Fyzik Michio Kaku expanduje na území náboženství – recenze knihy Božská rovnice

Kniha The God Equation: The Quest for a Theory of Everything (Božská rovnice: Hledání teorie všeho) světoznámého fyzika Michia Kaku již svým názvem manifestuje přesah do oblasti náboženství. Kakuovy myšlenky jsou v tomto směru místy velmi neotřelé, někdy až mesiášsky troufalé, nikoliv však teatrálně velkohubé. Vyvstávající kontexty a implikace proto mohou čtenáře dovést tam, kam po mnoho let řadu odborníků přivádí Kakuova specializace kvantová fyzika – k intenzivnímu pocitu překvapení z rozkrývané vícerozměrnosti povahy světa.

Z komerčního hlediska knihu považujme za sázku na jistotu. Řada témat, o nichž se v ní píše, se už osvědčila v Kakuových dřívějších čtenářsky atraktivních publikacích. Trochu nezvykle v případě daného autora je tentokrát zvolen název, v rámci popularizačního žánru jde ovšem o poměrně běžnou věc; není vyloučeno, že slovo „Bůh“ nakladatelé a autoři záměrně umisťují do názvů popularizačně-přírodovědných titulů, kromě jiného kvůli očekávání vyšší publicity.[1] Neopomeňme zde starší knihu Božská částice: Pokud je vesmír odpovědí, co je otázkou? (1993)[2] z pera úspěšného amerického fyzika Leona Ledermana, která spekulativně pojednává o záhadné částici zvané Higgsův boson. Primárním účelem obou knižních titulů totiž není vyjadřování se k náboženství, slovo „Bůh“, respektive jeho adjektivum, je u nich spíše jakýmsi sémantickým zesilovačem vyznění návazných termínů.

Božská rovnice nabízí několik rovin, jak ji číst. Z velké části je nesmírně poutavou učebnicí dějin fyziky, které se v Kakuově podání obrazně blíží štafetovému běhu, při němž každý vědec–velikán posunul obor zase o něco dál. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby autor celou věc nerámoval jistým patosem; když se jako dítě z médií dozvěděl o smrti Alberta Einsteina, událost jej tehdy měla údajně osobně zasáhnout, zvláště kvůli ve sdělovacích prostředcích akcentované okolnosti, že věhlasný nobelista při svém skonu opustil nedokončenou práci – doslova po něm zůstal pracovní stůl s rozepsanými zápisky. Kaku se tak vědomě prezentuje coby badatel, jenž se cítí být od dětství povolán navázat právě na Einsteina. Ostatně i jeho vzhled Einsteina mírně připomíná, a dokonce také jeho náboženské myšlení se v konturách blíží Einsteinově. Ve své nejnovější knize se sice charakterizuje jako agnostik, jinde však nedávno hovořil o tom, že Boha potenciálně vnímá jako „matematika“, jehož „mysl“[3] představuje „kosmickou hudbu“ strun rezonujících v jedenácti rozměrech.[4] Vedle toho již delší dobu opakovaně vykládá Einsteinovo náboženské myšlení: především, že německý fyzik se odkazoval k novověkému panteismu Barucha Spinozy a vymezoval se k tradičním dominantním náboženským systémům uctívajícím osobního Boha. Navíc též samotný pojem „božská rovince“ Kaku spojuje přímo s Einsteinovým úsilím. Formulaci dané rovnice rozumí jako matematický zápis tzv. „teorie všeho“, která by jednoduše vysvětlila svět v jeho fyzikální úplnosti.

Sled kapitol Božské rovnice lze proto pojmout jako fascinující exkurz do přírodovědeckého snažení hledat jednotící linie mezi vědeckými teoriemi, a vysvětlovat tak komplexitu fyzikálního světa v co možná nejucelenějším náhledu. Jen namátkou autor připomíná, že: Isaac Newton sjednotil fyzikální zákony pro pozemská a nebeská tělesa, Michael Faraday učinil něco podobného v případě sil elektřiny a magnetismu, zmiňovaný Einstein poukázal na úzký vztah hmoty a energie. Kaku patří nyní mezi průkopníky, kteří zamýšlejí uspokojivě sjednotit porozumění subatomárním částicím a makrofyzice, jinými slovy kvantové teorii a obecné teorii relativity. Doufá, že odpovědí by mohla být teorie deseti či jedenácti rozměrných superstrun – jakýchsi vibrujících membrán –, leč si je vědom toho, že realizování průkazných experimentů by v této věci vyžadovalo nesmírnou technologickou náročnost a úroveň.

Michio Kaku. Foto: Cristiano Sant´Anna, Wikimedia Commons.

I přesto podle amerického vědce japonského původu existují dobré důvody, proč jeho vize v sobě nese kus věrohodnosti. Kromě některých počitatelných parametrů sem patří kupříkladu znaky elegance, jednoduchosti, krásy nebo symetrie – ty se v dějinách fyziky, respektive aplikované matematiky dlouhodobě oceňují jakožto důležitá kritéria při tvorbě a recepci hypotéz, z nichž někdy vyklíčí uznávané teorie. Jedná se o nepřehlédnutelnou tendenci, které si všimla řada intelektuálů; mezi nimi teologové argumentující, že daný pohled vychází zvláště z křesťanského myšlení (např. Alister McGrath), dále též křesťané, kteří přítomnost těchto vlastností v pozorované přírodě i v dnešní době předkládají jako důkazní materiál pro Boží existenci (např. John Lennox). Koneckonců již ve středověku bychom narazili na koncept tzv. Liber naturae, jehož kořeny sahají až do starověku a jenž označoval „knihu přírody“ za jakousi formu Písma, neboť svět kolem nás se může mnohým jevit jako řádně strukturovaný díky záměru dokonalého Stvořitele. Vzdálený odlesk této ideje se nakonec zpřítomňuje též v Kakuově textu, když s odvoláním se na Einsteina nastínil přirovnání vesmíru k „rozsáhlé knihovně“ jakožto protikladu varianty, že by kosmos mohl být „ošklivý, nahodilý, chaotický“. Kaku však křesťanským směrem daná kritéria nedomýšlí a vztahuje je k myšlení Spinozy.  Dokonce i poukazuje na nebezpečí svůdnosti zvyku hledání krásy ve fyzice s odkazem na věhlasnou studii z roku 2018 od Sabine Hossenfelderové nazvanou Ztraceni v matematice: Jak krása vede fyziku na scestí.[5] Názorné zamýšlení se nad estetickými kritérii ve fyzice tedy chápejme jako další způsob, jak knihu číst.

Coby neméně důležité téma publikace, ležící přímo na pomezí přírodovědy a náboženství, shledejme autorovo provokativní nakládání s antropickým principem (rozšířeným názorem, že vesmír disponuje řadou zcela konkrétních fyzikálních parametrů umožňujících existenci života, respektive člověka, přinejmenším na naší planetě). Kaku na jedné straně nalézá slova obdivu pro ono „jemné vyladění“ přírody, na druhé straně ale předkládá protiargumenty, které onu jedinečnost utopí v záplavě mnohosti. Jak se dovídáme, planet se v kosmu vyskytuje tolik, že by se zdálo zvláštní, kdyby některá z nich nenabízela optimální podmínky k životu a jeho vývoji. Potud Kaku jen recykluje běžně rozšířené tvrzení. Onu mnohost však ještě umocňuje svým (pro některé vědeckým, pro jiné nevědeckým) názorem, že vesmír, v němž žijeme, spadá do širší množiny dalších, přičemž každý z nich může disponovat odlišnými fyzikálními zákonitostmi. Dle autorových slov se náš vesmír možná ocitá v „oceánu mrtvých vesmírů“, jako se Země nachází vedle přehršle planet bez života. Správné podmínky pro život jsou proto třeba jen důsledkem gigantické pravděpodobnostní hry tohoto „multiversa“.

Idea multiversa rovněž Kakuovi dovolila se pokusit o troufalé kosmogonické východisko usmiřující trvající kontradikci mezi dvěma světovými náboženstvími. Protože byl vychován jako presbyterián, zatímco jeho rodiče byli buddhisty, uvědomil si esenciální rozpor mezi těmito naukami, co se týče otázky počátku. Mnohovesmír je zde neskromně prezentován jako kompromisní půda mezi počátkem či koncem kosmu „zmíněným v bibli“, což je fyzikálně vztaženo k intervalu mezi velkým třeskem a smrtí kosmu, a „arénou“ expandujících vesmírů, připodobněnou k buddhistické nadčasové „nirváně“.

Ani tady se však autorovo ambiciózní adresování náboženských kontextů nezastavuje. Jde ještě dál, když svůj postulát o jedenáctirozměrném časoprostoru – tj. o jedné z variant „teorie všeho“ – představuje i jakožto hypotetický „záchranný člun“ umožňující inteligentnímu životu prchnout před druhým zákonem termodynamiky (před tepelnou smrtí vesmíru, která podle některých scénářů nastane v daleké budoucnosti) do „teplejšího vesmíru“. Kaku doslova píše: „Teorie všeho je tedy více než jen krásná matematická teorie. Nakonec by to mohla být naše jediná spása.

Takto odvážné spekulace pomohou čtenářům, kteří nepatří mezi přírodovědce, dále překračovat jejich stávající limity představivosti a spatřit nové vrstvy provázanosti náboženských kontextů s přírodovědnými. Kaku se svou publikací (a nejen díky ní) vstupuje do opravdu dlouhé fronty autorů utvrzujících nás, čtenáře, v tom, jak moc silně a vytrvale k sobě tyto kontexty gravitují a jak moc marné (někdy možná i nežádoucí) je oné praxi bránit.

Poznámky:

[1] Slavná publikace Boží blud, Praha: Academia, 2009 (v originále vyšlo jako God Delusion roku 2006) britského biologa Richarda Dawkinse se prodávala po miliónech výtisků a dalších několik milionů kusů si lidé opatřili v elektronické podobě, když se kniha v některých jazycích objevila volně a legálně ke stažení. Úspěch u čtenářů zaznamenal též britský matematik severoirského původu John Lennox s knižním titulem Boží hrobník: Pohřbila věda Boha? (God’s Undertaker: Has Science Buried God?, New York: Lion Books, 2009, dosud nevyšlo česky). Oba přírodovědci ovšem – na rozdíl od autora Božské rovnice – cílili primárně na náboženská témata.

[2] Leon Lederman, The God Particle: If the Universe Is the Answer, What Is the Question, Boston – New York: Dell Publishing, 1993, (dosud nevyšlo česky).

[3] Termín „mysl Boha“ v daném kontextu užil již roku 1988 například Steven Hawking ve svém bestselleru Stručná historie času.

[4] Viz např. zde.

[5] Sabine Hossenfelder, Lost in Math: How Beauty Leads Physics Astray, New York: Basic Books, 2018, (dosud nevyšlo česky).

Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments