V jedenáctém pokračování seriálu, jímž reflektujeme současné napětí kvůli případné možnosti zrušení registrace Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi (NSSJ), se několika úvahami v tomto a v dalším díle tematicky vracíme ke svědectvím bývalých svědků, uveřejněných v dosud posledním článku.
l
Od doby britského sociologa Bryana Wilsona (1926–2004)[1] hovořili religionisté a sociologové náboženství o různých postojích bývalých členů náboženských společenství. A od přelomového díla Davida G. Bromleye (*1941)[2] rozlišují v rámci bývalých členů kategorii tzv. apostatů. Zatímco běžní bývalí členové opouštějí svá společenství obvykle nekonfliktně a svou příslušnost k němu hodnotí s odstupem času ambivalentně,[3] jako apostaté se v odborné literatuře označují ti, kdo se stanou „nepřáteli“ svého bývalého společenství a „bojují“ proti němu.[4] Apostaze je tedy v odborné terminologii specifickou formou opuštění společenství a apostata specifickou kategorií mezi jeho bývalými příslušníky. Religionisté a sociologové náboženství opakovaně (a často marně) varují, že svědectví apostatů se nesmí stát jediným zdrojem mediálního pokrytí daného náboženského společenství, natož možných soudních jednání, které se ho týká. Podobně jako u stávajících členů je důvodem nevyhnutelné, byť třeba nezáměrné a neuvědomělé informační zkreslení, dané nepřátelským postojem apostaty.
S touto pojmovou výbavou (odlišením apostatů od ostatních bývalých členů) můžeme konstatovat, že i mezi bývalými členy společenství svědků Jehovových jsou apostaté, kteří – třeba se subjektivně dobrým úmyslem varovat, zabránit vztahovým škodám apod. – vykreslují své bývalé společenství jednostranně v temných odstínech. To není překvapivé a neudiví ani to, že apostaté jsou často v pozadí současného odporu proti nauce o „vyhýbání se“ a jejím praktickým důsledkům (o tomto odporu jsme psali zde). Ovšem nauka o „vyhýbání se“, která platí v tomto společenství a o niž jde v celém našem seriálu, způsobuje v oblasti odchodu ze společenství dva ještě jiné, a to neobvyklé jevy.
První z nich lze se zjednodušením a s nadsázkou nazvat „bývalí členové, kteří dosud neodešli“. Máme tím na mysli ty svědky Jehovovy, kteří zůstávají součástí společenství, ačkoli „vnitřně“, svými přesvědčeními a postoji, se už od něj odloučili. To, co jim brání v odchodu ze společenství, je právě obava z uplatnění zásady „vyhýbání se“, které by nutně po „otevřeném“ odchodu z organizace nastalo. Zvláště ti svědkové Jehovovi, kteří jsou vnitřně odloučeni, ale kteří mají ve společenství pevné rodinné a jiné sociální vazby, jsou nuceni činit kompromisy mezi svými přesvědčeními a nutností neupozornit na sebe ve sboru svědků Jehovových, do něhož patří. V terminologii svědků Jehovových mohou někteří z nich patřit mezi „nečinné křesťany“.[5]
Druhým jevem, který je způsoben širokým uplatňováním nauky o „vyhýbání se“ a který není běžný v jiných náboženských organizacích, je to, že toto společenství prakticky není možné opustit důstojně a „v dobrém“. V diplomové práci to vyjádřil psycholog Lukáš Humpl před mnoha lety takto:[6]
Organizaci svědků Jehovových tedy nelze legitimně opustit. Neexistuje způsob, jímž by člověk odešel z tohoto společenství neposkvrněn v očích ostatních svědků. Každý, kdo opouští „Boží organizaci“, ať již dobrovolně, nebo vyloučením, je v jejích očích vinen.
Pokřtěný svědek, který opouští své společenství, je totiž vždy objektem uplatňování nauky o „vyhýbání se“, a tedy vždy v pozici toho, kdo je vinen: touto vinou mohou být mravní poklesky či hlásání doktrinálních odchylek, které by mohly společenství ohrozit, ale srovnatelnou „vinou“ je i ztráta víry, ztráta nadšení, rozhodnutí změnit životní styl, inklinace k jiné církvi či jinému náboženství nebo pochybnost o správnosti některého kroku, který učinilo vedení organizace, nebo ztráta bezvýhradné důvěry v ně.
Uplatnění nauky o „vyhýbání se“ nejen v případech, které vedou k vyloučení, ale i v neohrožujících případech „oddělení se“[7] způsobuje pocit nespravedlnosti, pocit bezmoci a hněv, a tím posiluje možnost, že se z běžných bývalých členů stanou apostaté ve výše uvedeném akademickém smyslu tohoto slova. Zastoupení rozhořčených a nepřátelsky naladěných apostatů je mezi bývalými svědky Jehovovými skutečně vysoké a síla této opozice činí ze společenství svědků Jehovových mimořádný případ mezi náboženskými společnostmi. Není tedy pravděpodobně pouhou náhodou, že první možnost uplatnění § 22 o zrušení registrace zákona 3/2002 Sb. vznikla právě na základě podnětů od apostatů NSSJ.
l
Prožívání bývalých svědků Jehovových zkoumal roku 2000 výše zmíněný Lukáš Humpl na vzorku 101 respondenta (53 mužů, 48 žen), kteří byli příslušníky 42 různých sborů NSSJ v Česku.[8] Své šetření prezentoval v magisterské práci a v dalších článcích.[9] Z magisterské práce vyjímáme pasáže,[10] které považujeme za nejzajímavější při uvažování o bývalých členech NSSJ:
Zkoumány byly pocity a psychická stránka života respondentů po rozchodu se skupinou:
Pocit/emoce % respondentů
Pocit osvobození 82,0
Úleva a radost 69,0
Zklamání 57,0
Negativní pocity ze ztráty přátel 44,0
Smutek 32,0
Hněv vůči organizaci svědků Jehovových 26,0
Pocit prázdnoty a osamění 23,2
Pocit zrady 23,2
Strach z budoucnosti 19,0
Ztráta důvěry ve své okolí 15,0
Nepříjemné, či děsivé sny 8,1
V odpovědích se dále vyskytují tyto charakteristiky: nechuť k životu, obavy o bývalé spoluvěřící a snaha pomoci jim, nechuť vstoupit do jiné církve, psychický nátlak v rodině či touha znovu nalézt životní hodnoty.
Při druhém třídění se prokázalo, že muži prožívali méně pocitů osvobození, úlevy a radosti než ženy, ale také méně zklamání a negativních pocitů ze ztráty přátel. Jejich prožívání se v tomto období jeví jako vyrovnanější, než je tomu u žen. Ty mají své pocity poněkud ambivalentnější. …
Výsledky provedeného šetření ukazují, že velká část bývalých svědků Jehovových se cítí být organizací zneužita a jejich počet stoupá v závislosti na délce členství. Po třiceti a více letech ve společenství svědků Jehovových mají pocit zneužití více než čtyři z pěti dotazovaných.
Prožívání po opuštění skupiny má charakter častější přítomnosti kladných emocí jako úlevy, radosti a pocitu osvobození. Na druhou stranu však přetrvává intenzivní pocit zrady zklamání, smutku, prázdnoty a osamění a též negativní pocity ze ztráty přátel. Vyskytuje se rovněž strach z budoucnosti, ztráta dúvěry v okolí nebo hněv vůči organizaci svědků Jehovových. Oproti předchozímu období se zdá být větší zastoupení pozitivních emocí a prožívání, avšak rychlost vyrovnání se s často velkými duchovními či duševními šrámy je individuální.
Každý druhý bývalý člen pociťoval výčitky nebo vinu za to, co jako svědek dělal, a šedesát procent pak za své chování k přátelům či příbuzným, jež svědky nebyli. Množství výčitek se zvyšuje s délkou členství.
Jen zlomek respondentů má vzhledem k rozchodu se skupinou obavy o svou bezpečnost. … V souvislosti s ukončením svého členství se většina dotazovaných setkala se lží nebo pomluvami, citovým vydíráním, zastrašováním, či hrozbami (ve smyslu Božího trestu, zatracení).
Navzdory představám svědků mají bývalí členové ke svým někdejším spoluvěřícím převážně kladný vztah, někteří mezi nimi dokonce mají i nadále přátele a pouze v malé části jsou jim svědkové Jehovovi lhostejní. Jen ojediněle na ně pohlížejí jako na fanatiky nebo k nim cítí nenávist.
Přesto všechno se drtivá většina zkoumaných osob domnívá, že svým členstvím mezi svědky Jehovovými získali nějaké pozitivní zkušenosti, hodnoty či poznatky. …
Většina respondentů zůstala i po opuštění organizace dále věřícími v Boha. Více než polovina oslovených nyní navštěvuje bohoslužby jiné denominace, přičemž dlouholetí členové tak činí častěji než ti, jež byli mezi svědky kratší dobu. U dotazovaných, kteří odpověděli záporně, lze předpokládat značně se projevující negativní vliv získaných zkušeností s organizací svědků Jehovových vzhledem k důvěře v institucionalizovanou církev.
l
Na příště: Na životní trajektorii bývalých jednotlivých svědků Jehovových má vliv jejich psychické vybavení i okolnosti jejich odchodu. Někteří bývalí svědkové (podobně jako někteří bývalí členové i jiných náboženských organizací) potřebují pomoc a podporu. Několik možností pomoci bývalým svědkům Jehovovým, kteří odvozují své problémy od členství v organizaci a od odchodu z ní, nabídneme v příštím pokračování seriálu.
Poznámky:
[1] Rozhovor s ním: VOJTÍŠEK, Zdeněk, Z katedrál se stanou muzea. Rozhovor s britským sociologem náboženství Bryanem Wilsonem, Dingir 4 (2), 2001, s. 2–3.
[2] Základní knihou k problematice apostaze je BROMLEY, David G. (ed.): The Politics of Religious Apostasy. The Role of Apostates in the Transformation of Religious Movements, Westport: Praeger 1998.
[3] WRIGHT, Stuart A., Leaving Cults: The Dynamics of Defection, Washington: Society for the Scientific Study of Religion 1987, s. 88–91.
[4] Pojednání o apostatech v češtině viz VOJTÍŠEK, Zdeněk, Nová náboženství a násilí, Praha: Karolinum, s. 106–109. Širší problematika bývalých členů: VOJTÍŠEK, Zdeněk, Pastorační poradenství v oblasti sekt a sektářství, Brno: L. Marek 2005. 7. kapitola, s. 177–206.
[5] Organizovaně sloužíme Jehovovi, Watch Tower Bible And Tract Society Of Pennsylvania 2021, odstavec 32, s. 152, dostupné zde.
[6] HUMPL, Lukáš, Svědkové Jehovovi v České republice – prožívání a postoje bývalých členů, magisterská práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci 2001, s. 41.
[7] „Výraz ,oddělit se od sboruʻ se vztahuje na krok, který udělá člověk, jenž je sice pokřtěným svědkem, ale úmyslně se vzdá svého postavení křesťana. Možná napíše prohlášení, že si již nepřeje být znám jako svědek Jehovův. Nebo se zřekne svého místa ve sboru určitými činy – například se stane součástí takové světské organizace, jejíž cíle jsou v rozporu s Biblí, a Bůh ji proto odsuzuje. (lz. 2:4; Zjev. 19:17–21) … K takovému člověku se budou bratři a sestry chovat stejně jako k vyloučenému.“ – Organizovaně sloužíme Jehovovi… odstavce 30 a 33, s. 152–153, dostupné zde.
[8] HUMPL, Svědkové Jehovovi… s. 67.
[9] HUMPL, Lukáš, Svědkové Jehovovi – psychologické aspekty členství a odchodu ze skupiny, Československá psychologie, 46 (4), 2002, s. 323–339; HUMPL, Lukáš, Typologie „odpadlíků“. Vztah bývalých svědků Jehovových k organizaci a spiritualitě, Dingir 4 (4), 2001, s. 4–5.
[10] Tamtéž, s. 87, 100–101. Úryvky byly v redakci Náboženského infoservisu mírně jazykově upraveny.
Psali jsme v časopise Dingir:
rozhovor s Bryanem Wilsonem: Z katedrál se stanou muzea, Dingir 4 (2), 2001, s. 2–3.
téma Opustit víru, opustit společenství, Dingir 10 (3), 2007.
Související články:
