Druhá část seriálu o historii vúdú na Haiti pojednává o vzniku a existenci první „černé republiky“ až do americké intervence roku 1915. První část je zde.
První černá republika
První nezávislá černá republika se ocitla v téměř naprosté politické izolaci a vážné hospodářské krizi. Vypálené plantáže a zničené cukrovary nedokázaly obnovit produkci, navíc došlo ke zpřetrhání obchodních vazeb. Haiti nezískalo mezinárodní uznání své státní suverenity. Ve vládě tak stále panoval strach z opětovného útoku Francie anebo kohokoliv jiného, kdo by si chtěl zemi opět podrobit. Proto bylo potřeba stále udržovat v pohotovosti armádu, což vyžadovalo nemalé finanční prostředky. Ačkoli po vypuknutí revoluce došlo ke zrušení otroctví, krátce po vyhlášení republiky se vláda rozhodla zavést systém nucených prací. Oproti dobám otroctví byla zkrácena pracovní doba a zakázáno používání biče (namísto něj se užívalo lián). I přes četné protesty proti nuceným pracím se dařilo postupně oživovat ekonomiku.
V roce 1825 začala Francie po Haiti požadovat vyplacení reparací pro bývalé majitele otroků, které byly vyčísleny na 150 milionů zlatých franků. Výměnou za přijetí reparací Francie uznala nezávislost Haiti. Přestože byl celkový dluh v roce 1838 snížen na 90 milionů zlatých franků, splátky mimořádně zatížily hospodářství mladé republiky. Haiti si bylo nuceno brát půjčky u francouzských bank a „reparace bývalým majitelům otroků“ se mu podařilo splatit až v roce 1947.
Pokud jde o vývoj náboženství na Haiti v této době, od vyhlášení nezávislosti až do roku 1860 zůstalo katolické duchovenstvo na Haiti prakticky nečinné. Během bezmála šedesáti let se ideologický a emocionální vztah mezi formálním katolicismem a vúdú radikálně změnil. Skončil dovoz nových otroků z Afriky, ekonomické postavení mas se začalo měnit, a právě v tomto klíčovém období došlo k ustálení náboženské praxe vúdú.[1]
V zemi se rozšířil rolnický způsob života. Stařešina rodu spolu s manželkou a dětmi obdělával rodovou půdu. Synové tuto půdu dědili a pokud bylo synů více, rodová půda se dále dělila. Postupem času se průměrná velikost usedlostí rychle zmenšovala; mezitím počet obyvatel stále rostl. K domu, který obývala hlava rodu, byl připojen pozemek s místem určeným pro obřady, kde byl zároveň rodinný hřbitov. Vzývaní a uctívaní duchové vúdú byli součástí rodu a byli svázáni s rodovou půdou. Půda, rod, kult předků a kult rodinných duchů se vzájemně prolínaly.
Tato podoba vúdú byla v roce 1850 ještě zcela autentická a fungovala ještě koncem 19. století. Nicméně již tehdy byla půda rozdělena na velmi malé plochy a rolnický způsob života začínal být problematický.
Perzekuce vúdú
V první polovině 19. století bylo vúdú představiteli haitského státu pouze tolerováno. Zdráhali se jej uznat jako náboženství; v té době byl oficiálním státním náboženstvím katolicismus. Zároveň si byly místní elity vědomy subversivní role, kterou vúdú sehrálo během revoluce, a věděly, že by mohlo vést k přítomnosti moci paralelní k moci státní. Přesto zůstalo vúdú pevně spjato s katolickou církví.
Haitská vláda se od dvacátých let 19. století pokoušela různými způsoby vyjednávat s Vatikánem o oficiálním uznání nezávislosti Haiti. Podařilo se to až v roce 1860, kdy došlo k podepsání konkordátu mezi haitskou vládou a Vatikánem. Od této chvíle Haiti přijímalo misionáře z Bretaně, kteří se věnovali veřejnému vyučování a zakládali katolické farnosti po celé zemi. Katolický klérus měl zemi nabídnout novou „civilizační“ vizi, zatímco vúdú bylo vykresleno jako ohnisko magických praktik, čarodějnictví a kanibalismu, což byly předsudky, které již tehdy panovaly v souvislosti s africkými praktikami a vírou. Podle katolických misionářů se Haiti mělo zbavit toho, co bylo označováno za „africké vady“, tedy vúdú, aby se země dostala na stejnou úroveň jako „civilizované“ národy. Interpretace vúdú založená na kontrastu mezi „barbary“ a „civilizovanými“, která v zemi dlouho převládala, vychází především z vnímání misionářů a správců v koloniálním období a poté z vnímání evropských návštěvníků v 19. století. Vztah církve k vúdú dokládá úryvek z projevu francouzského biskupa Francoise Marie Kersuzana z roku 1896:
„To je náš hlavní nepřítel, proti kterému musíme neustále bojovat, bojovat na život a na smrt. Podívejme se mu tváří v tvář, abychom ho spatřili v celé jeho hrůze a mohli ho úspěšně porazit. Mnoho lidí si myslí, že vúdú se rovná obscénním tancům a hojným hostinám. Vúdú je pravé uctívání ďábla s jeho oběťmi a pontifikáty a tance jsou jen hrubým zevnějškem pekelného nitra.” [2]
Je třeba si uvědomit, že v antropologii vznikající v 18. a 19. století převládala evoluční perspektiva, která považovala Evropu za vrchol lidstva, na rozdíl od Afriky, která byla chápána jako nejnižší bod hierarchie. S tímto myšlenkovým konceptem spjaté představy odpovídaly kolonizačnímu hnutí založenému na evropském „civilizování“, které vzkvétalo v 19. století. Z tohoto pohledu byla koncem 19. století formulována teorie údajně „vědeckého rasismu“. V bezprostřední návaznosti na snahu o „civilizaci“ divošských národů bylo vúdú vystaveno dvěma velkým vlnám pronásledování ze strany katolické církve.
První z antipověrečných kampaní začala, když byl v roce 1859 svržen haitský prezident Faustin Soulouque, známý přívrženec vúdú. V roce 1860 nová haitská vláda podepsala dohodu s Vatikánem a přijala katolicismus jako oficiální náboženství země. Vúdú tím bylo uvrženo do nuceného utajení stejně jako v dobách otroctví. Představitelé církve spolu se státní mocí společnými silami shromáždili posvátné předměty spojené s vúdú a spálili je. Haiťané se ovšem i přes podepsání konkordátu s Vatikánem nadále zúčastňovali obřadů vúdú. V roce 1864 byly mimo zákon postaveny i veškeré tance vúdú. Obdobná situace s pálením posvátných předmětů se opakovala v roce 1890. Další perzekuce se odehrály v roce 1896 a v době americké intervence na Haiti v letech 1915 až 1934.
Nejznámější perzekuční kampaň probíhala za vlády prezidenta Élie Lescota v roce 1941 a byla vynucována haitskou armádou a katolickou církví současně. Církev si stanovila za cíl úplné vymýcení vúdú a přistoupila k radikálním krokům. Trvala na tom, že všichni věrní katolíci musejí složit protipověrečnou přísahu, jejíž součástí byl i slib neúčasti na obřadech vúdú a zničení všech předmětů spojených s vúdú. Haitský prezident Lescot nařídil armádě, aby církvi asistovala při shromažďování těchto předmětů i při trestání těch, kdo by přísahu porušili. Došlo ke zničení tisíců svatyň vúdú, rituálních předmětů včetně vzácných bubnů, a také posvátných stromů, považovaných za příbytky duchů. Haitská vláda ukončila svou podporu této kampaně v roce 1942 zejména kvůli jejímu mezinárodnímu odsouzení.
Taktéž období po odchodu prezidenta Jeana-Clauda Duvaliera v roce 1986 bylo spojeno s ničením chrámů vúdú a pronásledováním vyznavačů vúdú. Poslední známý případ vyvolané nenávisti vůči vúdú byl po vypuknutí epidemie cholery po zemětřesení v roce 2010.
Kanibalismus
Pověst vúdú negativně ovlivnilo, že jeho vyznavači byli dříve často spojováni s kanibalismem. Pokud jde o kanibalismus a vúdú, reálných zpráv je velice málo. Jeden z dochovaných záznamů pochází ze soudního líčení známého jako „affaire de Bizoton“ z roku 1863. Jistý Jeanne Pelé se v zájmu vlastního prospěchu rozhodl pro „obětování kozy bez rohů“, tedy pro lidskou oběť. Vybral si dvanáctiletou neteř, kterou s pomocí dalších lidí obětoval v poslední den roku 1863. Při výsleších byli podezřelí biti, dokud se nepřiznali. Napoprvé všichni odmítli vinu a prohlašovali, že je vúdú ochrání. Nejmladší z nich, čtrnáctiletá Roséide, o jejíž svědectví se opírala žaloba, doslova řekla: „Ano, přiznávám, z čeho mě obviňujete, ale vzpomeňte, jak krutě jsem předtím byla bita.“[3]
Je zřejmé, že vztah Haiti a katolické církve nebyl dobrý a rozpory se podařilo zmírnit až s podpisem konkordátu roku 1860 a s prohlášením katolické víry za oficiální státní náboženství. Poprava vrahů spojených s vúdú byla provedena v únoru 1864, tedy v době, kdy stíhání vyznavačů vúdú a jejich exemplární potrestání vhodně demonstrovalo snahu Haiti být katolickou zemí.
Na Haiti byly během 19. století zaznamenány pouze dva případy kanibalismu, které byly „z první ruky“. První dosvědčil francouzský kněz v 70. letech a druhý bílý občan Dominikánské republiky v 80. letech 19. století. Ani jeden z případů se nepodařilo potvrdit, šlo pouze o podezření. Oba svědci tvrdili, že se tajného obřadu vúdú zúčastnili nepozorováni, což působilo nepravděpodobně. Obě svědectví se však šířila dále a zřejmě již tehdy ovlivnila některé spisovatele.
Poznámky:
[1] Mintz, Sidney, Trouillot, Miche-Rolph: The Social History Of Haitian Vodou. In: Cosentino, Donald J.: Sacred Arts of Haitian Vodou. Los Angeles Fowler Museum of Cultural history University of California, 1995, s. 139.
[2] Hurbon, Laënnec: Haitian Vodou In The Open Encyclopedia of Anthropology, edited by Felix Stein, 2022, s. 10-11.
[3] Dash, Mike: The Trial That Gave Vodou A Bad Name. Smithsonianmag.com, May 29, 2013, citováno 23. 3. 2025.
Psali jsme v Dingiru:
Lenka Philippová. Vúdú online: Podoby haitského vúdú v kyberprostoru. Dingir 3/2015.
Související příspěvky:
