Výroky Friedricha Nietzscheho (1844–1900) o buddhismu jsou stejně jako v mnoha jiných oblastech rozporuplné. Často je Nietzsche k buddhismu nesmlouvavý a označuje ho za nihilismus, který škodí životu. Na mnoha místech ale o buddhismu mluví zcela opačně jako o učení mimo dobro a zlo. Většina badatelů tento rozpor připisuje tomu, že měl Nietzsche zkreslenou představu o buddhismu.[1] Já se zde pokusím ukázat, že měl ve svých výrocích na mysli různé výklady buddhismu. Svou analýzou jsem došel ke dvěma základním perspektivám, přičemž z jedné Nietzsche hodnotí buddhismus jako pesimistický nihilismus a z druhé jako učení, které nihilismus překonává.
V minulosti byla publikována řada textů, které ukazují podobnosti mezi Nietzscheho filosofií a buddhismem. Já se v této tezi však omezuji na analýzu Nietzscheho výroků o buddhismu a zaměřuji se na to, jakou roli mají tyto výroky v kontextu jeho díla. Srovnání Nietzscheho filosofie a buddhismu zde nechávám stranou.
Když se pokusíme systematizovat Nietzscheho výroky o buddhismu, jsme postaveni před problém, jak vysvětlit zcela protichůdná hodnocení. Na jedné straně kritizuje buddhismus za to, že je morálním viděním světa,[2] které umrtvuje život.[3] Na straně druhé říká, že buddhismus už má „za sebou (…) sebeklam morálních pojmů – stojí, mluveno mou řečí, mimo dobro a zlo.“[4] Jde o zcela opačná hodnocení, která nemůžeme přisuzovat tomu, že by v určitém období Nietzsche změnil názor, v jeho pozdních dílech totiž nacházíme oba tyto typy hodnocení.[5] Vysvětlení zde nemůže spočívat ani v tom, že se vyjadřoval k jinému aspektu buddhismu, protože mu v daných výrocích jde o totéž (jestli buddhismus překonává morální vidění světa). Zdá se tedy, že měl Nietzsche ve svých výpovědích o buddhismu na mysli různé výklady buddhismu.
Při své analýze jsem rozdělil jeho výroky o buddhismu do dvou skupin, které jsou překvapivě homogenní. Domnívám se proto, že Nietzsche zaujímal k buddhismu dvě základní perspektivy. Takto jsem tedy abstrahoval dvě kontrastní podoby buddhismu, přičemž jedna odpovídá pasivnímu nihilismu a druhá je překonáním nihilismu (to jsou zcela opačné životní orientace). První koncepci buddhismu nazývám „pesimistickým buddhismem“, tu druhou „buddhismem mimo dobro a zlo“. Než přikročím k charakteristice těchto dvou kategorií, tak shrnu Nietzscheho přístup k nihilismu.
Nihilismus u Nietzscheho
Otázka nihilismu je důležitým bodem Nietzscheho kritiky náboženství. Obvykle je nihilismus chápán jako „přetržení věřivého pouta k nadřazené instanci, což vede k pokusu o absolutizaci subjektu a má nakonec za následek rozklad morálního chápání světa.“[6] Vzhledem k tomu, že Nietzschemu šlo právě o to, osvobodit se od morálního chápání světa, byl mnohými za nihilistu označován. Nietzsche ale tento pojem užívá v odlišném významu a obrací ho proti svým odpůrcům, u kořene nihilismu přitom vidí „zavedení absolutního smyslu“.[7] Takovým smyslem může být například Bůh, který garantuje univerzálně platnou morálku, v jejímž základě stojí absolutní hodnoty (dobro a zlo).
U Nietzscheho můžeme najít více typů nihilismu. Z nihilismu obviňuje v první řadě ty přístupy ke světu, které v něm nacházejí absolutní hodnoty, tuto formu nihilismu můžeme označit jako skrytý nihilismus. Dále označuje za nihilismus takové přístupy, které sice připouštějí, že absolutní hodnoty neexistují, toto zjištění je pro ně ale námitkou proti životu. Tento nihilismus můžeme označit jako otevřený pasivní nihilismus.[8] V kontextu této teze je důležitý zejména pasivní nihilismus, o jehož překonání jde Nietzschemu.
