Pojem sekta je jedním z nejproblematičtějších výrazů v diskurzu o náboženství (hned po samotném slově náboženství) – nejen v obecném, ale i v odborném. V běžné řeči označuje společenství, které mluvčí považuje za podezřelé, manipulativní, a dokonce něčím nebezpečné, destruktivní. Ten, kdo slovo sekta používá, jím vyjadřuje své vymezení vůči takto nazvané skupině a jejím hodnotám a normám. V religionistice a sociologii náboženství je však jeho status mnohem složitější: slovo, které má původ v teologickém odsudku, bylo přejato jako analytická kategorie a posléze právě pro tento pejorativní podtext v odborném diskursu opuštěno jako terminologicky nepoužitelné.
Přesto se pojem sekta stále vrací – v médiích, na sociálních sítích, ve veřejných debatách, při soudních řízeních, v legislativě – zatížené řadou pojmových zmatků, předsudků, stereotypů a nedorozumění. Jak tedy s tímto pojmem a problematikou zacházet odborně i v praktických situacích?
Seriál článků, který právě analýzou pojmu sekta otvíráme, si klade za cíl zpřehlednit probíhající veřejnou diskusi o těchto pojmech, ukázat jejich proměnlivost a účelové používání v různých kontextech a zároveň poskytnout nástroje, jak s tímto jazykem zacházet přesněji a odpovědněji. V závěru chceme hovořit také o možnostech prevence či řešení již nastalých životních situací.
Část I.: Když slova spouštějí paniku
Pojem sekta je, nejstručněji řečeno, výrazový nástroj – jazykový prostředek, který místo neutrální informace o povaze popisovaného společenství často utváří sociální realitu. Tato problematika byla již dříve mnohokrát popsána také v Dingiru a v Náboženském infoservisu (a výčet doporučené literatury k dalšímu studiu přikládáme v závěru článku – zaměřujeme se přitom na zdroje dostupné v češtině), a tak bychom to mohli nechat být s tím, že vše podstatné již bylo řečeno, a kdo chce, ten si potřebné najde. Opětovné shrnutí vývoje této odborné diskuse se však právě nyní zdá nanejvýš užitečným – v situaci, kdy se tzv. sekty opět stávají třaskavým společenským tématem, a s nimi i diskuse o tomto slově i souvisejících jevech a pojmech jako jsou morální panika, antikultovní hnutí, antikultovní aktivismus, vymývání mozků a podobně.
Tématu se v poslední době více či méně citlivě chopila řada bloggerů a novinářů, ale také dotčená společenství sama se snaží s negativně vnímaným označením vyrovnat a reagovat na ně. Na obou stranách je deklarována snaha oslovit a ochránit co největší počet lidí před zlými ambicemi oponentů, což je doprovázeno apelem na silné lidské emoce, zejména pak na soucit, strach a hněv. Právě tyto emoce často legitimizují ostrou rétoriku, dramatické mediální obrazy nebo dokonce výzvy k zásahům vůči určité skupině. Emoce hrají klíčovou roli při utváření veřejného mínění a mohou napomoci vzniku morálních panik, v nichž se jednotlivé náboženské skupiny stávají symbolickými nepřáteli, či dokonce ztělesněným zlem. Více se o tom ještě rozepíšeme v dalších dílech seriálu.
Geneze pojmu sekta a jeho proměna
Začněme tedy od píky: původ latinského slova secta je ve slově sequi (následovat), ale později bylo slučováno i se slovem secare (oddělovat). V antickém a raně křesťanském kontextu bylo synonymem řeckého hairesis – výběr, škola, strana. Brzy se však ustálilo spojení s významem „bludného odštěpku“ od pravé víry. Jak píše například Miloš Mrázek, termíny hereze a sekta byly v počátku takřka synonymní; později se první pojem vztahoval k naukové stránce a druhý ke stránce institucionální. Sekta je podle tohoto tradičního chápání skupina, která se oddělila na základě bludného učení (tj. hereze) od obecné církve, ale která se sama za církev považuje. Je to falešná církev.[1] Tato negativní konotace přetrvala a byla nesena staletími v římskokatolické a následně protestantské tradici.
Ve 20. století přejala pojem sekta (stejně jako řadu jiných, původně teologických termínů) i religionistika a sociologie náboženství. Max Weber ho používal jako protiklad vůči církvi. Nešlo mu však o popis pravověrnosti, ale o odlišení sociálních charakteristik popisovaných společenství, tedy o typologii podob náboženských společenství. Sektu chápal jako dobrovolné, exkluzivní společenství, kam člověk vstupuje na základě svého vlastního rozhodnutí (případně i zásluh a prokázaných osobních kvalit), zatímco církev jako univerzální a institucionalizovanou, jejímž členem se člověk stává de facto automaticky.
S touto dichotomní typologií si však sociologie nemohla dlouho vystačit. Vyvíjelo se totiž poznání, ale také situace na samotné náboženské scéně, a tak bylo potřeba typologii nadále upravovat, aby odpovídala aktuálnímu stavu popisovaných fenoménů. A tak postupně vznikla řada dalších klasifikačních modelů: přibylo například označení mystika[2], později také kult.[3] Bylo čím dál více zřejmé, že slovo sekta není možné nadále vnímat a popisovat jím pouze odlišnost nějaké exkluzivní náboženské skupiny od univerzální náboženské tradice, protože ty byly ve značné části světa postupně nahrazeny náboženskou pluralitou. Slovo sekta se proto začalo v sociologii náboženství chápat v širším slova smyslu jako náboženské společenství odklánějící se od většinové společnosti, jejích hodnot a norem.
Zatímco religionisté a sociologové náboženství hledali přesnější terminologii lépe vystihující podstatu zkoumaného fenoménu (a nakonec jej naši v termínu nové náboženské hnutí[4]), pojem sekta[5] se osamostatnil a přešel do laického a mediálního diskurzu. Přestal být odbornou, analytickou kategorií, a stal se stigmatizujícím nástrojem – někdy nadávkou, jindy právním nebo bezpečnostním označením, avšak už bez opory v odborných poznatcích o realitě náboženských skupin, které jsou tímto slovem označovány.[6]
Věda a jazyková odpovědnost
Jak upozorňoval Zdeněk Vojtíšek už v roce 2004, a ani po dvaceti letech dle všeho situace není jiná, odborný diskurz čelí dilematu: na jedné straně stojí snaha po terminologické přesnosti, na druhé straně reálná zkušenost s tím, že pojem sekta má v běžné řeči hlubokou setrvačnost. Je emočně účinný a snadno mobilizuje pozornost i obavy. Vojtíšek tehdy situaci shrnul následovně: „Slovo ‚sekta‘ má v sobě příměs deskriptivní i čistě pejorativní. Právě proto jej nelze plnohodnotně uchopit.“[7] A to platí stále. Slyší-li veřejnost slovo sekta, domnívá se, že má jasnou představu o společenství, vůči němuž bylo použito. Podobně jako když zahradník některou rostlinu v záhonu označí slovem plevel, byť botanika takový pojem jako odbornou analytickou nebo taxonomickou kategorii nezná.
Jedinou cestou, jak se s tímto pojmem tedy dá v současnosti odborně zacházet, je, že se stane objektem religionistického zkoumání, místo aby byl objektivním termínem pro kategorizaci náboženských společenství. Musíme se tedy ptát nikoli co je sekta, ale kdy, proč a kým je tento pojem použit.[8] Jedině tento přístup dnes odpovídá snahám o diskurzivní reflexi pojmů v humanitních vědách. Slovo sekta už totiž není jen popisem. Je aktem moci – a jako takový je třeba jej sledovat, nikoli užívat – nebo si alespoň při jeho použití plně uvědomovat jeho podstatu a sílu.
Morální panika
Označení „sekta“ totiž nezřídka funguje jako spouštěč: aktivuje sadu představ, které předcházejí jakékoli skutečné znalosti o dané skupině. Vytváří kolektivního nepřítele, jehož je třeba se obávat a proti němuž je třeba chránit sebe a všechny potenciálně ohrožené, nejlépe již dopředu, preventivně. To se ještě zesiluje, jsou-li součástí diskuse také děti. V důsledku toho může vzniknout tzv. morální panika.
Jedná se o jev, který ve své dnes již klasické práci z roku 1972 „Folk Devils and Moral Panics“[9] popsal britský sociolog Stanley Cohen. Morální panika označuje situaci, kdy určitá skupina nebo jev jsou veřejností a médii označeny za hrozbu pro společenské hodnoty a základy. Média tuto hrozbu zveličují a dochází k rychlé institucionalizované reakci – zákonné, represivní nebo symbolické.
V kontextu nových náboženských hnutí dochází ke vzniku morálních panik právě tehdy, když je určitá skupina označena za sektu, čímž je v očích veřejnosti připravena půda pro její marginalizaci, kriminalizaci, nebo dokonce potlačení. Typickými znaky morální paniky jsou identifikace nepřítele (folk devil), silně emocionální jazyk, tlak na média a instituce a konečně pocit společenského ohrožení, který legitimizuje výjimečné zásahy.
Příkladem takové paniky byla například tzv. satanistická panika ve Spojených státech v 80. letech 20. století, při níž byli na základě nepodložených obvinění obžalováni a vězněni lidé obvinění ze zneužívání dětí v rámci údajných satanistických rituálů. Jejich vina byla nakonec vyvrácena, avšak dopady na jejich osobní, rodinný, profesní i obecně společenský život byly devastující. V evropském kontextu lze jako příklad uvést francouzské seznamy nebezpečných sekt z přelomu 20. a 21. století, které bez jasných kritérií zařazovaly náboženské skupiny na základě jejich „odlišnosti“ od většinové kultury. V roce 2001 byl pak ve Francii přijat tzv. zákon Abouta a Picardové (zákon č. 2001–504 směřující k posílení prevence a represí sektářských hnutí porušujících lidská práva a základní svobody[10]), který umožňuje nařídit rozpuštění náboženských sdružení a trestní stíhání jejich členů za „zneužití stavu slabosti“, a to i bez nutnosti prokazovat konkrétní trestnou činnost – čímž podle mnoha odborníků a mezinárodních institucí představuje riziko pro svobodu svědomí a náboženského vyznání a může se ve své vágnosti stát snadno zneužitelným proti jakémukoli právě nepohodlnému segmentu společnosti. Také v České republice lze najít mediální narativy, které přispívají k panickému rámování některých náboženských skupin a tlaku na veřejné instituce, aby proti nim zasahovaly již preventivně jako proti skupině (jen z posledních let lze jmenovat příklady hnutí Dvanáct kmenů, AlltRa a Tvořivá společnost, svědků Jehovových a dalších), avšak český právní rámec umožňuje zasahovat jedině proti jednotlivci, kterému byla prokázána nějaká konkrétní vina, nikoli preventivně postihovat celé společenství.
Závěrem
Pochopit, jak slova formují realitu, není jen otázkou odborné citlivosti, ale i společenské a osobní odpovědnosti. Na druhou stranu nelze pojem sekta jednoduše ani rehabilitovat, ale ani zakázat – je třeba ho rozebírat, zpochybňovat a zkoumat v konkrétních souvislostech. Zároveň je důležité mít na paměti, že i dobře míněná varování mohou vést k marginalizaci nebo stigmatizaci skutečných lidských komunit, že v těch tzv. sektách žijí lidé, kteří mají stejné právo na určení svého životního stylu jako zbytek společnosti. Pokud v některém společenství vznikne potenciálně škodlivá sociální dynamika vedoucí k poškozování některých svých členů, pak je bezpochyby na místě takovou situaci řešit – poskytnout informace a podporu, vyšetřit případně jednotlivé případy porušení zákona, pokud k němu došlo, potrestat po právu viníky. Paternalistická snaha o preventivní ochranu a vytlačení nový náboženských hnutí do ilegality však, jak se ukázalo, obvykle přinášejí jen eskalaci napětí a radikalizaci postojů na obou stranách, což v konečném důsledku jen zvyšuje potenciální riziko konfliktu uvnitř i vně těchto společenství.
V dalších dílech této série se proto podíváme blíže na jednotlivé fenomény: důsledky morální paniky, roli médií a tzv. antikultovního aktivismu v problematice, tzv. vymývání mozků a manipulaci i na odbornými poznatky ukotvené vhodné (i ty již opuštěné) přístupy v poradenství a další práci s těmi, kdo se cítí být působením nových náboženských hnutí nějak zasaženi. V tom příštím se budeme věnovat pozici tzv. antikultovního hnutí.
Poznámky:
[1] MRÁZEK, M. Terminologické problémy studia tzv. alternativní religiozity. Theologická revue. 2005, roč. 1. Dostupný také online zde.
[2] NEŠPOR, Z. Pojmy „církev“ a „sekta“ v českém předmarxistickém dějepisectví. In: HORSKÝ, J. (ed.). Kulturní a sociální skutečnost v dějezpytném myšlení. Ústí nad Labem: Albis International, 1999, s. 208–209.
[3] Podrobněji viz MRÁZEK, M.: Op. cit.
[4] Jedná se o jeden ze čtyř tzv. ideálních typů náboženského společenství. Jsou jimi (1) církev, (2) denominace, (3) nové náboženské hnutí a (4) kult. Ty vyjadřují míru napětí a podobu vztahu mezi popisovanou náboženskou skupinou a většinovou společností. Více viz např. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství. Brno: L. Marek, 2005, s. 38–42.
[5] Viz též ŠTAMPACH, Ivan O. a Vít PROFANT. Co je a co není sekta. Dingir. 2000, roč. 3, č. 4, s. 5–6.
[6] Podrobněji o tomto hledání viz např. VOJTÍŠEK, Zdeněk. Co se slovem „sekta“? Dingir. 2004, roč. 7, č. 4, s. 113–114.
[7] VOJTÍŠEK, Zdeněk. Co se slovem „sekta“? … s. 114.
[8] MRÁZEK, M.: Op. cit.
[9] COHEN, Stanley. Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. London/New York: Routledge, 2011. První vydání 1972.
[10] Loi n° 2001-504 du 12 juin 2001 tendant à renforcer la prévention et la répression des mouvements sectaires portant atteinte aux droits de l’homme et aux libertés fondamentales.
Náhledový obrázek: dle zadání autorky vytvořil DALL.E (OpenAI).
Doporučená literatura:
COHEN, Stanley. Folk Devils and Moral Panics: The Creation of the Mods and Rockers. London/New York: Routledge, 2011. První vydání 1972.
COWAN, Douglas E. – BROMLEY, David G. Sekty a nová náboženství. Grada, 2013, 224 s.
MRÁZEK, M. Terminologické problémy studia tzv. alternativní religiozity. Theologická revue. 2005, roč. 1.
SCHLICHTSOVÁ, Jitka. Co jsou to sekty a jak fungují. Školní poradenství v praxi. 2018, 5(6), 32n.
ŠTAMPACH, Ivan O. a Vít PROFANT. Co je a co není sekta. Dingir. 2000, roč. 3, č. 4, s. 5–6.
VÁCLAVÍK, David. Náboženství a moderní česká společnost. Grada, 2009, 248 s.
VOJTÍŠEK, Zdeněk. Co se slovem „sekta“? Dingir. 2004, roč. 7, č. 4, s. 113–114.
VOJTÍŠEK, Zdeněk. Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství. Brno: L. Marek, 2005, 234 s.
Související příspěvky:
Možná nebude můj komentář schválen, ale zajímá mě, proč vaše společnost má v názvu slovo sekta (Společnost pro studium sekt), koho tedy studuje vaše společnost, když sekty vlastně neexistují? Jaký význam má to slovo sekta ve vašem názvu? Děkuji.
Celý název spolku zní “Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů”. Obsahuje jak to široce rozšířené a univerzálně používané slovo “sekta”, tak i odborně neutrální termín “nových náboženských směrů”, který ale nebyl (a stále vlastně není) v době vzniku spolku v roce 1993 dostatečně rozšířený na to, aby byl obecně srozumitelný. Vzhledem k tomu, že SSSNNS je tu proto, aby se na ni mohla obracet veřejnost, považujeme za nutné v názvu toto slovo ponechat, ačkoli k němu máme z odborného hlediska výhrady. Více o Společnosti, jejích záměrech, činnosti a službách je na webových stránkách https://sekty.cz/.
Jsem zahradník. Plevel může být i docela invazivní a vytlačit jiné druhy. Často to tak zahradníci způsobili. Viz Bolševník, Akát, Pajasan, Vlčí bob mnoholistý-lupina atd. Dnes tomu odborně říkáme invazivní druh. A je těžké až nevratné jej odstraňovat. Je si vědoma religionistika takových nebezpečí, nebo jen zkoumá, co to udělá?
Ano, religionistika si je vědoma problematických jevů, k nimž může v náboženských společnostech docházet. Netvrdíme a nikdy jsme netvrdili, že náboženská společenství jsou bezproblémová. Nejsou to jen tzv. sekty, ale i tradiční, etablované církve a náboženské společnosti, kde může vzniknout taková sociální dynamika, která vyústí v nějakou formu zneužívání či nátlaku, kde může dojít a dochází k tragickým situacím (k nebezpečím a sociální dynamice se dostanu v jiném článku). A o to právě jde: sledovat toto dění, popisovat ho, zkoumat a vysvětlovat, jaké příčiny k takovým dějům vedou, poskytovat poradenství a pomoc, pořádat semináře, předávat informace (pouze ty ověřené a pravdivé) veřejnosti – pokud dochází k porušování zákona,… Číst dále ->
Nevím nejsem a čím dál tím víc si myslím, že naštěstí akademický odborník. Ale mám svou životní zkušenost v jednom “Novém náboženském hnutí”, které je v naší zemi registrovanou naboženskou společností. Mám odžité na sobě a odpozorované negativní dopady na mou psychiku i život. Jaký výraz mám používat je mi jedno. Ale chci, aby to kdo zažívají nějaké vnitřní těžké stavy byli varováni. A to je podle mého názoru i součást odpovědnosti akademických odborníků a soudních znalců, aby společnost dostatečně informovali o takových jevech. Je mi jedno jakou terminologii použijí. Ale akademická nezůčastněnost a studování těchto jevů z povzdálí se mi zatím bohužel… Číst dále ->
Počkat, jak to teda je? Neumožňuje česká legislativa postihovat hnutí, jak uvádí autorka, nebo může, ale je to špatně, jak se řešilo u NS SJ?
Naprosto souhlasím, že vina asociací je špatně, ale organizace mají právní subjektivitu i odpovědnost.
„Slovo ‚sekta‘ má v sobě příměs deskriptivní i čistě pejorativní.” Inu, popisujeme-li něco negativního, tak se negativních konotací těžko lze zbavit. Takhle by se dalo říct, že čistě pejorativní příměs má i slovo “dezinformace”, “znásilnění” nebo “manipulace”. Budeme k nim tedy hledat alternativy? Myslím, že je lepší nechat jazyk být a snažit se ho používat co nejpřesněji. Slovo sekta je celkem jasně definováno (heterodoxie, manipulace členů, silná osobnost vůdce atp.), není důvod uchylovat se k jazykovému inženýrství a nějaké slovo zavrhovat jen kvůli tomu, že se někomu nelíbí. Skončili bychom ve wokeistické bažině, která odmítá slova jako “černoch” či “lesbička”, ale i třeba… Číst dále ->
Tak zeovna ke slovu manipulace už autorka na jiných místech alternativy hledá…
“Podobně jako když zahradník některou rostlinu v záhonu označí slovem plevel, byť botanika takový pojem jako odbornou analytickou nebo taxonomickou kategorii nezná.” […] “Musíme se tedy ptát nikoli co je sekta, ale kdy, proč a kým je tento pojem použit.”
Chápu-li Vaši argumentaci správně, musíme se tedy ptát nikoli co je plevel, ale kdy, proč a kým je tento pojem použit, protože pojem plevel bohužel “má v běžné řeči hlubokou setrvačnost”.
Mám za to, že plevel zůstává plevelem, i když ho budu nazývat “alternativní polní plodinou”.
Jde mi o to, že plevelem se rostlina stává tehdy, pokud zrovna roste někde, kde je pro zahradníka a jeho představu o tom, co má na daném místě růst, nežádoucí. Roste-li mi v záhonu růží, ředkviček nebo třeba na skalce taková pampeliška, patrně bude označena za plevel a vyškubnuta. Pro někoho jsou z různých důvodů nežádoucím plevelem i v trávníku a vůbec kdekoli. Jiný si je naopak bude dokonce i rád cíleně pěstovat a sbírat, protože má rád pampeliškový med nebo salát – pro takového člověka to není plevel, ale užitečná rostlina. Je to metafora…
Plevel je často invazivní a vyhlazuje zbylé druhy, čímž omezuje diverzitu.
A kde se vzalo slovo sekta v kontextu buddhismu?
Přešlo tam z evropského prostředí. V buddhistických textech se mluví o „školách“ a „směrech“ (v sanskrt slova nikāya, vāda, siddhānta, sampradāya) nebo o „sanghách“ (společenstvích), které mohou být navzájem víceméně nezávislé.
V odborných textech se tedy to slovo v tomhle kontextu nepoužívá? Díky
V jakém ze zmíněných kontextů? Ve smyslu nějaké nepravověrné, málo početné skupiny odštěpené od proudu, který je považován za hlavní, nebo ve smyslu radikálního náboženského společenství, které by bylo vnímáno jako potenciální společenská hrozba? Obecně vím, že se občas slovo sekta v odborných textech o buddhismu vyskytuje. I zde je to proto, že autoři problematičnost pojmu sekta nereflektují a zacházejí s ním intuitivně. Myslím, že je zkrátka vždy za potřebí se ptát, co tím slovem autor chtěl vyjádřit a v jakém kontextu ho zrovna použil.
Ja jsem si myslel, ze se to u buddhismu pouziva jako neutralni termin pro “skolu”, “smer”… viz treba https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Enrjakud%C5%BEi
Ano, v tomto článku je to tak opravdu použito. Ovšem vhodnější by bylo právě použít rovnou termíny „směr“ nebo „škola“, které lépe odpovídají daným tradicím a jejich slovníku.