem a společný směr. Je u nás běžné klást otázky, diskutovat, hledat odpovědi společně. Odpovědi, které sahají za hranice vědy, často nacházíme v evangeliu Ježíše Krista. Jsem vděčná za podporu, kterou v církvi nalézám, a také za osobní vedení od Boha při výchově našich dětí, které jsou pro nás darem od Bohem.
V seriálu se objevuje i silný tlak na ženský vzhled – plastické operace, dokonalost, prezentace na sociálních sítích. Je to podle vás v rozporu s učením Svatých posledních dnů?
Naše tělo vnímáme jako dar od Boha, který nám umožňuje dosáhnout našeho božského potenciálu. Klademe důraz na fyzické, duševní a duchovní zdraví. Na tělo pohlížíme jako na chrám, ke kterému máme chovat úctu, aby v něm mohl přebývat Duch Páně. Je nám doporučeno, abychom se vyhýbali módním stylům, které přitahují k našemu tělu nepatřičnou pozornost a vyzdvihují naše fyzické tělo místo toho, aby zdůrazňovaly to, kým skutečně jsme jako děti Boží. Při našich rozhodnutích, obzvláště těch, která by mohla mít trvalý dopad na naše tělo, máme být moudří, věrní, směřovat k morální čistotě a lásce k Bohu a radit se se svými blízkými a vedoucími. V realitě ale řešíme stejné věci jako ostatní: co si obléct, jak stihnout ráno vyčistit zuby i dětem. A ano, některé členky mají rády make-up, jiné zahradu – ale naše víra se zaměřuje na nitro, ne na obal. V církvi je nicméně vítán úplně každý, bez ohledu na vzhled či jiné vnější charakteristiky, a rovněž má každý zodpovědnost usilovat o osobní vedení Pánem.
Některé ženy v seriálu se cítí být zraněné církevními pravidly nebo autoritami. Má Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů nástroje, jak těmto lidem pomoci? Existuje možnost zpětné vazby nebo terapie v rámci církve?
Může se samozřejmě stát, že se nás někdy něco dotkne, nebo nás dokonce někdo vnitřně zraní – protože církev je vedena lidmi, kteří jsou nedokonalí, a každý děláme chyby. Tak tomu ostatně je v jakékoli jiné organizaci či skupině sdružující mnoho lidí z různých poměrů a prostředí. Ano, v církvi máme program, který zastřešuje pomoc pro jednotlivce a rodiny se sociálními a emočními problémy. Jedná se o neziskovou organizaci Rodinné služby Svatých posledních dnů (Family Services). Pokud někdo zažil bolest nebo zranění i kvůli lidem v církvi, snažíme se naslouchat, nezlehčovat a nabídnout pomoc – včetně odborné – koordinátoři z Rodinných služeb mohou členy nebo vedoucí odkázat na důvěryhodné profesionální terapeuty.
Setkáváte se v Česku s podobnými zkušenostmi, jaké popisují ženy v seriálu, nebo je český kontext jiný?
S ohledem na odlišnost kultur, tradic, vnímání víry českou veřejností, rozdílnou obecnou i církevní historií a různorodým zázemím Svatých posledních dnů v jednotlivých zemích lze samozřejmě rozdílnosti očekávat. Není tomu jinak ani v tomto případě. Pokud mluvíme o tématech v tomto rozhovoru zmiňovaných ohledně rolí žen, vzhledu, či přísné výchově, tak to není něco, co by českými Svatými posledních dnů nějak zvlášť rezonovalo.
Co byste chtěla, aby diváci seriálu věděli o skutečném životě mormonských žen – jak v USA, tak v Česku?
Chtěla bych vám o nich tolik říct! Nežijí žádné tajné životy – naopak většina z nich je otevřená, přátelská a ráda vás zahrne do svého života. Podělí se s vámi o svou lásku, čas i talenty. Jsme prostě normální ženy, které řeší běžné věci: děti, práci, oběd, nedostatek spánku a někdy i krizi identity. A při tom se snažíme následovat Ježíše Krista a Jeho učení.
Ženy v naší církvi – ať už jsou to mladé studentky, maminky, vyzrálé ženy, nebo ženy na sklonku svého života – jsou ve svých každodenních životech velmi angažované. Jsou mezi nimi studentky, které studují a snaží se čerpat z těch nejlepších zdrojů pro přípravu na profesní kariéru i na osobní život. Jsou tam ženy všech profesí, pracovité, poctivé, vytrvalé, které se snaží naplnit své cíle. Mimo profesní život se starají o chod domácnosti, o děti i vnoučata – samy nebo s manželem po boku. Snaží se děti vychovávat dle dobrých hodnot, učí je víře v Boha, pomáhají dětem poznávat jejich hodnotu a rozvíjet jejich potenciál. Pěstují koníčky počínaje sportem, přes tanec, umění, rukodělné činnosti až po zahradničení či čtení. Znám ženy, které tančily balet, i ženu, která běhá Spartan Race. I když jsou tyto ženy věřící, umí se bavit – a mnohé mají také skvělý smysl pro humor.
Zároveň se každá z nich potýká s vlastními výzvami. Znám ženy, které přišly o manžela, dítě nebo jiného blízkého. Ženy, které se marně snažily otěhotnět, prošly rozvodem, dosud nenašly partnera, čelily krizi v manželství, zdravotním problémům, ztrátě zaměstnání nebo snů. Přesto se snaží tyto zkoušky zvládat s vírou, nadějí a pohledem věčnosti – a hledat v nich to, co se mohou naučit.
Navzdory nabitému programu si nacházejí čas pomáhat druhým – ochotně a opakovaně. Znám ženu se třemi dětmi, z nichž jedno má speciální potřeby. Přitom pracuje, s manželem se stará o domácnost i zahradu – a přesto není snad dne, kdy by někomu nejela ještě pomáhat nad rámec toho, co potřebují její nejbližší.
Ženy z Církve Ježíše Krista pečují o druhé – organizovaně i individuálně. Slouží také v církvi, a to jako jako učitelky, vedoucí či misionářky. Pečují o vztahy v rodině, jsou věrné partnerky, dobré kamarádky a často se zapojují i do veřejného života. Není to jednoduché. Nejsou to dokonalé ženy. Každé se to daří v jiné míře. Ale spojuje je láska k Bohu a k bližnímu – a radost, kterou jim přináší v životě snaha žít podle evangelia Ježíše Krista.
Myslíte si, že takové seriály mohou vést k předsudkům vůči členům Církve Ježíše Krista? Jak na něj církev reagovala?
Ano, sleduji často, jak různé mediální produkce zkreslují či pokřivují obraz jak věrných věřících, tak učení a správné pochopení nauky naší církve. V průběhu minulého roku vzniklo hned několik produkcí, které se zaměřují na Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů a její členy. Církev vloni v létě vydala prohlášení, kde upozorňuje na tyto skutečnosti i na jejich následky pro věřící. Naše hlavní jasné poselství určené všem, které to zajímá, je totéž, které předal Ježíš svým učedníkům v Novém zákoně: Přijďte a podívejte se. (Jan 1:39–41.) Poznejte naše členy osobně a vytvořte si svůj vlastní názor na základě osobní zkušenosti, spíše než z tendenčně subjektivní komerční produkce.
Seriál ukazuje odchod z církve nebo dočasné přerušení kontaktu s církevním společenstvím jako osvobození. Jak vnímáte v rámci své víry a praxe případy lidí, kteří odcházejí?
Lidé odcházejí z církve z různých důvodů a jejich odchod provázejí různé emoce. Každý má svobodnou vůli a může se sám rozhodnout, čemu bude věřit a jak bude žít. Mezi těmi, kteří odešli, jsou jak lidé, o kterých jsem už poté více neslyšela, tak i lidé, kteří jsou nadále mými dobrými přáteli, setkáváme se a rádi spolu i nadále trávíme čas a sdílíme své radosti i starosti.
A na závěr: co pro vás osobně znamená být ženou a zároveň členkou Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů?
Jako žena se cítím být ceněna a cítím také ocenění všech rolí, které jako žena zastávám. Cítím naplnění a smysl v tom, co dělám a jaký vliv jako žena mám. To, že se snažím být věrnou následovnicí Ježíše Krista, mi v mém nitru vytváří jakýsi morální kompas, který ovlivňuje moje rozhodnutí a chování. Ovlivňuje to mé nahlížení na život, na lidi kolem mě i na mě samotnou. Být ženou a členkou Církve Ježíše Krista znamená vědět, kdo jsem a kam směruji. Že jsem dcera Boží, kterou má Bůh rád a záleží Mu na mém štěstí. Pro sebe a svou rodinu zde nacházím útočiště a bezpečné místo, kde mám příležitost inspirovat se, realizovat se a růst. V neposlední řadě zde nacházím dobré příklady pro svůj život, jakož i dobré přátele, přítelkyně. Ženy možná „obyčejné“ a chybující, ale silné. Někdy unavené, ale radostné. Ženy, které víra posiluje, ne svazuje.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 3/2001: Náboženství mormonů (celé číslo dostupné zde).
Související příspěvky:
Je to reklama na mormony.
To v žádném případě není. Účelem žádného našeho článku není něco propagovat, ale ani hanit. Jako religionisté popisujeme náboženské fenomény z různých perspektiv a v komplexnosti, a k tomu zákonitě patří také perspektiva aktivních členů dotčených náboženských společenství.