Otevřený pasivní nihilismus: Když je popřena existence absolutních hodnot ve světě, tak nastává hodnotové vakuum. Pro pasivního nihilistu pak svět zůstává smysluprázdný. Takový pesimista již nenachází absolutní hodnoty ve světě, ale jejich absence je pro něj záminkou k znehodnocení světa. Proto je stále podle Nietzscheho „zajat a poblouzen morálkou“.[9] K tomuto typu nihilismu můžeme přiřadit výše zmíněný pesimistický buddhismus.
Typickým představitelem pasivního nihilismu je podle Nietzscheho Arthur Schopenhauer (1788–1860), z jehož myšlení vyplývá „popření vůle k životu“.[10] Schopenhauer je zaměřen na popření všech hodnot, to ale podle Nietzscheho nestačí a vyzývá k přehodnocení všech hodnot. Nietzsche sice také odmítá přítomnost absolutních hodnot ve světě,[11] ale na rozdíl od tohoto typu nihilismu jsou pro něj podmíněné, neabsolutní hodnoty dostatečně cenné.
Překonání nihilismu: Nihilismus musí být tedy překonán přehodnocením všech hodnot. Hodnoty byly dosud buď pevně stanovené, nebo zcela popřené. Cesta, kterou Nietzsche nabízí, je aktivní účast na tvorbě hodnot. Tuto hodnotovou činnost pak jedinec vykonává s plným vědomím neabsolutnosti a situační podmíněnosti těchto hodnot. V tomto procesu pak vzniká pluralita hodnotových systémů, které vyplývají z mnohosti životních forem. Příznakem překonání pasivního nihilismu je přitakání životu.
Překonání pasivního nihilismu lze ilustrovat na promluvě O třech proměnách z knihy Tak pravil Zarathustra: První proměnou se duch stává velbloudem, ten je duchem nosným a nesvobodným. Další proměnou se stává velbloud lvem, ten se osvobodil od boha, ale „tvořiti nové hodnoty – to ani lev ještě nesvede.“[12] Jeho „svoboda“ je stále jen negací a popřením, tento stav ducha odpovídá pasivnímu nihilismu. Poslední proměnou je proměna lva v dítě, tím se duch stává opravdu svobodným a aktivním tvůrcem hodnot.[13] Koncepce buddhismu mimo dobro a zlo, kterou jsem odvodil z Nietzscheho výroků, pasivní nihilismus překonává.
Dvě podoby buddhismu u Nietzscheho
Pesimistický buddhismus: Nietzsche znal buddhismus nejprve z různých zmínek u Schopenhauera;[14] jeho interpretace je přitom pesimistická a drží se Nietzschem tolik kritizovaného morálního výkladu světa. Pesimistický buddhismus považuje za kořen veškerého utrpení chtivost a jeho cílem je chtivost zadusit – jenže v důsledku zadusí život jako celek. Člověk, který se drží této interpretace, je v situaci, „kdy raději chce nicotu, než aby nechtěl vůbec.“[15] V této souvislosti chápe Nietzsche nirvánu jako touhu po úniku ze světa. Neschopnost přijmout proměnlivou povahu světa vede k tomu, že člověk začne toužit po rozplynutí, zániku, nirváně. Taková touha je přitom spojena s umrtvováním tělesnosti.
Nietzsche tedy varoval před nástupem buddhismu, který se k životu staví podobně jako Schopenhauer.[16] Jestliže tedy Nietzsche zaujímá perspektivu, kdy buddhismus hodnotí jako pesimistické popření světa, jde především o kritiku evropských forem pesimismu, které se někdy na buddhismus odkazovaly. Proto je většina jeho kritických výroků vůči buddhismu uvedena v souvislosti s evropskou krizí hodnot a jejím pesimistickým vyústěním.[17] S tímto typem hodnocení se setkáváme v celém Nietzscheho díle. V druhé polovině osmdesátých let se ale objevuje i zcela opačné hodnocení buddhismu, kdy ho označuje za učení mimo dobro a zlo.[18]
Buddhismus jako učení mimo dobro a zlo
Tato forma buddhismu překonává pasivní nihilismus. Nietzsche kritizuje náboženství, jež rozumějí světu prostřednictvím hodnot dobra a zla, které jsou nezávislé na člověku. Dobro a zlo nejsou pro Nietzscheho nějaké hodnoty „o sobě“, hodnoty jsou totiž vždy hodnotami pro člověka. Hodnotové systémy jsou člověkem utvářeny, a je proto přirozené, že si různé hodnotové systémy konkurují. Slabý člověk má však tendenci své hodnoty označovat za hodnoty božského původu (hodnoty absolutní, univerzálně platné, ahistorické), čímž se snaží znehodnotit hodnoty druhých. Tímto aktem člověk oslabuje své tvůrčí síly a stává se otrokem svých vlastních představ. To však Nietzsche nevztahuje k buddhismu: „,Dobro a zlo‘, praví buddhista, ,obojí je pouto‘, nad obojím se stal dokonalým pánem…“[19]
Některé formy náboženství vyrůstají podle Nietzscheho z nenávisti slabých vůči silným a zároveň z neschopnosti stát se sám silným. Pro tento stav užívá Nietzsche slovo „ressentiment“.[20] Buddhismus však podle Nietzscheho zvítězil nad touto slabostí: „Jeho (Buddhovo) ,náboženství‘, které by lépe bylo nazvat hygienou, aby nebylo směšováno s tak ubohými věcmi, jako je křesťanství, založilo svou působnost na vítězství nad ressentimentem: od toho duši osvobodit – první krok k uzdravení. ,Nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce, přátelstvím dojde nepřátelství konce‘: to stojí na začátku učení Buddhova – tak nemluví morálka, tak mluví fysiologie.“[21]
Buddhovo učení se podle Nietzscheho staví proti předuchovnělosti a askezi, které způsobují oslabení osobního instinktu. Buddha prý pracuje s těmito sklony hygienicky. Prostředkem k uzdravení mu je například střídmost, zmírnění afektů, nebo odmítnutí umrtvování těla. Za dobré označuje Buddha vše, co prospívá zdraví.[22] Buddhismus je tedy podle Nietzscheho náboženstvím, které vede lidi „k míru a jaré mysli, k dietě ve věcech ducha, k jistému otužení těla.“[23] Takový buddhismus je zcela odlišný od toho Schopenhauerova, pro tuto podobu buddhismu podle Nietzscheho Evropa ještě nedozrála.[24]
Závěr
Pokusil jsem se ukázat, že ve svých výrocích o buddhismu měl Nietzsche na mysli dva odlišné výklady buddhismu, přičemž jeden výklad ústí v pasivním nihilismu a druhý vede k jeho překonání. Nietzscheho výroky jsem interpretoval s ohledem na jeho perspektivismus, proto jsem si kladl otázku, jaký buddhismus měl na mysli v jednotlivých výrocích. Na základě této analýzy jsem vytvořil koncept dvou typů buddhismu, který dle mého názoru můžeme dobře využít při výkladu jeho výroků.
Poznámka:
Text vznikl jako teze ke státní doktorské zkoušce. Konzultant: PhDr. Jiří Holba, Ph.D.
Poznámky:
[1] Např.: Morrison, Nietzsche and Buddhism, 1997. Parkes, Nietzsche and Asian Thought, 1991. Mistry, Nietzsche and Buddhism, 1981. Všichni tito autoři zároveň poukazují na velkou blízkost Nietzscheho filosofie a buddhistického učení.
[2] „Morálním“ Nietzsche rozumí vidění světa prostřednictvím kategorií „dobra“ a „zla“, které jsou chápány jako danost. Srv. Nietzsche, Genealogie morálky, 2002, s. 12. Jde tedy o prosazování jistého typu zvyklosti (morálky) jako jediného správného a často božskou mocí přikázaného chování. Morální vidění je tedy spojeno s absolutním nárokem na pravdu, která je vnímána jako univerzálně platná.
[3] „Kdo se, jako já, z jakési záhadné touhy dlouho snažil promyslet pesimismus do hloubky a vymanit ho z napůl křesťanské, napůl německé úzkoprsosti a omezenosti, s níž se v tomto století nakonec představil, a to v podobě Schopenhauerovy filosofie; kdo jednou vskutku nahlédl (a shlédl) asijským a nadasijským okem do nitra způsobu myšlení, jenž ze všech nejvíce popírá svět – mimo dobro a zlo, a nikoli už, jako Buddha a Schopenhauer, zajat a poblouzen morálkou -, tomu se možná právě tím, aniž to vlastně chtěl, otevřely oči pro opačný ideál: pro ideál nejnespoutanějšího, nejživějšího a světu nejvíce přitakávajícího člověka…“ Nietzsche, Mimo dobro a zlo, 1996, s. 59. Srv. též: Nietzsche, Genealogie morálky, 2002, s. 11. Nietzsche, Radostná věda, 1992, s. 209.
