Politicky nekorektně o Američanech, jejich víře i lžích I.

Politicky nekorektně o Američanech, jejich víře i lžích I.

Knihu do té doby pro mne neznámého autora, americko-německého novináře Tuvi Tenenboma Všechny jejich lži jsem po prvních stránkách dále četl s jistou nostalgií. Před lety jsem v rámci Fulbright Scholar programu na University of California, Santa Barbara, měl možnost putovat po různých místech napříč USA a seznamovat se s různými podobami americké religiozity, což byla opravdu nezapomenutelná zkušenost, kdy člověk mohl na vlastní oči spatřit nejen věci známé, ale nahlédnout i do skromnějších a nenápadných podob náboženského života v kulturně pluralitní společnosti. Tenenbomova kniha je rovněž cestopisem po Spojených státech. Její autor se však dostal do daleko větších zákoutí, o nichž ani řadový občan USA nemá tušení nebo se jim zdaleka vyhýbá. Postupně navštěvuje více než polovinu států USA s jediným cílem: poznat, jaká americká společnost opravdu je. Kniha pak je vlastně jakýmsi cestovním deníkem. Ovšem stejně jako mapu nenajdete tam ani data, zájemce si je musí vyvodit z událostí, které zmiňuje. Jeho dobrodružné putování začíná po odchodu Abeho Foxmana z čela Antidefamační ligy (to bylo v červenci 2015) a končí uznáním Palestiny Řeckem (prosinec 2015). Jedná se přitom o jeho třetí knihu podobného žánru. První je o Izraeli, druhá o Německu. V obou případech se však zaměřoval na židovskou komunitu. Autor sám je Žid (syn rabína, avšak sám „již ne zbožný“, s. 194) narozeným v Izraeli a střídavě žijícím v Německu a USA. Tato trojí identita mu umožňuje vydávat se na svých cestách podle potřeb tu za Izraelce, jindy za Němce a jindy zase za Newyorčana s tím, že NY je zcela jiná Amerika než zbytek USA: „Jako mnoho Newyorčanů toho o dalších devětačtyřiceti státech, které tvoří Ameriku, moc nevím. […] Amerika za hranicemi New Yorku je pro mne velkou záhadou“ (s. 10, 11).

Není zcela jasné, kdy je podivování se nad běžnou realitou pouhou stylizací do role „Marťana“ a kdy skutečně vychází z toho, že New York je opravdu natolik odlišný a že z něj nikdy nevycestoval do jiných států. Např. když se podivuje všudypřítomnosti amerických vlajek: „Je jich tolik! To jsou Američané takoví patrioti?“ (s. 46) Nebo nad tím, že kdosi z jeho respondentů nazval Ameriku národem: „Amerika je ‚národ‘? Za víc než tři dekády v New Yorku mi tahle myšlenka nikdy nepřišla do hlavy“ (s. 24).

Autor tedy chce „potkat co možná nejvíce lidí a pak vykreslit charakter země a jejich obyvatel“ (s. 10). A cestuje nejen napříč státy, ale i společenskými vrstvami: od multimilionářů a vlivných politiků přes „obyčejné“ Američany střední třídy a rednecky (vesnické burany) až po obyvatele slumů, bezdomovce a vězně. A skoro všech se ptá: Co znamená být Američanem?

A při této cestě se nemohl nepotkat s nejrozmanitějšími podobami americké náboženské scény, bez nichž by obrázek americké společnosti byl nejen neúplný, ale zcela nemožný. A je příznačné, že vlastně hned první, koho na svých cestách potkává, je černošský pouliční kazatel (s. 21–22). A postupně se k němu přidávají liberální i konzervativní křesťané i židé, mormoni, indiáni, novopohané, svědkové Jehovovi, muslimové. Ale také motorkáři („Harley-Davidson, a teď se nesmějte, je také náboženství,“ s. 120). Ne vždy jde jen o náhodná setkání. Při své pouti sám navštěvuje různé bohoslužby, aby se pak se svými čtenáři podělil o své dojmy. A patří k jeho stylu, že si často nebere, jak se říká, servítky; autor se výslovně odmítá podřizovat „PK“ (politické korektnosti). A tak podrobná reportáž z kvakerského setkání ve Filadelfii asi žádného věřícího ze společnosti přátel moc nepotěší (s. 26–29, 58). Jindy jsou terčem jeho sarkasmu synagogy, v nichž se cvičí jóga (s. 103, 104), diskutuje o politice nebo v nich bohoslužby prostě „stojí za prd“ (s. 239), jindy pro změnu megasbory, kde jsou reproduktory i na toaletách, a tak „zatímco močím, slyším o Ježíšově krvi a dalších lahůdkách“ (s. 260), nebo jiné evangelikální kostely, kde se nabízí „křesťanství přinášející okamžité uspokojení ,něco jako Big Mac“ (s. 42). Své si „slíznou“ i indiáni v rezervacích, kteří mu vysvětlují, že nevidí „hodnoty v penězích, nýbrž ve věcech jako rodina, klany, svět, v němž žijeme“, a které pak rozzlobil svou námitkou: „Omlouvám se, ale vypadá divně, když říkáte, že vaše hodnoty nespočívají v penězích, a přitom máte všechna ta kasína. Tam o nic jiného než o peníze nejde…“ (s. 319).

Ale není to žádná protináboženská agitka. Na jiných místech se nechává atmosférou unést, např. když pastoru černošského kostela říká: „Tady u vás v kostele vidím zábavu, úžasnou spiritualitu, ohromnou energii – je to mnohem pozitivnější a duchovnější prostředí než v kterémkoliv bílém kostele.“ (s. 245)

Co je důležité, autor tato místa ani jednotlivé lidi nehodnotí předem podle nějakého ideologického klíče. A tak působí až osvěžujícím dojmem, že se nepodřizuje běžnému dnes tak vžitému vzorci, podle kterého je třeba všechny menšiny respektovat, jen evangelikálům, případně jiným konzervativcům patří výsměch či odsouzení (tak např. M. C. Putna v Obrazech z kulturních dějin americké religiozity).

Ostatně Tuvia Tenenbom sám o tom přemýšlí při své návštěvě Salt Lake City v souvislosti s mormony: „Prakticky v každém státě, v němž jsem dosud byl, se lidé vychloubali ‚diverzitou‘ svého státu, ale nikdo do svého seznamu rozmanitých skupin nezahrnul ‚mormony‘. Ve skutečnosti si nejelitnější americké kulturní postavy po mnoho let dělají z mormonů legraci způsobem, jakým by nikoho nenapadlo zacházet třeba s muslimy. Vídáme americká představení jako satiry zvané Kniha Mormonova nebo Andělé v Americe od Tonyho Kushnera, které mormonismus předvádějí v nejhorším možném světle. Pro takové existuje slovo: pokrytci“ (s. 228). O svébytné povaze autora něco vypovídá jeho příhoda v mormonském genealogickém centru, kde se dovídá, že zde svatí posledních dní posmrtně pokřtili i jeho pradědečka, zakladatele jedné chasidské dynastie v Polsku. Zatímco tváře jeho mormonských průvodců blednou (židovské organizace u soudu vymohly zákaz této praxe), Tuvia s pobavením podává svým nově objeveným „mormonským bratřím“ ruku.

Pokračování recenze zde.

 



%d blogerům se to líbí: