Čtyřdílný seriál o vúdú na Haiti dospěl k závěrečné části. První tři části o historii vůdů na Haiti jsou zde, zde a zde.
Populární kultura a vúdú – literární počátky
Americká intervence na Haiti měla vliv také na vykreslování vúdú v novinových reportážích, knihách a posléze i filmech.
Například J. Dryden Kuser se ve svém díle z roku 1921 vyjadřuje o cacos (o cacos viz předchozí díl zde) jako o „divokých kmenech“ organizovaných v „různých tlupách“. Vúdú je podle něj přivedlo k šílenství a zhýralosti a působilo svým vlivem i na civilizované a kultivované Haiťany. Díky okupaci, říká Kuser, už stoupenci vúdú nemohou pořádat svá setkání v blízkosti měst a jsou nuceni scházet se v lese. „Likvidace vúdú,“ dodává, „spočívá ve skutečnosti téměř výhradně na bedrech Američanů. A tato eliminace je nezbytná, protože vúdú není ani tak náboženské zlo, jako spíše nemorální a necivilizující faktor. Právě vúdú ztěžuje válku proti cacos.“[1]
William Seabrook v roce 1929 publikoval knihu Magic Island (česky vyšla v roce 1935 pod názvem Ostrov černých kouzel, znovu pak roku 1997). Popisuje v ní podivné obřady, při nichž se zabíjejí kuřata a kozy a nepochybně také lidé. Sám Seabrook žádné takové oběti neviděl, ovšem je si jist jejich výskytem, jak vysvětluje v dodatku. Živě vykresluje také barbarské čarodějnické praktiky tvůrců živých mrtvých, zombií. Právě Seabrook jako první představil veřejnosti téma zombií, které se později vyvinulo v samostatný hororový žánr. Zjevně rasistické ilustrace v Seabrookově knize naznačovaly zrůdné možnosti, o nichž v textu nebylo zcela jasno. Těžko lze jasněji demonstrovat, čemu Američané na Haiti učinili přítrž. Ostatně takový je i závěr díla. Americká okupace se snažila postavit proti revolucím, násilí a masakrům, na které byli Haiťané zvyklí, ale především proti všemu, co by celý rozumný svět nebyl schopen přijmout.
Jiný autor, Faustin Wirkus, v roce 1931 vydal knihu Bílý král z Gonave, v níž mimo jiné tvrdí, že vyznavači vúdú jedí lidské maso. To odvodil ze skutečnosti, že ve vúdú chrámech našel lidské kosti. Wirkus naznačuje, že vzbouřenci cacos čerpají svou divošskost právě z vúdú. „Oficiálně jsme byli informováni, že kult vúdú je prostředkem černé magie, rouhačství, vlastizrady páchané na Haiti…“[2] Stručně řečeno, Wirkusovi se prostřednictvím tohoto díla podařilo odhalit, že každý stoupenec vúdú je caco a v každém caco je bandita nebo divoch, který se bouří proti dobrým skutkům amerického nositele civilizace.[3]
Pro srovnání: Seabrookův Ostrov černých kouzel přečetlo během prvních měsíců od amerického vydání asi sto tisíc lidí. Wirkusův Bílý král z Gonave získal za stejnou dobu deset milionů čtenářů. O Wirkusovi píše ve své knize dokonce i sám Seabrook. Byly o něm publikovány články ve francouzštině, němčině, italštině, islandštině, ruštině, japonštině i češtině.
John Craige v roce 1933 vydal knihu Černý Bagdád. Pohled na vúdú oproti předchozím dílům prošel jistým vývojem a chybí zde rozpaky nebo snahy o oporu v realitě z předcházejících děl. Autor podrobně vypráví o tom, jak bohové vúdú milují lidské maso a krev. Přízrak haitského rolníka coby rebela caco a partyzána jako by se vypařil, ba dokonce zmizel přesně v té míře, v jaké je vúdú nabízeno americké veřejnosti jako čisté čarodějnictví, kult dětských obětí, kanibalismu a zombifikace.[4]
Roku 1932 vyšla v New Yorku kniha Voodoos, and Obeays: Phases of West Indian Witchcraft. Její autor, jezuita Joseph Williams, navrhoval opustit přehánění předchozích autorů ohledně vúdú. V tomto kontextu vysvětloval: „Pokud je tento kult skutečně pohanstvím, hadím kultem, jistě prošel proměnou. Vzhledem k tomu, že kanibalismus a lidské oběti na Haiti zjevně existují, mají svůj původ nikoli ve skutečném vúdú, které se postupně vytrácí, ale spíše v sexuálním vzrušení, v orgiích a tancích, které během obřadů vedou k paranoie a oživují nejnižší pudy.“[5]
O negativním obrazu vúdú v populární kultuře by se dalo napsat a také bylo napsáno mnohem více. Zde uvádím pouze stručný přehled několika nejvlivnějších knih. Závěrem mě k tématu vykreslování vúdú v době americké intervence na Haiti napadá paralela k antisatanistické panice nebo k šíření dezinformací o Ukrajině ze strany ruských médií. Doba a vývoj lidského poznání se mění, avšak povaha dezinformační války zůstává stejná.
Důsledky americké přítomnosti
Američtí okupanti v systematickém tažení proti vúdú nevyjadřovali pouze svůj rasistický postoj, ale měli v úmyslu obnovit na Haiti přísný koloniální systém. Masakry, mučení a nucené práce pro rolníky, teror v podobě stanného práva a hromadné popravy všech podezřelých z povstalecké činnosti, byly metodami americké okupace na Haiti.
Právě tyto metody ostatně odsoudil již v roce 1920 americký novinář Herbert J. Seligman v článku uveřejněném v časopise The Nation. Podle něj americká vláda držela svůj lid v nejhlubší nevědomosti o událostech na Haiti. Seligmann okupaci nakonec považoval za návrat k otroctví na základě protičernošských rasových předsudků:
„Historie americké invaze na Haiti je jen dalším důkazem toho, že Spojené státy patří k mocnostem, v jejichž mezinárodním jednání jsou demokracie a svoboda pouhými slovy a lidské životy zanedbatelné tváří v tvář rasovému snobismu, politickému šikanování a penězům. […] Neboť haitští muži, ženy a děti, jejichž počet se odhaduje na tři tisíce, většinou nevinní, byli zastřeleni kulkami amerických kulometů a pušek.“[6]
Je zřejmé, že americké chápání vúdú jako primitivního a morálně ohrožujícího čarodějnictví leckomu vyhovovalo. Na Haiti organizované pronásledování vúdú ze strany okupantů utěšilo předsudky buržoazie, která se od počátku snažila úzkostlivě vymezit hranici mezi sebou a prostým lidem.
V roce 1940, šest let po odchodu okupantů (1934), se katolická církev, silně podporovaná vládou i místními elitami, vrhla do rozsáhlého celonárodního křížového tažení pod názvem „kampaň proti pověrám“ nebo „kampaň odmítnutí“. Jeho cílem bylo přinutit každého vyznavače vúdú, aby pod přísahou odmítl jakoukoliv víru či praxi spojenou s vúdú. Tato kampaň na sebe vzala rysy skutečné inkvizice a umožnila plenění chrámů, ničení kultovních předmětů, zatýkání kněží i zasvěcenců a jejich veřejné odsuzování.
„Ti, kdo kampaň vedli, se domnívali, že jediným tahem potlačí to, co se v očích celého světa, a zejména Spojených států, zdálo být vadou, znakem primitivismu a divokosti.“[7]
Politická manipulace a kulturní zpronevěra
„Vúdú se vzepřelo všem zvyklostem a nikdy nezaměňuje povrchní zobrazení s vnitřní realitou.“[8]
Jako by nestačilo potlačování vúdú, rasistické předsudky, neblahý vliv americké intervence, antipověrečných kampaní či negativního obrazu vúdú v populární kultuře. Manipulace se vúdú dostalo i ze strany haitských politiků.
Vnitropolitické manipulace s vúdú jsou dvojího druhu a lze je vysledovat až do 19. století. Na jedné straně je známo, že se politici (zvláště v Karibiku) obracejí k transformačním praktikám, aby získali nebo si zajistili kontrolu nad státním aparátem. Na druhé straně využívali vědomí veřejnosti o svém zapojení do těchto praktik k dalšímu udržení této kontroly, a to bez ohledu na vlastní přesvědčení o nadpřirozené účinnosti. Tyto dva druhy manipulace se v praxi překrývají, nicméně představují různé formy náboženského vykořisťování.
Za prvé, na rozdíl od prospěšných praktik, které usilují o blaho mysli a těla jednotlivců, jsou ty, jejichž cílem je ovlivňovat státní politiku, většinou Haiťanů vnímány jako zlovolné. Zahrnují tajná a nečestná spojenectví. Angažují se v nich lidé se silami koupenými za peníze – pwen achte, neoprávněné sliby a nezasloužená privilegia. Jinými slovy, jasně překračují hranici čarodějnictví, jak ji vytyčili sami stoupenci vúdú.
Druhý typ manipulace má větší dopad, protože se těmito praktikami ohánějí politici, jejichž cílem je využít víry většiny k vyvolání strachu nebo úcty, čímž přispívají k posílení vnímání vúdú jako čarodějnictví. V tomto smyslu není používání vúdú městskými politiky jen neškodným příkladem kulturního přivlastňování, které je typické pro sociální historii obecně. Jde ještě dál než potenciální zneužívání vúdú cizinci a obyvateli měst, kteří čelí naléhavým zdravotním potížím nebo jiným životním krizím. Je to do značné míry kulturní zpronevěra.[9]
V roce 1987 byl do haitské ústavy začleněn dodatek o svobodě náboženského vyznání a vúdú bylo prohlášeno za státní náboženství Haiti. Tato změna v legislativě umožnila lidem vyznávat své náboženství otevřeně a vedla k založení církve vúdú. Přesto i dnes mnoho lidí na Haiti usiluje o opětovný zákaz otevřeného praktikování vúdú. S tímto vědomím mnoho společností vúdú provozuje své obřady v podobném utajení jako dřív. A zároveň se i dnešní političtí představitelé ve svých projevech stále odvolávají na „mystickou sílu“ vúdú, aby získali legitimitu u širokých vrstev.[10]
Poznámky:
[1] Kuser, John Dryden: Haiti: Its dawn of progress after years in a night of revolution, DigiCat, Boston, R. G. Badge, 1921, s 56–57.
