V ranních hodinách 10. ledna 2026 odešel doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach, jeden z nejvýraznějších českých intelektuálů přelomu 20. a 21. století, teolog, filosof a především religionista, ale i důležitý veřejný hlas, dlouholetý předseda Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, člen redakční rady časopisu Dingir, ale i redakčních rad řady mezinárodních impaktovaných periodik, spolupracovník a častý přispěvatel Náboženského infoservisu.
Ivan Štampach se narodil 18. února 1946 v Praze jako „syn amerického vojáka, který se podílel na osvobození západních Čech, a české matky“, jak rád vyprávěl. Vztah ale dlouho nepřetrval a dítě bylo záhy adoptováno milujícími náhradními rodiči. V mládí se angažoval v pravoslavné církvi, přispíval do Hlasu pravoslaví a byl anonymním autorem jedné z drobných misijních publikací. Záhy se přiklonil ke katolické tradici, r. 1983 byl tajně vysvěcen na kněze a posléze se s řádovým jménem Odilo stal členem Řádu bratří kazatelů. Aktivní byl i v soukromém intelektuálním sdružení Societas Incognitorum Eruditorum in Terris Austriacis, v jehož rámci se podílel na interní přednáškové činnosti i vydávání samizdatového měsíčníku Acta incognitorum.
Vystudoval učitelství na Pedagogické fakultě bratislavské Komenského univerzity se sídlem v Trnavě. V tehdejším církevním undergroundu se věnoval studiu teologie. Záhy po sametové revoluci se stal významným aktérem konsolidující se československé religionistiky. Patřil mezi zakladatele odborného studia této vědy na Fakultě filozofické Univerzity Pardubice a tamní pracoviště také deset let vedl. Krom toho působil na řadě akademických institucí, mezi jinými na všech teologických fakultách Univerzity Karlovy, pedagogických fakultách v Praze i Olomouci, Institutu ekumenických studií či vyšší odborné škole Jabok. Vedle obecných odborných otázek se zaměřoval především na dějiny nemainstreamových duchovních tradic křesťanského západu, nová náboženská hnutí, mezináboženský dialog, žitou religiozitu, později i tematiku náboženské svobody a lidských práv. Byl autorem stále používaných učebních i odborných textů, např. Přehled religionistiky (2008), Na nových stezkách ducha (2010), ale za připomínku stojí i starší a drobnější práce Sekty a nová náboženská hnutí (1995), Nástin ekumenické teologie (1995), Život, duch a všechno (1993), jakož i nepřeberné řady odborných i populárních článků.
Podle kolegů i studentů byla pro Ivana Štampacha charakteristická „dominikánská“ pečlivost při práci s informacemi, spojená s neustále svěží, otevřenou myslí, což mu umožňovalo porozumět i komplexním otázkám, které dalece přesahovaly pouhou generační zkušenost. I díky těmto vlastnostem měl neustále řadu blízkých přátel i mezi velmi mladými lidmi.
Jeho pojetí oboru nebylo nikdy scientisticky ploché, byl otevřen hlubinným otázkám humanistických tradic, aktuálních společenských problémů i upřímnému hledačství a transcendentnímu rozměru skutečnosti. To vše pro něj bylo i součástí vlastní duchovní cesty, cesty k poctivosti, pravdivosti a vnitřní svobodě. Jeho ideálem bylo nežít bezmyšlenkovitě, ale přistupovat k životu vědomě a naplno.
Ačkoli se s Římskokatolickou církví časem rozešel, hlásil se nadále k otevřeně pojatému křesťanství. Na čas se jeho cesta spojila se Starokatolickou církví. Inspiroval se ale celou řadou výrazných postav světových duchovních dějin. Byl členem řádu svobodných zednářů, k čemuž se veřejně přihlásil. Významně jeho myšlenkový obzor formovaly impulsy z prostředí ovlivněného rakouským filosofem a mystikem Rudolfem Steinerem. Řadu intelektuálů z jeho okruhu (mezi jinými např. Massima Scaligera či Georga Kühlewinda) rád citoval. Přátelskou odezvu nacházel také v kruzích společenství Obce křesťanů. Vstřícně i kriticky recipoval některé ideje perennialismu. Hluboce se ho dotkly také myšlenkové světy Jakoba Böhma či Louise Clauda de Saint-Martin. Jeho sympatie si získaly též rozmanité buddhistické tradice. Své badatelské i duchovní cesty zaznamenával a zprostředkovával mimo jiné i na vlastním internetovém blogu.
Angažoval se i občansky. V sedmdesátých letech byl čtyři roky vězněn za „přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky ve spolupráci s cizí mocí“. Zajímal se o politické tradice s ekologickými a sociálními přesahy, sám se dlouhodobě hlásil k masarykovské tradici humanisticky orientovaného demokratického socialismu. Byl spoluzakladatelem Křesťansko-sociální platformy při ČSSD i jedním z mluvčích iniciativy ProAlt. Své politické komentáře publikoval nejčastěji v Deníku referendum. Dlouhou dobu byl součástí předsednictva Českého helsinského výboru, aktivním členem nadace Světový étos, účastnil se akcí Fóra 2000.
V den jeho odchodu mu pozornost věnovala významná česká média a na sociálních sítích se vyrojily stovky příspěvků a vzpomínek jeho přátel a známých. Namátkou, biblista Alexandr Flek vyzdvihl jeho vlastnosti: „Člověk vzdělaný, moudrý, hledající, pochybující, zápasící – a nevzdávající se. Člověk s měkkým, upřímným a odvážným srdcem, vždy svůj, opravdový, křehký a přitom silný.“ Filosof Michael Hauser vzpomněl na setkání v posledním období: „Jeho vědění a duchovní poznání už nepřecházelo ve slova, nýbrž proměňovalo jeho tělo. Z jeho tváře a celé bytosti před smrtí vyzařovalo zvláštní slunce, které v člověku zanechávalo hřejivé vnitřní stopy. Jako kdyby se v něm hmota odcházejícího těla rozzářila tím, oč celý život usiloval. Jeho tělesná bytost vyjadřovala víc duchovního živlu, než by kdokoliv mohl vyjádřit slovy.“ Dokumentarista Janek Růžička vyjádřil jeho životní postoj slovy: „Nebyl to žádný morous, přes nelehký život i osud mu svítila očička, neztrácel nadhled a miloval. Mnoho lidí mu může být za mnoho vděčno. Včetně mě.“
Věřím, že nyní, na „nové stezce ducha“, je Ivan již plně informován, co je nebo snad není „nahoře“… v hlubině skutečnosti… jak hřeje „Světlo, v němž je vše doma“.
Děkuji za krásný text. Čest památce člověka s jménem Ivan Štampach. Sine amore nihil. 🙏🤍🌹🕊️