Při cestě Pobaltím nemohlo religionistickému oku uniknout množství zajímavých detailů odkazujících k nejstarší náboženské minulosti národa. Z mnoha odkazů je evidentní, že porevoluční Litva se snaží navracet ke své původní identitě – ať už křesťanské (např. obnovení obřích „tří křížů z bílého kamení“ na vrchu nad Vilniusem) nebo té mnohem dávnější. Opatrný návrat k předkřesťanské pohanské minulosti, zdá se, na mnoha místech Litvy prosakuje především do umění ve veřejném prostoru.
Již při procházce hlavní městem Vilniusem nelze přehlédnout odkazy na zakladatelskou legendu o Gediminasovi, reprezentovanou vlkem ve válečné zbroji (náhledový obrázek č. 1), který jako „silové zvíře“ (pojem pochází z moderního šamanismu) provází návštěvníky na mnohých místech města. Další umělecké instalace podél řeky upozorňují na úctu k přírodě, kterou jí projevovali předkové, například ve slovním popisu visících kousků dřeva se opakují slova jako „okouzlení“ a „čarovnost“. Při chůzi po stezce vedoucí k historickému centru se také můžeme dočíst o posvátném dubu zasvěceném bohu jménem Perkunas – stezku lemují totemy vyřezané právě z dubového dřeva a odkazující k „historii a folkloru“. Totem na fotce (obr. 2) je zachycený spolu s dosud nepopsanou informační deskou, na které stihl vandal již zobrazit pentagram ukazující pro změnu k satanismu (cíp směřující dolů a naznačující kozlí hlavu). Lidová tvořivost zde byla evidentně rychlejší než oficiální cesty.
Na nově revitalizovaném prostoru pahorku nad městem se pak nachází i oficiální (novo)pohanský kamenný kruh se symbolickým „ohništěm“ uprostřed (obr. 3) i s detailními popisky jednotlivých kamenů v litevštině. Dostat prostor v centru města, navíc v turistické oblasti, to rozhodně stojí za další pozornost. A co víc, jen o pár kroků dál, u paty již zmíněných dominantních bílých křížů, jsem objevila položenou jednoduchou lidskou postavu vyrobenou z travin a ovázanou stužkou v národních litevských barvách (obr. 3). Takové gesto by se snadno dalo interpretovat jako projev pohanství.
Asi o kilometr dál v autonomní recesistické republice ve čtvrti Užurpis pak najdeme mimo jiné umělecké objekty odkazující k postavě domácího bůžka Naminukase (obr. 4). V popisu bronzového dílka vystaveného přímo v ulici vedle zdroje pitné vody se doslova píše, že „byl zapomenut, ale znovu nalezen v ruinách“. Kolemjdoucí jsou vyzýváni, aby se napili z „kouzelného pramene“ a vnesli tak do svého života mír, radost a lásku díky „zvláštním schopnostem“ Naminukase. Jako pojistku pro štěstí si můžete sáhnout na pupík sošky.
Na poloostrově Kuršská kosa je pak možno navštívit vyhlášenou místní atrakci, tzv. Horu čarodějnic (obr. 5). V podstatě je to příjemná a nenáročná vycházková trasa lesem, na kopec a zase zpátky, kterou již přes třicet let lemují dřevěné skulptury s rozličnými folklórními motivy. Témata variují mezi legendami (např. zakládající legenda ostrova o Nerinze) a pohádkami (čarodějnice hraje karty s čertem), mezi legrací (lavička ve tvaru „lopaty vsouvané do pece“) a vážnými náměty (dívka přivázaná ke kůlu na hořící hranici). Ve většinově křesťanské Litvě jde ale o pozoruhodný motiv, včetně mnoha námětů odkazujících přímo k peklu či démonismu.
Téměř všechny výše uvedené výjevy jsou v podstatě uměleckými díly (někdy na hranici komičnosti), která však čerpají inspiraci z dávné, pozapomenuté pohanské minulosti. Není pochyb, že dochází k její romantizaci a adaptaci k potřebám postmoderního člověka. Na druhou stranu, osobně vítám jejich kříšení a budu se těšit na další vývoj, který snad najde výstižnější pojmy pro hluboký vztah k přírodě a mystériu koloběhu života.
Psali jsme v Dingiru:
téma Současné novopohanství, Dingir 5 (1), 2002, plný text čísla zde.
téma Šamanismus, Dingir 11 (4), 2008, plný text čísla zde.
téma Pohanství dnes, Dingir 18 (2), 2015, upoutávka a několik článků zde.
Související příspěvky:
