Duha v mýtech

Přišlo nám od našeho čtenáře:

Bájí a mýtů, kde se objevuje duha, je celá řada. Lidský rod započal před cca 302 tisíci lety v Africe a už tenkráte v pravěku duha vzbuzovala úžas a bázeň pralidí. Není divu, že vstoupila do bájí a pověstí, tento optický úkaz (fotometeor)[1] nás fascinuje stále, je tu de facto od nepaměti. Duha ovlivnila dokonce i jazykovědu. Pojďme se podívat na některé základní období a oblasti, kde se duha promítla ve svých barvách.

V Sumeru napsaném Eposu o Gilgamešovi, což byl starověký Sumerský král (cca 3000 př. n. l.), se zde objevují věty typu „barevnou hmotu kterako odstíny duhy“, které jsou „božím schválením války“, „jiskřivé barvy duhového oblouku“ ve fontáně života u Elamova Stromu nesmrtelnosti. Sumerský bůh země Ninurta, bránící Sumer s lukem a šípy, nosí na hlavě korunu z duhy.

V mytologii starých Slovanů se věří, že když se muž dotkne duhy, je vytažen do nebe a stane se z něj planetnik, což je napůl démonické stvoření, nad kterým má moc bůh hromů a blesků Perun (Perun má jméno od slova práti). Duha spojuje zemi s nebesy. Význam slova duha je tedy napjatý jako luk (oblouk) případně člověk vtažený do duhy, tomu odpovídá praslovanské doga (dříve *toga). Původní význam je „dřevěný oblouk“ (u sudu, nad koněm) a přeneseně teprve duha na nebi, to jest nebeský oblouk (viz též luk). Vzhledem k polskému „tega“ a kašubskému „tanga“ duha na nebi je možno rekonstruovat slovo „*toga“, to se pak dobře pojí s kořenem „teg-„ vtáhnouti, tuhý, původně napínati, napjatý.[2]

U Keltů a Seveřanů je duhový most v mytologii Bifröst. Ten spojuje Zemi s Ásgardem, domovem norských bohů. Bifröst mohou použít pouze bohové a ti, kteří byli zabiti v boji. Tento most byl nakonec rozbit ve válce Ragnarök (německy tradičně překládáno jako „Götterdämmerung“, to jest Soumrak bohů). Představa, že duhový most do nebe je dosažitelný pouze dobrým anebo ctnostným, jako jsou například bojovníci, je téma, které se často ve světě mýtu objevuje a opakuje.

V Irsku se vyprávělo, že skřítek leprikón zakope na konci duhy hrnec zlaťáků. Málokomu se však podaří leprikónovu skrýš odhalit, možná i proto, že konce duhy nelze dosáhnout.

V řeckém starověkém pantheonu je význam bohyně Iris mnohem větší, než by se dalo předpokládat. Tato dcera první generace bohů Electry a Thaumáse, nosila šaty v duhových barvách. Jako posel bohů létala na zlatých křídlech. Iris se objevuje „rychlosti větru“ v devíti ze čtyřiadvaceti knih Homerovy Ilias. V řeckých bájích Iris nosí mír či štěstí. Jednou Iris pro Dia naplnila zlatý džbán svěcenou vodou. Duha se pro Iris nakonec stala toliko „dopravním prostředkem“, jeví se stejně jako duha sama prchavá a nepředvídatelná.

V mýtech hinduistů se objevuje jako nebeský luk boha hromu a války Indry (podoba duhy a luku).

Buddhisté věří, že duha je nejvyšší dosažitelné před dosažením nirvány, kde zanikají touhy a vědomí.

Pro australské kmeny (Aboriginaly či Austrálce) má duha podobu obrovského hada, žijícího na obloze nebo na zemi. Vidí v něm stvořitele světa a všech bytostí. V australském domorodém bájesloví Aboriginců je hadovitá duha Stvořitel (Kurreah, Andrenjinyi, Yingarna, Ngalyod a jiné), v mytologickém světě Snění – nekonečném časovém období, které začalo stvořením světa a nemá konce. Lidé, zvířata a věčné bytosti, jako jest duha – to vše je součástí „Snění“ a každodenní život člověka ovlivňuje snivá nesmrtelnost. Duhy v jejich podání jsou skuteční obrovští, často zlomyslní hadi. Částečně se mění jeho znaky z pokolení na pokolení. Během období sucha sestupuje Duhový had do hlubokého pramene. Duhový had nemá pohlaví, může dát plodnost půdy a úrodu tím, že stvoří déšť, ale může také postihovat lidi slepotou a nemocemi. „Domorodá duha znamená lidstvo, protože šíří energii a dech, který dává lidem život.“[3]

Podle bible se duha objevuje až po biblické potopě světa kterako znamení smlouvy mezi bohem a veškerým živým tvorstvem. „Položil jsem na oblak svou duhu, aby byla znamením smlouvy, mezi mnou a zemí… Ukáže-li se na oblaku duha, pohlédnu na ni a rozpomenu se na věčnou smlouvu mezi bohem a veškerým živým tvorstvem, které je na zemi. (Genesis 8,13+16).

Ve středověku věřili, že na jejím konci je zakopán poklad. Lidé občas nacházeli na polích keltské platidlo statéry po prudkých deštích, které mince omyly a ty se potom třpytily na slunci. Lidé věřili, že tyto mince padají z duhy anebo se nacházejí tam, kde se duha dotkla země. Proto se jim začalo říkat duhovky. Lidé se domnívali, že přinášejí štěstí a ochraňují proti nemocem. Také dešťová voda, zachycena, když je duha, prý léčí všechny nemoci.

Její dnešní symbol je v podobě pruhů na současné vlajce emancipačního hnutí homosexuálů a homosexuálek. Také se stala pro křesťany a lidi obecně symbolem míru, stejně jako Noemova holubice. Bůhví, jak se na duhu budeme dívat za dalších sto či tři sta let. Možná se světlo, jeho principy a pohled na něj, v jiné, pozměněné, podobě stane naší každodenní realitou pro využití, nejen na Zemi, ale též v kosmu. Vždyť tu byla vždy a provází nás od nepaměti od kolébky lidstva.

Poznámky

[1] Podle vědců je duha fotometeor (optický úkaz), projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem světla, slunečního nebo měsíčního, na vodních kapkách v atmosféře. Podobný úkaz může vzniknout i v drobných ledových krystalech v atmosféře. Za deště či mlhy prochází světlo každou jednotlivou kapkou. Protože má voda větší index lomu než vzduch (světlo se jinak lomí ve vodě a jinak ve vzduchu), světlo se v kapkách láme. Index lomu je různý pro různé vlnové délky světla a povrch kapky má tvar koule. Světlo se tedy na okrajích dešťových kapek rozkládá na jednotlivé barevné složky, které se odrážejí na vnitřní stěně a opouštějí pod různými úhly kapku. Kapky, které jsou ve stejné úhlové vzdálenosti od zdroje světla (Slunce či Měsíce), se pak jeví, jako by měly stejnou barvu. Proto má duha tvar kruhu, případně jeho části. Rozklad, lom a jeden vnitřní odraz paprsku světla v kapce vody vedoucí ke vzniku duhy. Vztah mezi úhlem dopadu, úhlem lomu, indexem lomu optického prostředí a rychlosti šíření elektromagnetického záření (to jest světla) vyjadřuje Snellův zákon.

