Zachovat si důstojnost: před 45 lety došlo k hromadné vraždě a sebevraždě v Jonestownu

K dnešnímu výročí uveřejnily Eurozprávy pod titulkem 45 let od tragédie v Jonestown. Na smrti 918 lidí má podíl i tehdejší panika ze sekt v americké společnosti, míní religionista rozhovor se Zdeňkem Vojtíškem, jedním z redaktorů Náboženského infoservisu. Jeho autorem je Matěj Bílý. Rozhovor přebíráme s jeho souhlasem.

Před 45 lety, 18. listopadu 1978, došlo v zemědělské osadě Jonestown založené a obývané členy amerického náboženského společenství Chrám lidu na území Guyany k hromadným vraždám a rozsáhlé rituální sebevraždě. Navzdory mediálním stereotypům šlo o promyšlený čin normálně, byť ideologicky myslících lidí, kteří se obávali, že budou nuceně začleněni zpět do tehdy stále ještě značně rasistické společnosti ve Spojených státech, domnívá se religionista Zdeněk Vojtíšek. Vedoucí Katedry religionistiky Husitské teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v rozhovoru pro EuroZprávy.cz přiznává, že působení Chrámu lidu sice provázely křiklavé excesy, zároveň upozorňuje, že společenství poskytlo mnoha členům, především Afroameričanům lidskou důstojnost. Soudí také, že nebýt vyhrocené reakce médií a politiků, mohlo se postupně zařadit mezi etablované náboženské společnosti.

V souvislosti s působením hnutí Chrám lidu bývá vyzdvihována role jeho vůdce, amerického pastora Jima Jonese. Můžete přiblížit jeho osobnost?

Osobnost Jamese Warrena Jonese, který se narodil v roce 1931, charakterizuje po celý jeho život velké nasazení pro sociální a rasovou spravedlnost. Nebyla to z jeho strany žádná intelektuální póza, ale žitá skutečnost. Například s manželkou Marceline vytvořili „duhovou rodinu“, do níž přijali osamělého seniora, tři sirotky z korejské války, indiánskou dívku a černošského chlapce. Stali se tak prvním bílým párem v Indianapolis, který adoptoval afroamerické dítě. Náboženství bylo stejně jako vše ostatní v jeho životě tomuto zápalu podřízeno. Křesťanskou církev používal jako nástroj, jak pomoci utlačovaným Američanům, a to i v době, kdy svou osobní víru už ztratil a začal se čím dál více orientovat podle idejí socialismu a komunismu.

Jak zmiňujete, Jones původně působil v křesťanských probuzeneckých církvích, v polovině padesátých let se s nimi ale rozešel a založil vlastní náboženské společenství Chrám lidu. Co bylo jádrem tohoto rozkolu a jak byste Jonesovo uskupení charakterizoval?

Máte pravdu. Probuzenecké, evangelikální křesťanství a v něm hlavně emočně bohaté letniční, pentekostální hnutí se svým důrazem na zázraky a jiné projevy boží moci totiž poskytuje ohromný potenciál pro změnu života společensky znevýhodněných lidí. Ale ani evangelikální církve nebyly zcela prosty rasismu. Jones v tom neuměl dělat kompromisy, a tak mu nezbylo než si založit vlastní sbor, kongregaci; jeho název se časem ustálil na Církvi plného evangelia Chrám lidu, v českém úzu též Svatyně lidu. Ponechal v ní emotivní pentekostální zbožnost. I v době, kdy sám už byl oddán světonázoru, který nazýval „apoštolský socialismus“, používal církev jako nástroj motivace ke změně životních podmínek znevýhodněných lidí a jako nástroj stabilizace těch, kteří určité změny dosáhli. Jako nástroj mu sloužily například inscenované „zázraky“ uzdravení a vzkříšení z mrtvých, aranžované sňatky a hlavně jeho ohromná autorita. K jejímu posilování používal také heterosexuální i homosexuální styky: poskytnutím sexu odměňoval své stoupence a odepřením sexu je trestal. I z toho je vidět, že skutečně všechno bylo podřízeno úsilí o vytvoření velmi dynamického společenství, tvořeného nadšenými stoupenci, kteří se pod jeho nezpochybnitelným vedením obětovali v práci pro odstranění rasismu a chudoby.

Chrám lidu měl několik vývojových etap, které byly vázány na lokality jeho působení, ať už šlo o Indianu, Kalifornii nebo následně Guayanu. V čem se tyto fáze nejvíce odlišovaly a kterou považujete za nejvíc určující pro nechvalně známé události 18. listopadu 1978?

V Indianě kongregace vznikla, ale kvůli apokalyptické předpovědi většina sboru s Jonesem odešla do Kalifornie. Na kalifornském venkově společenství prožilo pravděpodobně velice šťastné a úspěšné období. O Jonesův sociální experiment se začali zajímat politici i široká veřejnost. Rozhodující bylo podle mého názoru další kalifornské období, které nastalo tehdy, kdy se společenství přesunulo do měst, aby mohlo uplatňovat ještě větší vliv. Nové prostředí přijalo Jonesovu rozrůstající se církev ambivalentně. Na jednu stranu byl Jones vychvalován a obdržel řadu ocenění, takže – podle mého názoru – byla slušná naděje, že by se církev postupně zbavila svých nejkřiklavějších excesů a časem by se zařadila mezi etablované náboženské společnosti. Na druhou stranu se kostel v San Francisku stal cílem žhářského útoku, snad s rasistickým podtextem, a také novináři začali na základě svědectví bývalých Jonesových stoupenců odhalovat zákulisí církevního života. Odpor vůči Jonesovi a jeho církvi nakonec zcela převážil nad pozitivními signály, a společenství se proto rozhodlo americkou společnost raději opustit. Poslední a nejtragičtější etapa v Guyaně byla už jen důsledkem této radikalizace.

Jak vypadal vnitřní život Jonesova společenství a proměňoval se v návaznosti na zvyšující se počet členů?

Chrám lidu poskytl mnoha svým členům – hlavně Afroameričanům – lidskou důstojnost. Pro jiné, hlavně bílé Američany, kteří se angažovali v sociální práci, se ovšem stával kvůli „vysokým otáčkám“ skupinové dynamiky spíš noční můrou. V práci pro Chrám lidu sice nacházeli smysl života a byli snad i ochotni zamhouřit oči nad Jonesovými vůdcovskými excesy, protože je považovali za potřebný nástroj resocializace. Ale fyzické a psychické vyčerpání, izolace od jiných lidí, než byli ti v církvi, a kritika médií a dalších oponentů – často navíc oprávněná – byly pro ně patrně nesmírně náročné. Postupem času se tyto podmínky spíše zhoršovaly. Utéct před vnějším tlakem do Guyany, zbavit se stálého dohledu a kritiky a konečně tam vytvořit utopickou zemědělskou komunitu, to vše se muselo v roce 1977 jevit jako velmi dobrý nápad.

Z vašich odpovědí vyplývá, že hnutí a jeho nezanedbatelný úspěch patrně nelze pochopit bez kontextu tehdejší sociálně-politické situace ve Spojených státech. V jakém smyslu nabízel Chrám lidu alternativu a proč byl pro určité segmenty americké společnosti atraktivní?

Vím, že to zní kacířsky, ale nemohu nepřipomenout, že ve stejném roce 1955, kdy vznikla církev Chrám lidu, odmítla Afroameričanka Rosa Parksová uvolnit místo v autobuse bělochovi. Začal bojkot autobusové dopravy v Montgomery v americkém státě Alabama, který se vyvinul v ohromný zápas za práva Afroameričanů pod vedením Martina Luthera Kinga. V míře atraktivity jejich poselství není mezi Kingem a Jonesem rozdíl, ale v Jonesově případě se ukázalo, že o ušlechtilou věc nelze usilovat jakýmikoli způsoby a že na morálce záleží. Zatímco baptista King si zachoval mravní integritu, sám byl zavražděn, ale jeho hnutí v těžkém zápase nakonec zvítězilo, socialista Jones chtěl dosáhnout cíle jakýmikoli prostředky, ale jeho ideál neobstál, ani když za něj bylo obětováno více než devět set lidí.

Veřejnou pozornost přitahují zejména právě tyto poslední roky existence hnutí. V minulosti jste kritizoval, že bývají nazírány skrze mediální zkratky a klišé. Jaké jsou podle Vás ty nejvýraznější?

Ano, tím nejčastějším stereotypem je představa Jonese jako paranoidního narkomana, který poslal sebe a svou „sektu“ na smrt. Nejprve je potřeba říct, že to byla výše zmíněná dynamika skupiny, která udělala z Jonese absolutního vůdce a která podporovala jeho grandiozitu. Není to jenom tak, že vůdce „vytvoří sektu“, ale je třeba mít na paměti, že také společenství vytvoří svého vůdce a dobrovolně, byť třeba pod sofistikovaným tlakem, vloží moc do jeho rukou. A pak: Chrám lidu bylo bezpochyby divné společenství a Jones se choval velmi neodpovědně, ale reakce politiků, médií a mnoha dalších odpůrců byly natolik bojovné a agresivní, že radikalitu společenství a paranoiu jeho vůdce pomohly vyhnat až do extrému. Ne, Jones nebyl neviňátko, ale na tragickém konci jeho společenství má značný podíl i nepromyšlená reakce části americké společnosti, která trpěla morální panikou ze „sekt“ a stereotypy o nich.

Co podle Vás tedy způsobilo tragickou smrt více než devíti set lidí v zemědělské komunitě Jonestown v Gyayaně? Z vašich slov vyplývá, že se stěží můžeme spokojit s výkladem, že Jones byl psychopatická osobnost, která systematicky „vymývala mozek“ členům svého hnutí, díky čemuž je – v kombinaci s podáním psychoaktivních látek – přiměla k vraždám a sebevraždě.

Kdepak, hromadná vražda a sebevražda byly promyšleným a diskutovaným činem normálně myslících lidí, byť jejich myšlení bylo ideologicky ohraničeno. Velké většině z nich se tento čin zdál logickým důsledkem toho, co vnímali jako „pronásledování“, a také i způsobem, jak zachovat svůj ideál čistý. Jinými slovy: reálná vyhlídka, že jejich práce bude zašlapána do země vojáky, jejich komunita rozehnána, oni budou vyslýcháni, souzeni nebo „jen“ vráceni do „normální“, tedy rasistické společnosti, jejich děti budou převychovány a jejich ideál vysmíván, představa této nevyhnutelné pokořující prohry byla pro ně horší perspektivou než smrt, kterou ve formě „revoluční sebevraždy“ považovali za důstojnou. A tu menšinu, která to takto nevnímala, například asi 260 dětí, prostě vzali s sebou…

Náhledová fotografie z Jonestownu: CNN.