Letošní Velikonoce jsem strávil v Bukurešti – symbolicky právě ke 39. výročí smrti Mircei Eliada, které připadá na 22. dubna. Když jsem se Bukurešťanů ptal, co pro ně Velikonoce znamenají, většina odpovídala, že je to čas strávený s rodinou a že k hlavním tradicím patří červeně barvená vajíčka a půlnoční bohoslužba se svíčkami. Sedmnáctiletý mladík mi tradici malovaných vajec vysvětlil křesťanskou legendou, podle níž Marie Magdaléna a někdy také Panna Maria položily pod kříž košík s vejci, která se zbarvila do červena Kristovou krví. Lidé, se kterými jsem mluvil mimo prostor kostela, mi říkali, že pro ně mají Velikonoce spíš kulturní než náboženský význam. V jednom z kostelů jsem na Velký pátek byl svědkem obřadu, při kterém věřící symbolicky procházejí (podlézají) pod stolem s evangeliářem a následně políbí ikonu. V katolickém kostele jsem se jeptišky zeptal na půlnoční bohoslužby a rozloučil se s ní slovy „Hristos a înviat“ („Kristus vstal!“). Myslel jsem to ve smyslu „radujme se, že vstane“ (futurum rumunsky neumím), ale tomu jeptiška nerozuměla, řekla: „Ještě ne“ a pak se usmála.
Největší pravoslavný kostel na světě, Katedrála spásy lidu (Catedrala Mântuirii Neamului), není otevřený veřejnosti, protože do října 2025 bude probíhat jeho rekonstrukce. Velikonoční půlnoční bohoslužbu (půlnoc ze soboty na neděli) jsem tedy strávil v Nové katedrále svatého Spyridona. Když nás jeden z kněží pustil branou do objektu kostela, hned se mě chytl opilý Rumun Andrei. Ptal se mě, kde získá svíčku. Obešel jsem kostel, abych si prohlédl architekturu, a když jsem se vracel, obchod už byl otevřený. Koupil jsem si svíčku a sedl jsem si na jednu z židlí, které byly připravené po stranách. Zahlédl jsem Andreie se svíčkou v ruce a byl jsem rád, že i on si svíčku zajistil. Vytvořily se dvě fronty u dvou ikon, samotná bohoslužba začala lehce před půlnocí tím, že se v celém kostele zhaslo. Jakmile nastala tma, lidé si ten výjimečný moment začali fotit s bleskem. Celkem jsem napočítal dvacet jedna rozsvícených mobilních telefonů.
Atmosféra byla i přes tuto skutečnost opravdu nepopsatelná. I přes to se tu o to pokusím: V úplné tmě se najednou objevilo světlo. Kněz řekl „Veniți de luați lumină!“ („Pojďte, přijměte světlo!“) a vydal se směrem k nám. Měl dlouhou úzkou zapálenou svíci. Lidé k němu přistoupili a zapalovali od něj menší svíčky i své vlastní. Světlo se začalo posvátným prostorem kostela šířit jak od zdroje, tak i mezi lidmi. Nejen, že tento okamžik evokoval kosmogonický mýtus začínající „Budiž světlo!”, šíření plamene dovezeného až z Jeruzaléma mezi lidmi může evokovat jak šíření radostné zprávy, že Kristus v hrobce není, tak křesťanskou víru samotnou.
Při šíření světla se opakuje hymnus „Hristos a înviat din morți…“ („Kristus vstal z mrtvých!“)[1] Když už bylo v kostele dost světla od všech zapálených svíček, lidé se seřadili do zástupu a v dlouhém proudu následovali kněze ven před kostel. Ve dveřích ale vznikl špunt a pochybuji, že lidé, kteří se nedostali ven, viděli a možná ani slyšeli, co se děje. Kněží zpívali nejdřív sami, později jednu z písní zpívali takřka všichni věřící. Následně přišlo čtení z Evangelia podle Marka, jak mi vysvětlila jedna dáma, a proklamace „Hristos a înviat!“. Všichni odpověděli „Adevărat a înviat!“ („Opravdu vstal!“). Před kostelem byla spousta lidí, určitě víc než v samotném kostele, ale všichni měli zapálené svíčky. Nevím, jestli se radostná zpráva o vzkříšení (plamen) šířil tak rychle, nebo zda si zapálili svíčky sami.
Kněží se v průvodu s věřícími opět vrátili do kostela – nesli svíci a kadidelnici. Svíci položili na oltář a poté se otočili zpět směrem k východu. Kněz při průchodu prostorem mával kadidelnicí směrem k lidem, kteří se při pohybu jejich směrem křižovali. Tento obřadní pohyb prostorem – mezi oltářem a vchodem – se několikrát opakoval, doprovázen zpěvem hymnů. Při přechodu na obě strany se kněz zastavil u ikony vpravo a dvakrát kývl kadidelnici jejím směrem. Někdy čelem od oltáře někdy k oltáři opět říkali „Hristos a înviat!“ a všichni radostně zvolali „Adevărat a înviat!“. Když už ale šel tam a zpět poněkolikáté, ani sami věřící si nebyli jistí a odpovídali polohlasně nebo jich odpovědělo jen pár. Celkem šel tam a zpět zhruba sedmkrát. Když ho už asi začalo bolet zápěstí, procesí ukončil.
Lidé si dál zapalovali svíčky, chodili si pro požehnání sebe, vajec, kousků chleba. Trvalo to zhruba hodinu a půl, než se na všechny dostalo a následovala ortodoxní eucharistie. Z kostela jsem odcházel až kolem třetí hodiny ranní. Po cestě domů mi svíčka zhasla. Dvě milé paní mi ji svou svíčkou opět zapálily. Řekly mi, že Kristus vstal, a já odpověděl, že ano, že opravdu vstal.
V pondělí zemřel papež. Ortodoxní ticho v tu chvíli působilo v Rumunsku zvláštně. Vrátil jsem se proto naposledy do katolického kostela, kde samozřejmě nechyběla fotografie papeže obklopená květinami. Paní, od které jsem si dříve kupoval svaté obrázky, mě pozdravila velikonočním pozdravem. Odpověděl jsem, že ano, Kristus opravdu vstal – ale co papež. V tu chvíli posmutněla a tiše se zeptala, jestli mu chci zapálit svíčku. Přikývl jsem. Dala mi ji zadarmo.
Poznámka:
[1] Anglický překlad zní: „Christ is risen from the dead, Trampling down death by death, And upon those in the tombs, Bestowing life.“ (Orthodox Church in America: Church in America’s Paschal Troparion)
Náhledová fotografie: Andrei Stroe, Wikipedia.
Psali jsme v Dingiru:
Dingir 2/2004: Pravoslavné křesťanství (plný text čísla zde).
Související články:
