Křesťanství bývá charakterizováno jako náboženství knihy, i když v silném smyslu to platí zejména o islámu. V křesťanské historii se božské Slovo projevuje v Bibli, je však také vtěleno jako člověk Ježíš. Jako jeho slova a jeho příběh. A jako jeho dílo vykoupení je zpřítomňováno v liturgických úkonech. Nicméně reformační křesťanství se vrátilo k Bibli jako knize knih. Svátosti v něm nemají samostatnou existenci. Svátost je viditelné Slovo, čtení z Bible je slyšitelná svátost.
Jáchym Gondáš (*1977) vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou. Po studiu na pražské filosofické fakultě přešel na Evangelickou teologickou fakultu UK a tam studium uzavřel. V létech 2006-2015 působil jako kazatel baptistického sboru v Praze 4, známého podle adresy jako sbor Na Topolce. V současnosti působí pedagogicky.
Ve své esejistické knize Otevíratelky a úmluvy (Praha: Malvern, 2021) se věnuje smyslu knihy v lidském životě. S takovou zkušeností pojímá knihu bez ohledu na její téma nebo žánr se zvídavostí a úctou.
Jde tedy o knihu, lépe řečeno knížku o knize. Nikoli především exaktní pojednání z oboru literární vědy, komparatistiky nebo bibliografie ve smyslu akademického studia knihy jako součásti kultury. Autor s těmito obory nějak počítá a jsou v pozadí textu. Nabízí spíše esej či soubor esejí o roli knihy
v životě. Týká se hlavně místa knihy v evropské literární tradici jen s příležitostným ohlédnutím ke knihám mimo tento rámec.
Již názvem tento text naznačuje, že jde o počátky knih, též ve smyslu invokace. O zdroj knihy ve skutečnosti, která člověka přesahuje, ale prostřednictvím slova, či Slova vstupuje do konkrétních situací. Nejde ovšem jen o to, co knihu otevírá, ale co otevírá kniha čtenáři. Text se však lehce dotýká i závěrů knih.
Autor knihu představuje v souvislosti s rituálem. Dvojice kniha – rituál se znázorňuje v rituálu, který zahrnuje čtení, někdy rituální recitaci, a výklad knihy. Dávný obětní rituál se tím zvnitřňuje, spiritualizuje. Text knihy činí posluchače či čtenáře účastníkem dějů utvářejících svět. To také souvisí s knihou a časem, knihou jako problematickým zpřítomněním minulého.
Zabývá se zvláštní rolí čtenáře, který se sám v knize nachází jako účastník jejího děje. Autor diskrétně ukazuje tuto účast i na Bibli s jejím univerzálním nárokem. Jiným způsobem, bez přiznané vnitřní účasti má ambici postihnout celek skutečnosti encyklopedie. Četbou a tvorbou knihy překračujeme svou omezenou existenci. Kniha transcenduje člověka k celku světa, ale též transcenduje svět.
Pravdivost knihy není v tom, že by napodobovala skutečnost. Může lidskou, sociální skutečnost spoluvytvářet. Kniha v terapeutickém procesu může člověka vyvádět ke svobodě.
Text se uzavírá výslovným přiznáním k filosofií jako metodě této knihy. Nějaká životní filosofie promlouvá snad z každé knihy, i když to není filosofie akademická. Ač v knize žije filosofie v živlu slova, nekončí v něm. Autor říká v poslední kapitole: Filosof je ten, kdo jde na nejvzdálenější okraj, aby se tam setkal s hranicí toho, co je možné myslet. Pokud se mu to nepodaří, zůstává chytrým mužem či ženou. Pokud najde dost odvahy a poctivosti, aby svou cestu dokonal, stane se moudrým, tedy pro svět neviditelným. Jediným opravdu možným cílem filosofie je totiž její ztroskotání. Po všech mnohých slovech svých spisů se tohoto okraje dotkl Platón, když díky pythagorejské arytmologii došel na místo nevyslovitelnosti.
Gondášúv spis je cestou mysli na kraj myšleného a myslitelného. Je hluboký a moudrý a zaslouží si vřelé doporučení.
Jáchym Gonáš: Otevíratelky a úmluvy, Praha: Malvern, 2021
Náhledový snímek Jáchyma Gonáše zde zdroje zde.