Ivan Foletti & Zuzana Frantová: Mediální revoluce: Christianizace Evropy, Ravenna pátého století a jak obrazy mění dějiny. Brno: MUNI Press – Books & Pipes, 2021. 166 s. ISBN 978-80-7485-232-9.
Christianizace římské říše mezi 3. a 5. stoletím je plodným historickým problémem. Rychlost a efektivita, s jakou se nové náboženství rozšířilo po impériu, si zaslouží důkladná zkoumání nejen procesu christianizace obecně, ale i řady jeho dílčích, ale klíčových aspektů. Ivan Foletti a Zuzana Frantová, historici umění z Centra raně středověkých studií při Semináři dějin umění na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, se ve své nové knize zaměřují na způsoby, jakými mohlo v rámci této společenské změny působit jedno nové médium, a sice skleněná nástěnná mozaika. Mohla „mediální revoluce“ vyvolaná tímto vizuálním prostředkem využívaným zejména v kostelech a baptisteriích, napomoci šíření křesťanství v pozdně antickém Středomoří?
Vedle rámujícího úvodu a závěru sestává kniha ze dvou hlavních částí: První se věnuje dobovému kontextu šíření skleněné mozaiky ve Středomoří. Ukazuje tak nejprve rozpačitý vztah raných křesťanů k vizuálním reprezentacím lidí a božstev (tomuto tématu se věnovala nedávná monografie Chiara Bordino & Ivan Foletti: Teorie obrazu v raném křesťanství? Brno 2020), který vedl k odmítnutí trojrozměrných zobrazení a k většímu rozvinutí technických, stylových a symbolických aspektů dvojrozměrných reprezentací, jakými byli např. ikony či právě nástěnné mozaiky. Významnou inovací skleněných mozaik byla jejich živost a zářivost, schopnost odrážet cíleně umístěná světla svící a olejových lamp způsobem, jenž zvyšoval estetický a emocionální dopad díla na pozorovatele. Na detailech mozaik např. z mauzolea Gally Placidie v Ravenně či z baziliky sv. Kosmy a Damiána v Římě autoři ukazují, jak mohly sofistikovaně umístěné skleněné tesery efektně využívat optických vlastností barevného skla k navození dojmu božského, nebeského světla. Zbytek kapitoly se věnuje také specifikům středomořského sklářského trhu a zhodnocuje archeologické nálezy ze středomořských sklářských hutí a pecí, které poukazují na vysokou řemeslnou zručnost sklářů a mozaicistů dané doby a dokreslují tak obrysy materiálních podmínek vzniku a šíření skleněných mozaik.
Druhá kapitola pak usouvztažňuje vše, co představila první část, s konkrétní případovou studií – s křestním rituálem probíhajícím v Baptisteriu ortodoxních v Ravenně, známém svou bohatou mozaikovou výzdobou. Vedle představení architektonických a uměleckohistorických vlastností baptisteria přináší kapitola také pramenně hojně podložené úvahy o užívání specifického typu liturgických předpisů v Ravenně, u níž není zcela jisté, zda se hlásila k římskému nebo milánskému typu liturgie. Autoři využívají doložené liturgické texty ravennské provenience k tomu, aby mohli rekonstruovat křestní rituály, jež se v baptisteriu odehrávaly a „proměňovaly ‚mrtvé‘ stěny v živou performativní realitu“ (s. 73), a tak lépe pochopili a představili čtenáři i zvláštnosti mozaikové výzdoby interiéru a způsoby, jakými působila na neofyty. Právě vztah mezi křestní liturgií a výzdobou a architekturou baptisteria pak ukazují např. na obřadu mytí nohou, což je motiv, jenž se nachází na jedné z mozaik v baptisteriu, a který, ač je podporován např. ve spisech Ambrože z Milána, měl v křestní liturgii kontroverzní a ne vždy zcela jasné místo (obvykle mytí nohou křtěnců rukama biskupa zakončovalo křest po trojím ponoření ve křtitelnici a mělo mít za cíl odstranění Adamova prvotního, dědičného hříchu). Výzdoba baptisteria tedy naznačuje, že ač se Ravenna přikláněla k římské liturgii, v obřadu mytí nohou volila příklon k liturgii milánské.
