Ve čtvrtek 14. listopadu se na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích konal další ze seminářů v projektu rozvoje religionistiky. Přednášejícím byl tentokrát ekonom Pavol Minárik, autor publikace Ekonomie náboženství a náboženství v postkomunistické Evropě. Pavol Minárik je vedoucím katedry ekonomie soukromé vysoké školy CEVRO Institut a odborným asistentem na Fakultě sociálně ekonomické Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. V současnosti je Minárik jediným českým odborníkem, který se tímto odvětvím zabývá.
Myšlenka ekonomického zkoumání náboženství je podle Minárika obsažena už v díle Adama Smithe, skotského osvícence, který je označován za otce ekonomie, prakticky je ale ve větším rozsahu v život uváděna až od 60. let 20. století. Pojmově je třeba rozlišovat mezi náboženskou ekonomií a ekonomií náboženství. Náboženská ekonomie zahrnuje různé náboženské přístupy k nakládání s penězi a sociální a ekonomická témata z pohledu náboženských předpisů a tradic. Ekonomie náboženství však staví na teorii racionální volby, která vychází z předpokladu, že člověk promýšlí své volby za účelem naplňování svých cílů (uspokojování svých potřeb) a optimalizuje poměr ztrát a zisků. Toto lze zkoumat jak z hlediska mikroekonomického (zákonitosti voleb a chování jedinců a malých skupin), tak i makroekonomického (jak volby v oblasti náboženství ovlivňují celkový ekonomický růst).
To, co ekonomie náboženství zkoumá (a na základě získaných poznatků pak vytváří modely společenské reality) jsou zákonitosti volby, které každý jednotlivec ve vztahu k náboženství dělá. Pokud si člověk něco zvolí, zároveň s tím musí i něco obětovat. Ekonomie předpokládá, že člověk volí tak, aby mu jeho volba přinesla větší užitek než jiná možnost, kterou musel kvůli svému rozhodnutí obětovat. Například volba návštěvy kostela s sebou zároveň nese obětování příležitosti strávit čas jakkoli jinak (jinou volnočasovou aktivitou nebo prací). Vždy tedy jde o užitky a náklady, které nemusí být vždy jen finanční, ale mohou být také sociální, politické, právní (např. v případě náboženské persekuce v určitých státech) apod. Náklady obětovaných příležitostí z hlediska posledních tří jmenovaných kategorií jsou z velké míry subjektivní a nedají se snadno objektivizovat, lze to ale v případě finančních nákladů, resp. přepočtem hodnoty volného času na mzdu, kterou by jinak člověk získal prací. Jedním ze způsobů trávení volného času je věnování se náboženským aktivitám.
Ekonomie náboženství tedy říká, že se člověk věnuje náboženským aktivitám do té míry, do jaké je užitek z této aktivity pro něj cennější než jeho mzda. Jedním z obecných závěrů, které Minárik z tohoto zkoumání vyvozuje, je, že lidé s vyšší mzdou mají tím pádem vyšší obětované náklady, a tedy menší potřebu participovat na náboženských aktivitách. Situace se ale mění s věkem člověka, kdy ve starším věku už pomíjí potřeba hromadění sekulárního majetku a zvyšuje se ochota majetek obětovat ve prospěch jiných hodnot. Z toho vyplývá, že starší lidé (zvláště pak v důchodovém věku) jsou nábožensky aktivnější. Podobně je to podle Minárika i v případě mladých lidí, kteří mají naopak nízké platy, a proto jsou jejich obětované nálady nižší a jejich náboženská aktivita je proto větší. Dalšími ukazateli souvislosti mzdy a participace člověka na náboženském životě je pak například délka bohoslužeb nebo výše finančních prostředků, které jsou věřící ochotni církvi věnovat. Podle dat, která pocházejí zejména ze Spojených států amerických, Minárik vyvozuje, že lidé s vyššími platy méně navštěvují bohoslužby, ale dávají štědřejší příspěvky na činnost církví. Církve s vysokými příjmy od dobře situovaných věřících mají statisticky kratší bohoslužby. Rozdílem ve mzdách lze dle tohoto modelu vysvětlit také genderové nebo rasové rozdíly v participaci na náboženském životě. Statisticky se více účastní černoši než běloši a ženy více než muži. Celkově pak ekonomická situace věřících podle Minárika ovlivňuje spektrum nabízeného duchovního života, ovlivňuje podoby církví a mění je na míru poptávce věřících.
Klíčovým prvkem závěrečné diskuse byly především limity ekonomického přístupu k náboženství. Prezentovaná data zjevně vystihují některé zákonitosti chování věřících v tradičních, zejména křesťanských, církvích motivované hodnotou obětovaného volného času ve vztahu k jejich mzdě, ale už nepostihují široce se rozvíjející spektrum duchovních aktivit obvykle označovaných jako alternativní spiritualita. K tomuto zkoumání chybí efektivní nástroje i pojmový aparát, který by umožnil uchopit i tuto oblast náboženského chování lidí. Podobně tímto způsobem nelze zkoumat chování lidí ani v dalších náboženských systémech, aniž by je člověk neanalogizovat pojmově i principiálně ke křesťanství. Také je nepochybné, že do procesu volby a rozhodování člověka v otázkách víry a participace na náboženském životě vstupuje mnohem více faktorů než jen hodnota vynaloženého času přepočteného na mzdu. Celkově ale přináší ekonomie náboženství velmi hodnotné soubory dat a na jejich základě vytváří a testuje modely chování lidí, které mnohé zákonitosti názorně ilustrují.
Ekonomie a náboženství je tématem časopisu Dingir 1/2020, který vyjde v březnu příštího roku.