Přemysl Pitter (21. 6. 1895–15.2.1975), bezpochyby jedna z nejpozoruhodnějších postav české společnosti 20. století, se narodil před 125 lety. Jeho působení, v české společnosti paradoxně stále ne zcela doceněné, je možné rozdělit do tří fází nebo také oblastí: předválečná starost o znevýhodněné děti, poválečná starost o české, židovské a německé sirotky a nakonec starost o české emigranty na Západ.
Přišel na svět do rodiny ředitele tiskárny a po nečekané smrti rodičů se ji neúspěšně pokusil také řídit. V 19 letech narukoval a na haličské frontě měl uprostřed hrůzy války zážitek, který interpretoval jako křesťanské obrácení. Skutečnost, že na rozdíl od mnoha spolubojovníků i nepřátel zůstal naživu, pochopil jako závazek k práci pro druhé. Vyprávěl o slovech, která při tomto zážitku slyšel: Tvůj život nepatří tobě, ale mně, abys sloužil lidem, kteří to potřebují.
Po návratu z války se začal křesťansky vzdělávat a získal vzor v postavě Jana Milíče z Kroměříže (+1374), a to kvůli jeho sociální práci mezi lidmi na okraji společnosti. Čerpal sice především z protestantské tradice, ale nepřipojil se k žádné etablované církvi a zůstal solitérním křesťanem se zájmem i o jiná náboženství a solitérním sociálním reformátorem. Kromě Milíče ho inspiroval i Tolstoj nebo Masaryk; silný zájem projevoval o české duchovní dějiny. Odřekl se kouření a pití alkoholu, stal se vegetariánem, pacifistou, esperantistou a nositelem ideje sbratření národů a lidstva. Ve prospěch všech těchto postojů se veřejně angažoval hlavně jako publicista a spisovatel. Myšlenka, že jeho život mu vlastně nepatří a že veškerou energii má vydat na práci pro druhé lidi, ho vedla i k odmítnutí manželství s jeho celoživotní spolupracovnicí Olgou Fierzovou (1900–1990), Švýcarkou, s níž se seznámil v Praze roku 1926 a která se za ním do Prahy přestěhovala.
Jako pedagog a sociální pracovník se staral především o žižkovské děti, mezi nimiž byla i Olga Šplíchalová, provdaná Havlová (1933–1996). Sehnal finanční prostředky na otevření Milíčova domu (roku 1933), mimoškolního zařízení pro tyto děti, a pak i na ozdravovnu v Mýtě u Rokycan (1938). Během války se věnoval záchraně židovských dětí před transporty. Pedagogické zkušenosti uplatnil i v samém závěru války a v letech po ní, kdy se mu sérií odvážných aktivit podařilo uskutečnit „akci Zámky“: ve čtyřech zkonfiskovaných zámcích nedaleko Prahy (ve Štiříně, Olešovicích, Kamenici a Lojovicích) zřídil sociální ústavy (ozdravovny) pro děti, které se buď (obvykle bez rodičů) vrátily z koncentračních táborů, nebo které zůstaly samy po zabitých nebo odsunutých Němcích. Mimořádným humanistickým postojem k Němcům a jejich dětem si vysloužil nepřátelství zejména komunistů.
Po uchopení vlády komunisté nejprve zavřeli roku 1949 Milíčův dům, roku 1950 nepovolily Olze Fierzové návrat z cesty do Švýcarska a neblahým zájmem prostřednictvím tajné policie nakonec donutili Přemysla Pittra k emigraci roku 1951. Ve svém celoživotním angažmá pak pokračoval v letech 1952–1962 jako sociální pracovník a kazatel v uprchlickém táboře Valka u Norimberka a od roku 1963 jako kazatel v Curychu. V tamní krajanské komunitě pracovala Olga Fierzová i po jeho smrti.
Z mnoha zdrojů na internetu lze doporučit krátký text „Nesnadný Čech a Evropan Přemysl Pitter“.
Z literatury o Přemyslu Pittrovi a Olze Fierzové:
Pavel Kohn: Můj život nepatří mě. Čtení o Přemyslu Pittrovi. Kalich, Praha 1995.
Tomáš Pasák: Život Přemysla Pittra, Pedagogické muzeum J. A. Komenského, Praha 1995.
Pavel Kohn: Kolik naděje má smrt. Židovské děti z poválečné akce „zámky“ vzpomínají. L. Marek, Brno 2000.
Pavel Kosatík: Sám proti zlu. Život Přemysla Pittra (1895–1976). Paseka, Praha 2009.
Pavel Kohn: Zámky naděje. Děti Přemysla Pittra vzpomínají. L. Marek, Chomutov 2011.
Sborník Hovory, 12 svazků, Nadační fond Přemysla Pittra a Olgy Fierzové, Praha 1995–2016.
Z Pittrova literárního díla:
Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy: pohled do dějin českého národa. Praha: Kalich, 1995.
Na náhledové fotografii je Olga Fierzová a Přemysl Pitter.
Související články:
Před 100 lety začala v Československu působit Armáda spásy.
V pražském kostele zní esperanto – jediný umělý jazyk schválený římskokatolickou církví.