Na neutěšený stav znalostí většiny Čechů o islámu a muslimech, které se navíc často projevují ve vypjatém a zideologizovaném rámci virtuálních střetů na internetu, zdárně se vyhýbajících jakýmkoliv faktům (třeba v podobě osobní zkušenosti s „živým“, tedy nevirtuálním muslimem), bývá upozorňováno s železnou pravidelností. Často v této souvislosti zaznívá též smutné povzdechnutí, že v době „post-faktické“ už mnoho lidí vlastně ani nezajímá, zda ta či ona informace je pravdivá nebo nikoliv, ale spíše to, zda je „pro“ či „proti“ islámu. Ty, kteří dosud nerezignovali a staromilsky si chtějí vytvářet své názory na faktech, snad může potěšit, že dosud nevelká kolekce knižních titulů věnovaných islámu v českém kontextu se rozrostla o jednu – rád hned na úvod předesílám – doporučeníhodnou novinku, Sondy do studia (o) islámu v období „migrační krize“, autorského kolektivu vedeného politologem Přemyslem Rosůlkem. Ten vedle něj sestává převážně z doktorandů ze Západočeské univerzity v Plzni, jmenovitě Veroniky Hásové, Kláry Jiráčkové, Alexandry Kollárové, Pavly Kostkové, Veroniky Kramárekové, Jana Váněho a Lukáše Zahradníka.
Autoři nechtějí opakovat již vyřčené, a proto úvodní část zevrubně a kriticky rozebírá prakticky vše, co bylo o islámu a muslimech ve zdejším prostředí v posledních několika letech napsáno. A nebylo toho vůbec málo – o to více zamrzí, jak málo jsou tyto poznatky reflektovány, a to i v kultivovanějších polohách zdejšího diskurzu o islámu a muslimech – o běžných debatách na internetu ani nemluvě. Jak strašně málo se relevantní informace, například z rozsáhlého souboru studií editovaných Danielem Topinkou pod názvem Muslimové v Česku, dostaly například mezi novináře, kteří – s železnou pravidelností, zdaleka nejen v „okurkové sezóně“ – naříkají, mají-li napsat něco o „zdejších muslimech“, že nejsou žádné informace…
Publikace sestává z pěti poměrně různorodých částí, které spojuje titulní téma sond do studia (o) islámu v období „migrační krize“, ale nejen to – z celého textu je cítit důraz na metodologickou ukotvenost a hlavně transparentnost, což je ostatně bod, který bývá autory první části nazvané Metodologické přístupy při zkoumání islámu v České republice vytýkán řadě rozebíraných studií. „Věrnost žánru“ bývá posuzována u řady konkrétních příkladů, v našem případě jde především o studie sociologické provenience. Druhá část Islamofobní diskurz v České republice a programová východiska českých politických stran v době „migrační krize“ se vhodně doplňuje s nedávno vydanou monografií editora Miroslava Mareše Ne islámu! soustavně rozebírající islamofobní faktory na české politické scéně. Pozornost si zaslouží mj. chronologický přehled protiislámské agendy v Česku v posledních letech, názorně dokladující, na co všechno jsme si tak snadno zvykli.
Následují tři „case studies“, Politizace tématu „Arabové v Teplicích“ na místní úrovni, dále Mladí muslimové v České republice a Čeští zpěváci a kritika islámu na Facebooku (2015–2017). Zatímco „Arabové v Teplicích“ přinášejí něco, co ve svého času mediálně výživných polemikách zpravidla chybělo, tj. pohled z obou stran znesvářeného spektra, vedoucí k rozuzlení, že dané téma spíše než obyvatele Teplic „zvedalo ze židlí“ islamofobní aktivisty napříč republikou, „mladí muslimové“ přinášejí sondu do tématu, které u nás dosud nebylo zpracováno vůbec, a jehož kvalitní provedení je třeba ocenit o to více, že jen málo bodů ve zdejších debatách kolem islámu je obestřeno takovým nánosem nesmyslů jako právě problematika konvertitů a muslimské mládeže. Na tuto absenci poznatků „zevnitř“ výstižně poukázal v knize citovaný (s. 144) sociolog Daniel Topinka: „Disponujeme totiž značně omezenými znalostmi o tom, jak sami muslimové smýšlejí o svých životech.“ Vzhledem k současné atmosféře ve společnosti lze předpokládat, že autorky musely překonat nejednu bariéru nedůvěry či obezřetnosti – o to větší uznání jim patří.
Konečně, Čeští zpěváci a kritika islámu na Facebooku přinášejí pod svým, na první pohled lehce úsměvným, vymezením vhled do internetových zákoutí, na nichž lze zcela názorně demonstrovat řadu mnohem širších i „vážnějších“ tendencí, tzv. erozí autorit počínaje a post-faktickými polemikami zdaleka nekonče. Známé osobnosti – a to zdaleka nejen zpěváci – totiž mají na podobu zdejšího diskurzu o islámu a muslimech, obávám se, mnohem větší vliv než spoluautoři recenzované knihy i autor této recenze dohromady. A nejde zde jenom o úsměvné kuriozity typu české průkopnice „protiimigračního songu“ Olivie Žižkové podepírající své razantní výroky o islámu autoritou herce Jiřího Krampola, ale i příklady, kdy úsměv zamrzá na rtech, když se – kupříkladu – poslankyně Jana Černochová (ODS) s vážnou tváří podivuje nad tím, jak to, že Korán „řeší“ křesťany, když v Bibli muslimové nejsou…
Na závěr se sluší dodat, že recenzovaná publikace vhodně a originálně doplňuje to, co již bylo o islámu a muslimech v Česku napsáno. V odborných kruzích se knize jistě dostane vlídného přijetí, neboť přináší skutečné obohacení, nikoliv jen „přežvýkání“, stávajícího poznání. Bylo by krásné (byť patrně hodně naivní) autorům popřát, aby jejich dílo překonalo zdejší „akademickou bublinu“ a dostalo se alespoň k některým ze zdejších „veřejně známých osobností“, jejichž kategorické mediální výroky o islámu tak často formují představy podstatné části spoluobčanů, a to mnohem spolehlivěji, než dokáže jakýkoliv názor odborníka.
Přemysl Rosůlek a kol.: Sondy do studia (o) islámu v období „migrační krize“, Praha: Dokořán, 2018, 264 stran.
Recenze vyšla v časopisu Dingir 21 (2), 2018, s. 71.
Související příspěvky:
Druhá prezentace Islamofobie (zde)