[2] Rusky tugoj, to jest napjatý (o oblouku). Toga bylo tedy dřevo ohnuté (pomocí tahu provazů) v oblouk, tak se ohýbaly loukotě kol a křiviny pro saně. Změna ve znělé d- se tu objevila, když souvislost s kořenem teg- nebyla už mluvícím zřejmá. – Viz baltoslovanské jazyky: ruština: raduga ž, čeština: duha ž, slovenština: dúha ž, polština: tęcza ž, lotyština: varavīksne. (srovnej: „obloha/obloga“ – to, co leží kolem nás, obléhá nás.“) Praslovansky: doga (<- toga). V germánských jazycích pochází slovo ze slov „déšť – luk/oblouk“. To je patrno i nyní: angličtina: rainbow, afrikánština: reënboog, reentboog, limburština: raengerbaog m, varfsbaog m, švédština: regnbåge c, fríština: reinbôge, nizozemština: regenboog m, němčina: Regenbogen m. Naproti tomu „oblouk v nebesích“ je typický pro románské jazyky: francouzština: arc-en-ciel m, italština: arcobaleno m, portugalština: arco-íris m, španělština: arco iris m (viz též Řekové: Iris).

[3] Australský Ngalyod, prvorozený syn Yingarna, který je tvůrcem Duhového hada Kunwinjku v západní části Arnhemu v Austrálii, vysává vodu v období sucha a plive ji jako déšť během mokré sezóny. Stejně jako Iris, také Ngalyod pomáhá zajistit plodnost deštěm, ale může zničit i život. Yingarna je androgyn, kterako jeho otec Ngalyod. Má rafinovaně ambivalentní formu, je kombinací prvků ryby, sumce, krokodýla, hada, emu a klokana.

LITERATURA – Autor zpracoval všeobecně známé informace, lze ale čerpat mj. zde:

Edice Encyklopedie bohů a mýtů, Libri, Praha.

ANDO, Vladimír: Malá encyklopedie taoismu, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-455-5.

BAKALÁŘ, Petr: Tabu v sociálních vědách (homosexualita, odchylky, evoluce), Votobia Praha, 2003, ISBN 80-7220-135-2.

BĚŤÁKOVÁ, Marta Eva, BLAŽEK, Václav: Encyklopedie baltské mytologie, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-505-7.

ČERMÁK, František: Jazyk a jazykověda: přehled a slovníky. Vyd. 3., dopl. Praha: Karolinum, 2001. Učební texty Univerzity Karlovy v Praze. ISBN 978-80-246-0154-0.

ČERNÝ, Jiří a Jan HOLEŠ: Sémiotika. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-832-5.

ČERNÝ, Jiří: Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4.

ČERNÝ, Jiří: Úvod do studia jazyka. Olomouc: Rubico, 1998. ISBN 80-85839-24-5.

Wikipedia: Pověsti o leprikónovi (anglicky), 2020/08/15.

JANÁK, Jiří: Brána nebes: bohové a démoni starého Egypta, Libri Praha, 2015, ISBN 80-7277-235-X.

KLAPŠŤOVÁ, Kateřina, KRÁTKÝ, Čestmír J.: Encyklopedie bohů a mýtů předkolumbovské Ameriky, Mexiko a Střední Amerika, Libri Praha, 2016, ISBN 80-7277-065-9.

KOLMAŠ, Josef: Malá encyklopedie tibetského náboženství a mytologie, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-394-7.

PROFANT, Martin, PROFANTOVÁ, Naďa: Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Libri Praha, 2015, ISBN 80-7277-219-8.

VLČKOVÁ, Jitka: Encyklopedie keltské mytologie, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-066-3.

VLČKOVÁ, Jitka: Encyklopedie mytologie germánských a severských národů, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-539-2.

ZELENÝ-ATAPANA, Mnislav: Malá encyklopedie bohů a mýtů Jižní Ameriky, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-398-5.

ZELENÝ-ATAPANA, Mnislav: Malá encyklopedie šamanismu, Libri Praha, 2015, ISBN 978-80-7277-276-6.

ZÍBRT, Čeněk: Pokusy o přirozený výklad pověr československých na sklonku XVIII. a na začátku XIX. Věku, Český lid. 1899, roč. 8.

Související články:

Pestrý svět Rainbow Family.

Britská verze sporu o „dort pro homosexuály”: také zde odpůrci stejnopohlavních sňatků vítězí.