Je tomu 750 let a asi jeden měsíc od doby, kdy zemřela jedna z předních postav dějin (nejen) západní filosofie a (nejen) katolické teologie, sv. Tomáš Akvinský (1225–1274). Připomínat si slavná data neznamená jen ohlížení se do minulosti, stesk po „starých zlatých časech“ nebo nepotřebnou kratochvíli; jde především o hledání myšlenkových a životních inspirací pro naši současnost. Životní souvislosti jednotlivých dějinných postav se vzájemně různí, a většinou se různí i od životních souvislostí našich – proto nelze zmíněné inspirace přebírat prvoplánově; pokud se nám však podaří do tajemných hlubin myšlení některého z velikánů naší historie proniknout, může to přinést velký užitek nejen nám, ale i celé společnosti, v níž se právě nacházíme. Pojďme si tedy v největší stručnosti připomenout, kdo to vlastně byl a jak přemýšlel Tomáš Akvinský.
Tomášův život
Tomáš Akvinský pocházel z významného šlechtického rodu, narodil se v italském městě Roccasecca nedaleko Akvinu. Už odmalička byl Tomáš duševně velmi nadaný a silně zaujatý teologickou problematikou; když jej jako malého chlapce měla chůva koupat, nechtěl Tomáš pustit z ruky svinutý pergamen. Když se jí konečně podařilo chlapci svitek odejmout, viděla, že je na něm modlitba.
Příběhů dokládajících rozsah Tomášova intelektu je bezpočet. Ve svém nedávném vstupu pro Český rozhlas (také k 750. výročí Tomášova úmrtí) připomněl doc. Petr Dvořák tradovaný příběh z prostředí školních lavic.[1] Tomáš byl prý velmi tiché povahy, ale přitom statného, skoro až obézního vzrůstu;[2] spolužáci jej proto považovali za poněkud zpomaleného a dali mu přezdívku „Němý vůl“. Když jejich učitel (rovněž slavný teolog a filosof) Albert Veliký slyšel, jak Tomáše jeho spolužáci tajně nazývají, přistoupil k nim a řekl: „Až tento němý vůl jednou zařve, tak to uslyší celý svět.“
K tomuto příběhu se váže i další, ještě o něco komičtější; jak bylo již řečeno, spolužáci považovali Tomáše za poněkud zpomaleného. Jednomu z nich se Tomáše zželelo a rozhodl se, že onomu „Němému volu,“ který tak tiše sedí v rohu a vypadá nešťastně, pomůže s matematickou úlohou, kterou tehdy snad probírali. Jal se tedy vysvětlovat problém krok po kroku. Jak ale všichni dobře víme, matematika je obor nesnadný a lehko se v něm člověk ztratí, zvlášť když nedisponuje Tomášovým brilantním intelektem – to se bohužel stalo i tomuto chlapci. Nakonec to dopadlo tak, že náš Němý vůl musel otevřít ústa a začít ubohém spolužákovi vysvětlovat, jak k výsledku nejlépe dojít.
Vzhledem k Tomášovu význačnému společenskému postavení, velkému intelektuálnímu nadání a hlubokému zájmu o teologická témata se očekávalo, že vstoupí do benediktinského kláštera Monte Cassino a zaujme zde významnou církevní pozici (snad i pozici opata). S tím počítali snad všichni kromě Tomáše samotného, který se ve svých devatenácti letech rozhodl vstoupit do dominikánského řádu.
Problém spočíval v tom, že tento církevní řád byl ještě takříkajíc „v plenkách,“ nebylo mu ještě ani třicet let, a jako je tomu se vším novým a neprozkoumaným, mladí lidé k tomu často tíhnou, zatímco příslušníci vrstev středního a vyššího věku na to hledí spíše s podezřením (jeden z interpretů přirovnává v této souvislosti žebravé řády k hnutí hippies). Proto se Tomášova rodina snažila seč mohla, aby jej od vstupu do dominikánského řádu odradila – a snažila se opravdu urputně, nechyběl ani únos a přibližně roční držení syna na rodinném zámku nebo snaha svést mladého Tomáše na scestí tím, že mu přivedli do sídla, kde byl vězněn, prostitutku (tak silný odpor k žebravým řádům tehdy lidé – a to lidé zbožní a kultivovaní – měli). Tomáš popadl hořící poleno z krbu, namaloval na zeď velký kříž a ženu vyhnal. Od té doby už prý nikdy nepocítil sexuální pokušení.
To, že jsou všechny snahy marné, si postupně uvědomili i členové Tomášovy rodiny a po déle než roce zápasení přijali synovo rozhodnutí. Pak začala Tomášova intelektuální kariéra, na jejíž některé zajímavé body se nyní zaměříme.
Tomášovo myšlení
Tomáš byl primárně teologem, tak jako velké množství středověkých myslitelů – brilantnost a šíře záběru jeho myšlení nám však umožňuje jej klasifikovat i jako jednoho z největších a nejvlivnějších filosofů v celé historii. Prof. Machula ve své knize Tomáš a jeho sumy upozornil, že pravděpodobně žádnému mysliteli nebylo věnováno takové množství odborných periodik, jako právě Tomášovi (slavné je periodikum The Thomist, ale i další).
Jak si vysvětlit, mohl by se někdo ptát, takový Tomášův význam pro filosofii (a to zdaleka nejen tu středověkou), když byl primárně teologem? Proč se vůbec Tomáš o filosofii zajímal?
Na onu druhou otázku by Tomáš zřejmě odpověděl, že lidský rozum Bůh stvořil proto, aby jím lidé poznávali svět i Boha samotného a tím se mu připodobňovali. Ohledně té první otázky, zde je věc ještě zajímavější. Lze ji totiž s trochou interpretační vstřícnosti transformovat do otázky po vztahu víry na jedné straně a filosofie (či obecně rozumu) na straně druhé: Jaký na sebe mají vzájemně vliv, pokud vůbec nějaký? A jsou spolu vůbec konzistentní?
Že jsou spolu konzistentní, to je závěr, k němuž Tomáš došel v polemice se zastánci teorie tzv. dvojí pravdy (po arabském filosofu Averroovi, na nějž se v této souvislosti často odvolávali, se nazývají averroisté), podle nichž závěry víry a závěry rozumu nelze vzájemně srovnávat ani usouvztažňovat, neboť jde o zcela rozdílné, autonomní a na sobě nezávislé konceptuální rámce (čtenáři znalí moderní analytické filosofie si zde možná vzpomenou na Wittgensteinovu koncepci řečových her). Je známo, že polemika s averroisty je snad jediným případem, kdy se Tomáš nechal vyvést z pověstného klidu a vzdal se na chvíli svého racionálního tónu, aby použil i poněkud ostřejšího slovníku. Nejspíše tak jednal ze strachu, že bychom mohli přijít o to nejcennější, co jako lidé máme či alespoň mít můžeme, o schopnost dosahovat (alespoň občas) objektivní, tj. jediné pravdy.
Pro středověké teology, jako i pro Tomáše samotného, byla filosofie „služkou“ teologie (viz slavné diktum philosophia ancilla theologiae) – zde ale ono přízvisko „služka“ nelze chápat v pejorativním významu (jako když dnes filosofii někteří považují za „služku“ přírodních věd, či možná lépe „uklizečku“ toho, co po sobě vědy zanechají); ba naopak, šlo o zdůraznění skutečnosti, že filosofie disponuje dostatečným pojmovým aparátem k tomu, aby dokázala teologii pomoci tam, kam ona sama nemůže. V tomto smyslu jsou našimi sluhy i lékaři nebo vědci – lidé, jichž si běžně vážíme.
Tato „metafilosofická“ koncepce vztahu víry a rozumu Tomášovi dala prostor k tomu, aby se celé řadě teologických témat věnoval bez odkazů k písmu, rozumově.[3] Mohl se tak věnovat svým slavným „pěti cestám“ k důkazu Boží existence (které jsou ještě dnes předmětem žhavých filosofických a formálně-logických sporů), otázce racionálního ospravedlnění časového vzniku světa (kde byl Tomáš zastáncem názoru, že ani afirmace, ani negace tohoto stanoviska nepředstavuje logický spor, a tedy bychom měli zůstat neutrální), povahy lidské duše, jejího vztahu k Inteligencím (andělům) i Bohu a tak dále.
Toto je tedy stručným nástinem odpovědi na první z výše položených otázek.
Tomášovi následovníci
Za svého života neměl Tomáš žádné přímé následovníky ani explicitní žáky, v průběhu dějin se však vytvořilo myšlenkové hnutí, jež se později začalo nazývat tomismem, a které v některých svých, ač již velmi uvolněných, podobách trvá dodnes (k tomu se ještě vyjádříme níže).
Rozhodně však nelze říci, že Tomášovo učení bylo historicky vždy oslavováno; v roce 1277, pouhé tři roky po Tomášově smrti, vydal biskup Stephen Tempier své dnes již slavné odsouzení 219 filosoficko-teologických tezí, které prý jsou pro víru nebezpečné a mají být zavrženy, přičemž nemalá část z nich vyjadřovala názory buď silně podobné, nebo přímo identické s názory Tomášovými. Od vyžadování poslušnosti vůči těmto zákazům se však brzy upustilo a tomismus se postupně stal uznávaným hnutím.[4]
Má Tomáš nějaké zastánce ještě dnes? V průběhu textu bylo již několikrát naznačeno, že ano. Ve dvacátém století se Tomáš poněkud nešťastně stal jakýmsi „oficiálním teologem“ katolické církve, což jeho myšlenkám pravděpodobně více uškodilo, než pomohlo. Podobně to bylo se souborem tzv. 24 tomistických tezí, jenž byl sestaven coby opora vyučujícím na církevních školách – jako pomocnou osnovu při snaze vykládat Tomáše je myšlenka shrnujících tezí jistě velmi vhodná, je ale třeba dávat si pozor, aby se tento nástroj opory nepřeměnil v klacek na ty, kdo se opováží Tomáše číst jinak.
Toto byly zřejmě motivy, které způsobily úpadek zájmu o Tomáše mezi studenty kněžských seminářů, teologických fakult a podobně, jenž prý, bohužel, trvá zčásti dodnes. Sekulární společnost, která těmito, jak je kdosi označil, „medvědími“ službami Tomášovi nebyla tak silně dotčena, si naopak začala stále více všímat, že v historii existoval myslitel, který má co podstatného sdělit i nám, dnešním (často nevěřícím) čtenářům. Je tedy snadno pochopitelné, proč Tomášova teologie dnes není ve srovnání s jeho filosofií příliš známa (ačkoliv on sám by se tomu zřejmě divil).
V reakci na volání doby vznikla snaha adaptovat Tomášovo myšlení pro současné poměry – jako například vymanit Tomášovu nauku o bytí z Heideggerovy generalizující kritiky (Gilson a spol.), poukázat na paralely mezi Tomášovým myšlením a myšlením německého filosofa Immanuela Kanta (transcendentální tomismus), nebo přistupovat k Tomášovi s racionálním odstupem a připraveností analyzovat jeho myšlenky technickým aparátem moderní logiky (analytický tomismus). Jen z tohoto krátkého přehledu se zdá, že mezi prvními dvěma přístupy a tím třetím existuje významný rozdíl; zatímco první dva se snaží usouvztažnit myšlení zcela rozdílných myslitelů, což může vést k násilným anachronizacím, třetí přístup k Tomášovi přistupuje nepředpojatě, s cílem „vymáčknout“ z něj, co se dá.[5] Asi i proto dnes platí, že transcendentální (či kontinentální) tomismus už spíše mizí, na rozdíl od toho analytického, který se zatím do vitríny překonaných myšlenek zapadnout zřejmě nechystá.
Poznámky
[1] K datu 5. 4. 2024 dostupné online, URL = <https://vltava.rozhlas.cz/tomas-akvinsky-v-souvislostech-rozhlasove-pasmo-k-750-vyroci-umrti-svetce-9185620>.
[2] Vzpomeňme na slavný román U. Eca Jméno růže, kde byl za vrchol intelektuálního výkonu prezentován úspěšný pokus dostat statné Tomášovo tělo dolů z věže po úzkém schodišti.
[3] Příznačné je, že jednou z Tomášem nejcitovanějších autorit, ne-li tou úplně nejcitovanější, byl pohanský filosof Aristotelés, jehož Tomáš běžně nazýval prostě Filosofem.
[4] To však v žádném případě neznamená, že byl tomismus hnutím jediným, či snad i tím nejpočetnějším nebo nejoblíbenějším. Je třeba připomenout věčné spory mezi tomistickým hnutím a hnutím scotistickým, které navazovalo na myslitelský odkaz autora o něco více než generaci mladšího než byl Tomáš, Jana Dunse Scota (1266–1308), do nichž se později zapojil i řád jezuitský (vznik r. 1540), který významně čerpal z díla španělského myslitele Františka Suáreze (1548–1617). Nebýt osvícenské myšlenkové revoluce, pravděpodobně by tyto spory trvaly dodnes; v naprostém protikladu k dnes silně rozšířenému názoru, myšlenkový pluralismus byl interní, chce se říci až pereniální součástí scholastického intelektuálního univerza jako takového. Oheň tohoto dialogického zápalu pro hledání pravdy skrze disputaci (to trvalo až do 17. století, kdy nebylo pro zisk akademického titulu podmínkou napsat – individuálně – odbornou práci, ale obhájit před komisí stanovený názor disputační metodou) uhasilo až osvícenství se svým křečovitým ideálem názorového kosmopolitismu a universalismu.
[5] Právě z toho důvodu, že autoři analytické tradice se zájmem o Tomášovo dílo k Tomášovi přistupují značně rezervovaně, je možná vhodnější, jak navrhuje Machula, mluvit nikoliv o analytickém tomistickém myšlení, jako spíše analytickém Tomášem inspirovaném myšlení – vyhneme se tak snáze často neadekvátnímu škatulkování.
Doporučené úvodní texty k Tomášovu životu a dílu v českém jazyce
Tomáš Machula: Tomáš a jeho sumy, JU 2019.
Gilbert K. Chesterton: Svatý Tomáš Akvinský, Krystal OP 1993.
Jacques Maritain: Dvě studie o Tomáši Akvinském, TRS 1990.
Stanislav Sousedík: Jsoucno a bytí. Úvod do četby sv. Tomáše Akvinského, KAŘ 1992.
Štěpán M. Filip – Tomáš Machula: Tomismus čtyřiadvaceti tezí, Krystal OP 2011.
Tomáš Machula – Lukáš Novák: Traktát o jsoucnu a esenci, JU 2023.