Zcela fascinující je pak strhující závěr kapitoly, v něm autoři provádějí čtenáře křestním rituálem, který katechumeni v ravennském baptisteriu podstupovali. Soustředí se zejména na momenty, kdy rituál ve spolupráci s mozaikovou výzdobou pracoval s tělesností kandidátů. Tyto momenty nesly mnohdy styčné rysy s pozdně antickými mysterijními kulty a obsahovaly mnohé funkční vjemové kontrasty: Např. několikatýdenní půst a zákaz mytí katechumenů, jenž byl úlevně zrušen teprve těsně před křestním obřadem, byl následován mystickým spatřením evangelijních knih na oltáři a poté rituálem, při němž biskup pokládal ruce na oči a nos uchazečů, aby je po Ježíšově vzoru očistil. Prochladlá těla nahých katechumenů byla přivedena ze tmy do rozzářeného a provoněného baptisteria (do „symfonie médií“, podotýkají na jiném místě autoři), kde byla potřena olejem a podrobena vrcholné fázi obřadu: zřeknutí se ďábla a trojnásobnému ponoření po zádech do teplé vody v křestní kádi, kdy při každém vynoření a nadechnutí křtěnec spatřil zlatavou kopuli s mozaikovým výjevem archetypálního křtu Krista Janem Křtitelem v Jordánu. Neofyta se následně vynořil z teplé vody zpět do chladného baptisteria, což mohlo podle autorů odkazovat na symboliku (znovu)zrození, byl oděn do bílého roucha, usazen na trůn biskupa, jenž se zrcadlil s prázdným Božím trůnem vyobrazeným na mozaice v přilehlé apsidě, a biskup mu obřadně umyl nohy. Křestní liturgie pak byla zakončena odchodem proměněných neofytů do katedrály, kde v pokračující symfonii vjemů a performancí zakusili svou první eucharistii.
Právě všeprostupující tělesnost a vjemovost celého rituálu byla podle autorů klíčová pro jeho efektivitu a rovněž pro společenskou prestiž, s jakou se obrácení jedince ke křesťanství setkávalo. Křesťanství pro větší působivost svých rituálů využívalo novou technologii skleněné mozaiky, jež podle autorů publikace umožňovala ve spolupráci s dalšími médii jedinečným způsobem pracovat s tělesností a individuálními prožitky katechumenů a cíleně je tak směřovat do rozšiřující se křesťanské komunity zasvěcených, kteří zažili stejnou rituální performanci, v níž jim byl proměněn život.
Text autorů se po celou dobu vyznačuje stylistickou čistotou, bezrozpornou a přímou argumentací a promyšlenou výstavbou monografie jako celku, kdy překládané argumenty skvěle doplňují vhodně zvolené a bohaté ilustrace. Samozřejmostí pro domovskou řadu Parva Convivia je pak vynikající péče nakladatelství Books & Pipes. To stejně jako v případě předešlých publikací zajistilo pozoruhodnou obálku a celkově krásnou grafickou úpravu a sazbu, jejímž autorem je Petr M. Vronský.
Knihu v zásadě tvoří hlavní část (s. 13–126), poznámky (s. 129–149) a rejstřík s anglickým shrnutím a poznámkami k autorským právům k ilustracím (s. 153–166). Z hlavního těla knihy však pouhých cca 66 stran (sečteme-li půlstrany) tvoří samotný text, přibližně stejně obsáhlý zbytek tvoří pak bohaté doprovodné ilustrace. Jedná se tedy o monografii v zásadě drobnou, ale nedá se říci, že by to bylo na škodu. Tento formát je naopak skvěle přístupný a stravitelný pro širší veřejnost, která podobně bohatě ilustrovanou publikaci musí jednoznačně ocenit. Knihu lze přečíst pohodlně za jedno dopoledne a jedná se v takovém případě o prožitek krátký, ale intenzivní a strhující. Asi o něco méně úchvatný, než musel být samotný křestní rituál v ravennském baptisteriu, ale vzhledem k nutnosti prezentace nepřenositelných středověkých prožitků modernímu člověku zvolenou formou knižní publikace, jde o počin o to pozoruhodnější, a navíc chvályhodně funkční.
Náhledový obrázek: Představení knihy, Youtube.