Hadi, štíři, oheň a otrávené nápoje v církvi

Hadi, štíři, oheň a otrávené nápoje v církvi

Do časopisu Dingir s tématem Náboženství a zvířata se nevešlo několik připravených článků, anebo musely být články publikovány jen ve zkrácené verzi. Druhý případ se týkal následujícího textu: v Náboženském infoservisu je nyní publikován v nezkrácené verzi.

v

Na biblické verše „Budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane…“ (Markovo evangelium 16,18) a „Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí“ (Lukášovo evangelium 10,19) odkazuje praxe tzv. „snake handlers“. V rámci jejich bohoslužeb jsou nošeni jedovatí hadi. Méně častou obměnou je také nošení štírů, pití smrtícího nápoje či pálení se ohněm. Toto jednání se dostalo do širšího povědomí díky některým pentekostálním církvím, ve kterých se tímto způsobem osvědčuje víra, svatost či Boží povolání.

Fotografii z Pentekostální církve Boží v Kentucky z 15. září 1946 je možné zvětšit. Zdroj: Wikimedia Commons.

Předchůdkyní v praxi nošení hadů byla Madame Guyon, francouzská kvietistická mystička 17. století, mezi jejíž obdivovatele patřil i kazatel hnutí svatosti John Wesley, kazatel čínské podzemní církve Watchman Nee, a dokonce i český spisovatel a básník Julius Zeyer. Tato praxe se v 18. století vyskytovala také mezi camisardy, francouzskými hugenoty, žijícími v izolovaných horských oblastech, i mezi francouzskými náboženskými poutníky („convulsionnaires“), vyznávajícími asketickou verzi jansenismu. Pro všechny byly typické silné náboženské prožitky s důrazem na Ducha svatého; Madame Guyon usilovala skrze sebezničení o sjednocení s Bohem, camisardi kladli velký důraz na Boží vedení skrze vize a sny a „convulsionnaires“ zažívali extatické stavy při putování k hrobu jansenistického askety Françoise de Pâris.

Díky výraznému důrazu na osobité vedení Duchem svatým a na silné duchovní prožitky se některé proudy v rámci pentekostálního (letničního) hnutí otevřely i této poněkud neobvyklé duchovní praxi. Nošení hadů mezi klasickými pentekostalisty je spojeno s osobou George Went Hensleye, který tuto praktiku v roce 1912 na základě své mystické zkušenosti zavedl se souhlasem pastora A. J. Tomlinsona do místního sboru Církve Boží v Clevelandu. A. J. Tomlinson později upřesnil, že praxe nošení hadů a pálení se ohněm je sice přípustná, nicméně není nutnou zkouškou v otázce spasení.

Součástí této praxe je nechat si omotat krk jedovatým hadem nebo jej nosit pod oděvem, hladit jej po hlavě a po tlamě, s holými chodidly po hadech šlapat a předávat si je mezi sebou. Se štíry se zachází podobným způsobem. Co se týče podobně oblíbené praxe pití jedovatého nápoje, nejčastěji se používá silně zředěný, ale pořád smrtelný strychnin. Pro pálení se ohněm se často využívá podomácku vyrobených zápalných bomb, které mají vzplanout na těle. Zajímavé také je, že zatímco muži jednoznačně prokazují svou víru nošením jedovatých živočichů, ženy dávají přednost pití otráveného nápoje.

Tato praxe se ve Spojených státech dále šířila. Během 30. let 20. století se rozšířila v Kentucky, Virginii, Tennessee, v Severní Karolíně, v Georgii a v Alabamě. Stoupence těchto církví tvoří lidé ze spíše nižších sociálních vrstev, nejčastěji pocházejí z území Apalačských hor a počet těchto církví není nijak závratný. Žádná významná pentekostální církev nevyjádřila s touto praxí souhlas.

Vnější pozorovatelé bývají překvapeni poměrně malým počtem úmrtí způsobených touto praktikou vzhledem k počtu těch, kteří byli hady pokousáni. Od roku 1934 do roku 1978 došlo k 61 úmrtím v důsledku hadího uštknutí a k pěti úmrtím způsobených pitím strychninu. Žádná úmrtí nebyla zaznamenána v důsledku pálení se ohněm.

Zajímavé je, že značný počet vyznavačů této praxe patří mezi odnož pentekostálního hnutí zvanou „Oneness“, která popírá trojiční učení, zastává jistou formu modalismu a křtí pouze ve jméno Ježíš.

Doslovné chápání biblických pasáží ji vede v neoblomnosti i v otázce praxe nošení hadů. Jedná se o pasáže jako z knihy Exodus (4, 2–4), kdy má Mojžíš na přímý Boží pokyn hada chytit rukou („’Vztáhni ruku a chyť ho za ocas.‘ – Vztáhl tedy ruku, uchopil ho a v dlani se mu z něho stala hůl.“) nebo z knihy Skutky apoštolů (28,3–5), kdy se apoštolu Pavlovi při sbírání chrastí zakousla do ruky zmije. Pavel ji bez následků setřásl do ohně, což prokázalo boží ochranu a přesvědčilo domorodce o Pavlově božském poslání. Obhájci této praxe používají také verše z biblické knihy Job („…jeho ruka proklála útočného hada“, 26,13) a již zmíněné evangelijní texty.

Důležitost této praxe tkví především v jistém projevu posvěcení a dokladu Božího jednání. Je výslovně stanoveno, že zájemci o tuto praxi ji bez přímého Božího pokynu nemají vykonávat.

Případná uštknutí a následná úmrtí se vysvětlují také nedostatkem Božího pomazání či Božím trestem za troufalost a takto projevenou Boží vůlí. Občasná úmrtí však také prokazují upřímnost a čestnost této praxe: hadům nebyly odstraněny jedovaté zuby a Bohu přináší slávu, když uštknutí odmítli lékařskou pomoc, neboť přijali skutečnost, že si jejich smrt Bůh sám přál. Občas jsou také titíž hadi přítomni a drženi na pohřbu toho, koho pokousali.

Náhledový obrázek z videa „My life inside the Snake Church” (zde)



Budeme rádi, když napíšete přínosný komentář

avatar
1800
  Subscribe  
Upozornit na