[4] Nietzsche, Antikrist, 2001, s. 29.
[5] Nietzscheho rozporuplné výroky je vhodné vykládat s ohledem na jeho perspektivismus. Lidský život má podle něj povahu interpretace a perspektivnost je dokonce „základní podmínkou života“. Nietzsche, Mimo dobro a zlo, 1996, s. 8. Nietzsche přitom často střídá perspektivy, není proto jednoduché zjistit, k jakému fenoménu se vlastně vyjadřuje. Když se například vyjadřuje ke křesťanství, tak ho také neodsuzuje paušálně a vnímá jeho jednotlivé podoby. Stejně jako je třeba se ptát, vůči jaké podobě křesťanství se v jednotlivých výrocích vymezuje, tak je tomu i v případě buddhismu.
[6] Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace, 1995, s. 143.
[7] Tamtéž.
[8] Dichotomii skrytý a otevřený nihilismus používá Pavel Kouba. Srv. Kouba, Nietzsche. Filosofická interpretace, 1995, s. 206.
[9] Nietzsche, Mimo dobro a zlo, 1996, s. 59, § 56.
[10] Nietzsche, Soumrak model, 1995, s. 53.
[11] Srv. Nietzsche, Radostná věda, 1992, s. 209, § 346.
[12] Nietzsche, Tak pravil Zarathustra, 1995, s. 22.
[13] Tamtéž.
[14] Buddhismus Nietzscheho zaujal při četbě knihy „Svět jako vůle a představa“, s kterou se seznámil již ve dvaceti letech, když studoval filologii v Lipsku. Schopenhauer se přitom domníval, že buddhismus nahlíží na člověka podobně jako on. Celá sedmdesátá léta si Nietzsche prohluboval znalost buddhismu. Podle Parkese (2000) četl například práci Carla Koeppena Die Religion des Buddha. V této době četl i primární literaturu (např. anglický překlad sbírky Sutta Nipāta). Jeho postoje se také formovaly v kontaktu s orientalistou Paulem Deussenem (Nietzsche, Genealogie morálky, 2002, s. 110). V osmdesátých letech četl například knihu Hermanna Oldenberga Buddha: jeho život, jeho učení a jeho obec, kniha vyšla v roce 1881.
[15] Hrbek, „Smrt Boha“ v Nietzschově filosofii, 1997, s. 55.
[16] Nietzsche s nelibostí sledoval „rozmáhající se morálku soucitu, která postihla a nakazila i filosofy, jako nejtíživější symptom naší ztěžklé evropské kultury, jako její okliku – k novému buddhismu? K buddhismu Evropanů?“ Nietzsche, Genealogie morálky, 2002, s. 11. K evropské formě buddhismu srv. též: Nietzsche, Nachlass 1885-1887, 1988, s. 216.
[17] Pesimistický buddhismus není jednoznačně negativní, může totiž být prvním krokem k vykořenění morálního výkladu světa (podobně Nietzsche hodnotí i Schopenhauerovu filosofii).
[18] Této změny si všímá například Morrison (1997) a dává jí do souvislosti s Nietzscheho četbou Oldenbergovy knihy. Morrison ale vzniklou ambivalenci Nietzscheho výroků o buddhismu dále nevykládá.
[19] Nietzsche, Genealogie morálky, 2002, s. 109.
[20] „Ressentiment – mstivost, dlouhé pamatování na pomstu.“ Nietzsche, Ecce Homo, 2001, s. 129.
[21] Nietzsche, Ecce Homo, 2001, s. 23. Podobně se vyjadřuje k otázce ressentimentu Nishitani, který vyzdvihuje buddhistickou ctnost milovat i své nepřátele. Jde podle něj o postoj člověka, jenž je mimo dobro a zlo. Srv. Nishitani, Religion and Nothingness, 1985, s. 58.
[22] Srv. Nietzsche, Antikrist, 2001, s. 30.
[23] Nietzsche, Antikrist, 2001, s. 32.
[24] Tamtéž.
Náhledová fotografie: Pick Pick.