Vše nejlepší, drahý Ivane!

Vše nejlepší, drahý Ivane!

S Ivanem Štampachem jsem poprvé mluvil před víc než dvaceti lety. To setkání bylo kapku magické. Šel jsem spolu s dvěma přáteli do Městské knihovny na mezináboženskou diskusi, v níž byl Ivan jedním z diskutujících. A stalo se, že jsem se ve frontě na šatnu postavil přímo za něj, a po skončení debaty, se mi stalo totéž. Ta drobná synchronicita rozhodla, že jsem ho oslovil. Koktal jsem tehdy cosi o Matthew Foxovi, jehož jsme díky Ivanovi objevili a nadšeně hltali, a ptal se, zda ho někdo nepřekládá do češtiny a on – opět ta magie – vytáhl z tašky jeho novou knihu, kterou jsem ještě neznal. Ivan byl milý a zcela otevřený a já trochu nervózní mladíček. Řekl mi, ať mu zavolám a že se rád se mnou i s mými přáteli setká. To jsem ještě netušil, jak hluboký a zásadní životní vztah se v té nepatrné události začal rodit. Budiž tedy následující řádky láskyplným holdem tomuto mimořádnému člověku, který se dnes dožívá 75 let.

Sotva lze vtěsnat tak plodný a složitý život, jako je ten Ivanův, do pár odstavců, ale žánr gratulace ani nic takového nevyžaduje, uvedu tedy pár základních dat. Ivan Štampach se narodil 18. 2. 1946 v Plzni. Absolvoval Pedagogickou fakultu v Bratislavě v roce 1967. V letech 1970–1974 byl vězněn za pokus o opuštění a podvracení republiky. V letech 1978 a 1983 ilegálně studoval na Papežské teologické akademii v Krakově, kde posléze v letech 1990–1993 pokračoval v postgraduálním studiu. Na římskokatolického kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem. Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech. Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Odilo.

Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu). V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik konzervativních tendencí uvnitř církve. Dostal se do konfliktu s vedením Teologické fakulty, jejíž šílené poměry, včetně napojení na bývalý režim, otevřeně popsal v médiích. Tento konflikt se posléze přenesl i na půdu dominikánského řádu. Po několika letech ostrakizování ze strany vedení církve požádal v roce 1999 o přijetí do starokatolického společenství, což následně vedlo k jeho exkomunikaci a vyhození z dominikánského řádu.

V průběhu let zastával Ivan Štampach řadu veřejných a akademických funkcí: např. byl předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos – Centrum Prokopios. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD a také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.

Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působí na Univerzitě Pardubice coby docent na katedře religionistiky, kterou zakládal.

Tolik strohá řeč dat, vyplněná neúnavnou a pozoruhodnou prací na poli religionistiky, teologie i duchovního doprovázení (formálně i zcela neformálně postdenominačně pojatého). Podíváme-li se na jeho přínos českému náboženskému myšlení i bádání na poli náboženství, nelze si nevšimnout jeho až encyklopedického vzdělání, obrovské otevřenosti a bytostného a nepředsudečného smyslu pro vše nové, alternativní a menšinové. Coby religionista se Ivan Štampach věnuje tématům nových náboženských směrů, studiu hermetických tradic, mezináboženskému dialogu, dialogu mezi sekulární kulturou a náboženstvím, zkoumání autoritativních tendencí uvnitř náboženských společenství a mnoha dalším oblastem. O tom svědčí i některé jeho odborné publikace. Z těch posledních jmenujme aspoň Přehled religionistiky (2008) a Na nových stezkách ducha (2010).

Ivan Štampach je ovšem také bytostný homo religiosus, duchovní praktik. Jeho spiritualita čerpá podněty ze svobodně pojatého křesťanství (po odklonu od tradičních denominací především z tradic křesťanské mystiky, esoterního křesťanství a antroposofie). Vedle křesťanské tradice je jeho celoživotním zdrojem buddhismus, jehož mahájánová forma je mu v posledních letech inspirací pro neokázalou duchovní praxi, jejímiž hlavními důrazy jsou bdělé vědomí v každodenních situacích a pěstování soucitu. Své duchovní náhledy vyjádřil také v několika publikacích, z nichž zvlášť připomeňme eseje o postmoderní spiritualitě A nahoře nic (2000) a knihu Tušili světlené záplavy (2001), pojednávající o spiritualitě uměleckých a literárních osobností české secese a moderny.

Ivanův dosavadní duchovní, intelektuální i společenský život spojuje celoživotní vášeň pro svobodu a odpor k všemu autoritativnímu. S touto vášní pro svobodu se u něj pojí bytostně křesťanský smysl pro solidaritu se všemi utlačovanými a soucitný postoj ke všem cítícím bytostem, pro nějž nachází inspiraci a výraz v buddhistické tradici. I jeho politické postoje, jež se zrcadlí také v jeho publicistice (zvláště v jeho textech v Deníku Referendum), a které lze charakterizovat jako levicově liberální, jsou projevem jeho duchovního humanismu.

Závěrem si dovolím být osobní: drahý Ivane, každý den děkuji za ono šťastné řízení nebes, které nás onehdy v Městské knihovně dalo dohromady. Děkuju za to, že jsi. A děkuju za to, jaký jsi! Za tvoji lásku, moudrost a svobodomyslnost, které mě celoživotně poznamenaly v tom nejlepším smyslu! Přeju ti vše nejlepší! A setrvej tu s námi ještě řadu let!

Autor je básník, terapeut a šéfredaktor Tvaru



Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments