Před 340 lety byl popraven protopop Avvakum

Před 340 lety byl popraven protopop Avvakum

Avvakum Petrovič Kondratěv (1621–1682)[1] byl nejvýznamnější postavou počátků ruského hnutí staroobřadců, starověrců nebo též raskolniků, kteří se vzbouřili proti náboženským reformám prosazeným patriarchou Nikonem roku 1652. Když se Avvakum po 11 letech vyhnanství na Sibiři vrátil roku 1664 do Moskvy, nebyl pokládán jenom za mučedníka, ale i za divotvorce. Jeho mimořádné pověsti přála i dobová atmosféra, v níž byl zápas proti reformám interpretován jako boj s Antikristem. Tři šestky v blížícím se letopočtu 1666 byly znamením antikristovské šelmy, která rozpoutá apokalypsu a způsobí konec toho světa, jaký známe. Po několika letech, kdy byly represe proti staroobřadcům zmírněny a kdy se i Avvakum mohl vrátit k veřejnému působení, se v 70. a 80. letech pronásledování rozhořelo naplno. A to doslova: oheň jako symbol úplného očištění od vlivu Antikrista se stal příčinou smrti staroobřadců v několika sebevražedných vlnách a oheň se také stal popravčím nástrojem těm, kteří vytrvale vzdorovali reformám. V prvních desetiletích tohoto zápasu přišly o život ohněm tak či onak patrně až desetitisíce starobřadců. Upálením zahynul 14. dubna 1682 i protopop Avvakum. Před smrtí v ohni se ještě pokřižoval dvěma prsty.

Dvouprsté znamení kříže, obrázek z rukopisu ze sbírek Všesvazové veřejné knihovny v Moskvě, počátek 19. století.

Zástupným symbolem boje o reformu ruské pravoslavné církve se totiž stal způsob provádění znamení kříže. Reformy patriarchy Nikona (Nikity Minina, 1605–1681) měly i politické souvislosti, a snad proto byly prováděny s takovou razancí a bezohledností. Přibližovaly sice ruské pravoslaví starší řecké tradici, ale mezi nižším klérem, mnichy, lidem, a dokonce i městským obyvatelstvem vyvolávaly dojem nepřijatelných novot. Týkaly se sice desítek položek nejen v liturgii, ale odpor proti nim byl srozumitelně vyjádřen a symbolizován křižováním dvěma prsty místo nařízeného reformního trojprstí. Pokřižovat se třemi prsty znamenalo podle staroobřadců vykonat znamení Antikrista.[2] Zásadní okolnost rozkolu se zdánlivě malichernými příčinami a s  ohromnými následky vystihl literární vědec Martin C. Putna takto:[3]

Moskevský pocit vyvolenosti se opíral zase o další pocit – o přesvědčení, že moskevské pravoslaví je jediné čisté pravoslaví, a to je jediné čisté křesťanství. Jenomže – jak má ruský mnich uchovávat čistotu pravoslaví, je-li jeho vzdělání velmi slabé a o teologii v širším smyslu neví vůbec nic? Podvědomou nejistotu řeší ruský mnich tak, že ztotožní pravověří s „pravým obřadem“, bude úzkostlivě dodržovat i sebemenší detaily liturgických textů i liturgických gest. Co mu zbývá jiného, nedovede-li rozlišit biblické knihy od apokryfů, teologicky klíčová místa mešního kánonu od poetických metafor hymnů, podstatné od nepodstatného? Pokud se proto hledí na dějiny ruského pravoslaví z religionistického odstupu, … tato podoba religiozity se vyjeví jako silně „magická“: Obřad, jehož struktuře se příliš nerozumí, magicky „funguje“, prostředkuje spásu. Jakákoliv sebemenší změna ruší účinek této „magie“, mění bohoslužbu v rouhání a místo spásy přináší účastníkům obřadu věčné zavržení.

Tříprsté znamení kříže, obrázek z rukopisu ze sbírek Všesvazové veřejné knihovny v Moskvě, počátek 19. století.

Apokalyptické vzrušení v náboženském hnutí na jedné straně a represe církevní a světské moci na druhé straně se – jako tolikrát v historii – vzájemně posilovaly. První vlna sebevražedného upalování se vzedmula už v „apokalypticky exponovaných“ letech 1665–1666 mezi staroobřadci, soustředěnými kolem poustevníka Kapitona Danilovského. Uklidnění do vystupňovaného konfliktu nepřinesla ani rezignace patriarchy Nikona ani jeho uvěznění roku 1666; svatý sobor (synod pravoslavné církve) totiž reformy potvrdil. Počty dobrovolných i nedobrovolných „křtů ohněm“[4] dosáhly vrcholu v 70. a 80. letech 17. století. Zmírnění napětí nastalo až za vlády Petra Velikého (1672–1725), když car vytvořil přijatelné podmínky pro umírněné staroobřadce, a tím hnutí rozštěpil a oslabil. Další vlna kolektivních suicidií nastala ve 30. letech 18. století během perzekucí, k nimž přistoupila carevna Anna Ivanovna (1693–1740), a sebevraždy staroobřadců se výjimečně dály až do poloviny 19. století. To už ale bylo hnutí rozděleno na popovce a bezpopovce (kteří rezignovali na snahu získat mezi sebe kněze) a desítky dalších společenství, která se z těchto dvou hlavních větví odštěpila. Řada těchto společenství přetrvala až do současnosti. Nejsilnější je bělokrynická hierarchie popovců, která vznikla roku 1846 v Bílé Krynici v Bukovině (v současnosti na území Ukrajiny).

Náhledový obraz protopopa Avvakuma: ikona ze sbírek Státní galerie Treťjakovského v Moskvě. Stejně jako ostatní ilustrace je převzat z knihy Život protopopa Avvakuma (viz níže).

K dalšímu čtení:

KONDRATĚV, Avvakum Petrovič: Život protopopa Avvakuma jím samým sepsaný a jiná jeho díla. Přeložil a předmluvu napsal Bohuslav Ilek. Praha: Odeon 1975.

NOVÁKOVÁ, Jana A.ŘOUTIL, Michal: Sežehli svá těla, duše však v ruce Boží přinesli?, in ŽEŇUCHOVÁ, Katarína (ed.): Ľudová próza na Slovensku v kontexte dejín slavistiky, s. 337–343.

TRÖSTEROVÁ, Zdeňka: Starověrectví jako historický fenomén i současná skutečnost, Opera Slavica VI (3), 1996, s. 8–19.

PUTNA, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, Praha, Vyšehrad 2015, s. 123–134.

K poslechu:

Duchovní Evropa. Bojaryně Morozovová a ruští staroobřadci, rozhovor s Martinem C. Putnou, pořad Spirituála stanice Vltava, Český rozhlas, 24. 1. 2021.

Poznámky:

[1] Více o něm v jeho životopise KONDRATĚV, Avvakum Petrovič: Život protopopa Avvakuma jím samým sepsaný a jiná jeho díla, Praha: Odeon 1975.

[2] Více o kontextu Avvakumova života: ILEK, Bohuslav: Pokora a vzdor protopopa Avvakuma (předmluva), in KONDRATĚV, Život protopopa Avvakuma… s. 9–23.

[3] PUTNA, Martin C.: Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, Praha, Vyšehrad 2015, s. 125.

[4] Podle Evangelia podle Matouše 3:11.

Související příspěvky:

„Náboženské násilí je interaktivní.“ – Rozhovor s religionistkou Catherine Wessingerovou, část 2.

Jonestown před 40 lety: násilí je opravdu interaktivní

Připomenutí hromadné vraždy a sebevraždy v Jonestownu



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments