Rakouská buddhistická náboženská společnost (Österreichische Buddhistische Religionsgesellschaft) získala roku 1983 zákonné uznání; dnes je jednou ze 16 církví a náboženských společností v Rakousku a má všechna privilegia, která ze státního uznání vyplývají. Tato „střechová“ organizace sdružuje 31 společenství, reprezentujících všechny asijské buddhistické tradice. Jsou mezi nimi jak místní a samostatná společenství, tak rakouské větve mezinárodních společností. Z těch, které působí i v Česku, můžeme jmenovat Společenství dzogčhenu (žáků, které vede učitel Chögyal Namkhai Norbu), společenství Šambala, Soka Gakkai nebo největší z těchto mezinárodních společností (jak v Rakousku, tak v Česku), Karma Kagjü Diamantová cesta (v Česku s názvem Buddhismus Diamantové cesty linie Karma Kagjü). Kromě těchto jedenatřiceti útvarů různého významu a počtu členů jsou součástí Rakouské buddhistické náboženské společnosti i dva instituty: jedním z nich je vídeňská Mírová pagoda (psali jsme o ní zde a zde).
„Střechová“ organizace rakouských buddhistů je vedena Radou sanghy, do níž každé společenství vysílá svého zástupce. Rada volí prezidium, to současné sestává z prezidenta Gerharda Weisgraba, dvou viceprezidentek, generálního sekretáře a tří představených buddhistických společností. V každé rakouské zemi má svého reprezentanta a zaštiťuje množství činností, na něž by jednotlivá společenství těžko stačila: buddhistický hřbitov (psali jsme o něm zde), mobilní hospic, vězeňskou službu, síť buddhistické mládeže, středisko pomoci uprchlíkům nebo Sdružení pro soucit se zvířaty. Rakouská buddhistická náboženská společnost sídlí v činžovním domě v centru Vídně; vedle kanceláří je v něm i knihovna a tři chrámy: théravádový, zenový a tibetský (viz náhledová fotografie). Ty slouží několika menším společenstvím (viz obrázek vpravo).
Podobnost vídeňské budovy s centrem Lotus v Dlouhé ulici v Praze je zřejmá na první pohled, i když pražské centrum má jen jedno patro činžovního domu. Také v Praze je ale knihovna a několik chrámových místností, zařízených ovšem více neutrálně a sloužících nejen několika buddhistickým skupinám, ale například i jóginům. Pražské buddhistické centrum Lotus je také mladší: i když vzniklo již před více než dvaceti lety, roku 1998 (samo centrum udává 1997). Vybudoval ho buddhista Luboš Vojtěch na základě inspirace šrílanského mnicha bhante Wimaly. V Česku se ale nepodařilo vytvořit „střechovou“ buddhistickou organizaci. Ještě v Československu roku 1990 inicioval vznik všeobecné Buddhistické společnosti Lumír Kolíbal, zakladatel nakladatelství DharmaGaia, a stál v jejím čele. Činnost společnosti ale brzy ustala a naproti tomu se rozběhly aktivity jednotlivých buddhistických společenství. Registraci ze strany státu si za ne zcela snadných podmínek tedy musí každé české buddhistické společenství „vybojovat“ samo: zatím se to podařilo jen příslušníkům výše zmíněného Buddhismu Diamantové cesty a stoupencům thajské tradice pod názvem Théravádový buddhismus (o státní registraci této náboženské společnosti jsme psali zde).
„Střechová“ organizace registrovaná jako náboženská společnost má pro veřejnost ještě jednu malou výhodu: těžko se o ní může tvrdit to, co je poměrně často mezi lidmi slyšet, totiž že buddhismus vlastně není náboženství. Proti takovému tvrzení se Gerhard Weisgrab v rozhovoru minulé úterý vymezil rychle a zcela jednoznačně. Jistě nejen proto, že je toto tvrzení fakticky těžko udržitelné, ale také proto, že rakouským buddhistům státní uznání jako náboženství, a tím i velmi dobré postavení v pluralitní společnosti, bezpochyby svědčí.