[2] Wirkus, Faustin: The White King of La Gonave. Garden City Pub. Co., 1931.
[3] Hurbon, Laënnec: American Fantasy and Haitian Vodou. In: Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995, s. 187.
[4] Tamtéž, s. 189.
[5] Williams, Joseph W.: Voodoos and obeahs: phases of West India witchcraft. L. MacVeagh, Dial Press inc., 1932, s. 106–107.
[6] The Nation 1865/1990: Selections from the Independent Magazine of Politics and Culture. Thunder’s Mouth Press, 1990, s. 36.
[7] Hurbon: American Fantasy… s. 191.
[8] Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995, s. xiii.
[9] Mintz, Sidney, Trouillot, Miche-Rolph: The Social History Of Haitian Vodou In Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995, s. 132, 133.
[10] Hurbon, Laënnec: Haitian Vodou In The Open Encyclopedia of Anthropology, edited by Felix Stein, 2022, s. 12.
Bibliografie k celému seriálu:
Beaubrun, Mimerose: Nan Domi: An Initiate’s Journey into Haitian Vodou. City Lights Publishers, 2013.
Benson, LeGrace: How Houngans Use the Light from Distant Stars. In: Michel Claudine, Patrick Bellegarde-Smith: Vodou in Haitian Life and Culture: Invisible Powers. Palgrave Macmillan, 2006.
Blier Preston, Suzanne: Vodun. West African Roots of Vodou. In: Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995.
Brown, Karen McCarthy: Mama Lola: A Vodou Priestess in Brooklyn. University of California Press 2011.
Brown, Karen McCarthy: Serving The Spirits: The Ritual Economy of Haitian Vodou. In: Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995.
Celucien L. Joseph, Nixon S. Cleophat: Vodou in the Haitian Experience: A Black Atlantic Perspective. Lexington Books, 2016.
Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural historyy University of California, 1995.
Dash, Mike: The Trial That Gave Vodou A Bad Name. Smithsonianmag.com, May 29, 2013, citováno 23. 3. 2025.
Dayan, Joan: Haiti, History, and the Gods. University of California Press, 1998.
Deren, Maya: Divine Horsemen: The Living Gods of Haiti, McPherson, 1983.
Edwards, Bryan: An Historical Survey of the French Colony in the Island of St. Domingo. John Stockdale, London, Piccadilly, 1797.
Gaillard, Roger: Le Blancs Débarquen. Vols. 1-8, Port-au-Prince, 1973-1983.
Galeano, E: The white curse of Haiti. The Progressive Magazine, 2004.
Girard Philippe: Haiti: The Tumultuous History – From Pearl of the Caribbean to Broken Nation. St. Martin’s Griffin, 2010.
Hurbon, Laënnec: Haitian Vodou In The Open Encyclopedia of Anthropology, edited by Felix Stein, 2022.
Křížová, Markéta: Haiti – stručná historie států. Libri, 2009.
Kuser, John Dryden: Haiti: Its dawn of progress after years in a night of revolution. DigiCat, Boston, R. G. Badge, 1921.
Métraux, Alfred: Le Vaudou Haïtien. Gallimard, 1977.
Robert D., Nancy G., Heinl Michael: Written in Blood: The Story of the Haitian People, 1492–1995. New York, U. Press of America, 1996.
Šulcová, Veronika: Encyklopedie vúdú. Libri, 2022.
Šulcová, Veronika: Santería: uctívaní svatých na Kubě. Vodnář, 2017.
Šulcová, Veronika: Vúdú: magie a náboženství. Vodnář, 2013.
Šulcová, Veronika: Zasvěcení do haitského vúdú. Vodnář, 2019.
Tann, Chita: Haitian Vodou: An Introduction to Haiti’s Indigenous Spiritual Tradition. Llewellyn Publications. 2012.
The Nation 1865/1990: Selections from the Independent Magazine of Politics and Culture. Thunder’s Mouth Press, 1990.
Thomas, Hugh: The Slave Trade: The Story of the Atlantic Slave Trade, 1440–1870. Simon and Schuster. 1997.
Thorton, John: Afrika and Africans in the Making of the Atlantic World, 1400–1680. Cambridge University Press, 1992.
Tickner, Arlene B.; Blaney, David L: Claiming the International. Routledge, 2013.
Wesley, C. H.: The Struggle for the Recognition of Haïti and Liberian as Independent Republics. The Journal of Negro History 2:48-89. 1917.
Williams, Joseph W.: Voodoos and obeahs: phases of West India witchcraft. L. MacVeagh, Dial Press inc., 1932.
Wirkus, Faustin: The White King of La Gonave. Garden City Pub. Co., 1931.
Psali jsme v Dingiru:
Lenka Philippová. Vúdú online: Podoby haitského vúdú v kyberprostoru. Dingir 3/2015.
Související příspěvky:
