Prof. Pavel Říčan (1933–2024) vypracoval v roce 2008 text, aby studentům Husitské teologické fakulty (HTF UK) ukázal, jak si představuje závěrečnou práci v předmětu Psychologie náboženství. Text měl sloužit studentům k tomu, aby viděli, na co všechno se mohou ve své seminární práci zaměřit, jak ji mohou rozčlenit a jak citovat literaturu.
Text mimo jiné ukazuje, jak Pavel Říčan přistupoval k metodologii psychologického zkoumání náboženství. Byl si vědom, že badatelova osobnost vždy ovlivňuje výsledky zkoumání, proto je korektní, když je transparentní a čtenáři osvětlí svá východiska a předporozumění. Podle Pavla Říčana je vhodné, aby výzkumník objasnil základní informace o jeho vztahu k danému náboženství.
Studenti měli za úkol provést pozorování v křesťanském společenství v prvním semestru a v druhém v nějakém nekřesťanském. Pavel Říčan zpracoval pozorování sboru Českobratrské církve evangelické (ČCE), který důvěrně znal. Seminární práce ukazuje i kritické pohledy, které Pavel Říčan ke své církvi měl. Z textu lze tušit, jaké úsilí byl ochoten věnovat svým studentům a inovaci předmětů, které učil. Kromě níže uveřejněného textu studentům poskytl i přepis vlastního pozorování z jedné návštěvy kostela, kde studenti mohli nahlédnout více do náboženského prožívání svého učitele. Tento přepis neuveřejňujeme, protože byl až příliš osobní a někteří účastníci bohoslužby by se v textu mohli poznat.
Říčanův text upravil pro Náboženský infoservis Jiří Motl, který v roce 2010 převzal výuku Psychologie náboženství na HTF UK.
Sbor Českobratrské církve evangelické v N.
Obecně o Českobratrské církvi evangelické
(a) Místo ČCE v „rodině“ křesťanských církví
Jde o protestantskou církev tradičního typu (Filipi, 1996, str. 111–180), která se hlásí k luterské i kalvínské konfesi. Její ústava („zřízení“) je presbyterní (Filipi, 2008, str. 112), což znamená, že své duchovní i své správní orgány si volí a kontrolují členové „zdola“. Uznává se tzv. obecné kněžství (ibid., str. 79), což znamená, že zásadně všechny bohoslužebné úkony (kázání, modlitby, požehnání, vysluhování svátostí) může vykonávat kterýkoli člen, neexistuje kněžské svěcení. Aby však bylo zaručeno, že bohoslužby budou probíhat podle daných pravidel (řádu církve) a v souladu s jejím učením, přísluší jejich vedení pouze členům speciálně pověřeným (ordinovaným, ibid., str. 107). To mohou být jak duchovní, tak laici. Tím je dán výrazně laický, „demokratický“ život církve, což platí zvláště tam, kde jsou laici aktivní a osobně se prosazují, a kde místní duchovní aktivitu laiků podporují.
Českobratrská církev evangelická je navenek otevřená v tom smyslu, že se snaží získávat nové členy, fakticky v tom však není v současné době příliš aktivní. Otevřenost je i v tom, že hranice mezi členy a nečleny je neostrá. Členem může být každý, kdo byl pokřtěn v některé křesťanské církvi a přihlásí se do určitého místního sboru. Jestliže byl pokřtěn jako nemluvně, je považován za člena, pokud se z církve neodhlásí. Členové nejsou vylučováni za neúčast na bohoslužbách, za neplacení příspěvků nebo za to, že se nechovají v souladu se zásadami ČCE.[1] V tomto smyslu jde o církev lidovou, nikoli výběrovou (ibid., str. 94).
(b) Historie ČCE
K pochopení, „o co se v církvi hraje“, pomůže orientace v její historii. Když byla v naší zemi mocensky potlačena česká reformace reprezentovaná husitstvím a Jednotou bratrskou (ibid., str. 40nn), udržela se malá menšina tajných evangelíků. Ti se mohli ke své tradici opět veřejně hlásit od roku 1781, kdy byl vydán Toleranční patent. Bylo jim však dovoleno přijmout pouze buďto konfesi luterskou nebo kalvínskou. Tu zvolila převážná většina (Vojtíšek, 2004, str. 72). Tak vznikly dvě české reformační církve, které se teprve roku 1918 spojily do ČCE s přibližně 150 tisíci členů (ibid.). Dnes má asi 115 tisíc členů (Filipi, 2008, str. 41). Antagonismus mezi církví římskokatolickou a ČCE postupně slábl, zejména v době komunistického útlaku křesťanství, pocit utiskované menšiny ohrožené agresivní katolickou většinou však do jisté míry přetrvává a je podporován rezervovaným postojem Říma k nekatolíkům i některými praktikami. (Například při smíšeném sňatku žádají katoličtí kněží od nekatolického snoubence souhlas s tím, aby děti byly vychovávány katolicky, účast katolíka na evangelické eucharistii je považována za hřích).
Identita českých evangelíků a jejich sebevědomí jsou silně poznamenány sekularizací (odnáboženštěním veřejného života), která vedla v minulém století k masivnímu odlivu členů všech velkých, lidových církví. Řada sborů ČCE zanikla, další skomírají, chybí dorost a děti. Naděje, že po pádu komunismu dojde k obratu, se nenaplnily. Jde o celoevropský trend, i když v „bezbožné české kotlině“ dospěl vůbec nejdál. (V celosvětovém měřítku naopak církve převážně prosperují a jejich vliv je na vzestupu, viz Kepel, 1996.) Mnoho laiků je znejistěno věroučnými pochybnostmi pod vlivem akademické liberální teologie, podle níž mnohé biblické příběhy jsou legendy, dogmata vyjadřují víru jazykem zastaralé filosofie atd. (Říčan, 2007, str. 20n).
Za popsané situace hraje ve víře a cítění českých evangelíků velkou roli motiv věrnosti církevní a rodinné tradici, dodržování etických zásad a cenění pospolitosti těch, kteří usilují o hodnotný alternativní životní styl uprostřed všeobecného kulturního a mravního úpadku.
Zajímavým, někdy bolestným problémem jsou odedávna probuzenecké, nověji letniční a charismatické proudy, které odpovídají na touhu mnoha evangelíků po horlivější a vřelejší zbožnosti, po rozhodnějším a mravně přísnějším křesťanství v duchu staré Jednoty. Už v předminulém století misionáři probuzeneckých směrů „lovili“ mezi evangelíky a získávali často ty nejhorlivější pro Jednotu bratrskou, pro baptisty nebo metodisty. Docházelo i k rozkolům v evangelických sborech, naposledy v devadesátých letech, kdy někteří duchovní vytvořili charismatická Křesťanská společenství, výběrovou církev, která má dnes asi 2.000 členů (Filipi, 2008, str. 37). Tyto malé církve s fundamentalistickými, někdy až sektářskými sklony dnes prosperují, dokonce mírně rostou, podobně jako svědkové Jehovovi (Vojtíšek, 2004, str. 99). Evangelíci mají potřebu se vůči nim negativně vymezovat, kritizovat je, aby si zdůvodnili, že jejich vlastní praxe je lepší (Říčan, 2007, str. 22).
Geografické prostředí sboru v N.
Kostel a fara jsou v podhorské vesnici. Evangelický kostel je zde jako jediný a stojí na mírném svahu nad obcí, nad ním je už jen hřbitov. Členové žijí převážně v okolních vesnicích a městečkách, do kostela se sjíždějí auty. Část sborových aktivit se odehrává v bytech členů mimo N., staré a nemocné objíždí farář.
Dějiny sboru
Evangelický sbor vznikl v N. z tajných evangelíků (potomků husitů a Českých bratří) po Tolerančním patentu 1781. Zvolili si kalvínský směr (ibid., str. 75n) s prostou liturgií (luteráni jim příliš připomínali katolickou obřadnost). Získali jako svého prvního duchovního čerstvého absolventa studia teologie Jana Szalatnaye z dnešního Maďarska. Ten jim obětavě sloužil desítky let, podobně jako jeho syn. Jejich hroby jsou dodnes s úctou opatrovány na hřbitově za kostelem.
V roce 1918 přešel sbor normálně do nově vzniklé ČCE a fungoval bez zvláštních problémů (kromě urbanizace, která dlouhodobě „odsávala“ členy) až do nástupu komunismu v roce 1948. Někteří evangelíci byli postiženi tvrdým „rozkulačováním“. Je známo, jak tato doba společensky a psychologicky devastovala český venkov. Jak to konkrétně postihlo sbor v N., to dosud nevím a nechci do toho „vrtat“. V současné době má sbor již opět dost členů na pozoruhodné společenské úrovni – vynikající inženýry, úspěšné podnikatele, dva úspěšné a obětavé starosty vesnic.
Probuzenecké a letniční tendence zasáhly sbor v N. zatím jen okrajově, když se do něj přihlásila výrazně charismaticky orientovaná rodina K. z pražského Křesťanského společenství. Po několika letech založili v blízkém městečku nový sbor Křesťanského společenství, jak měli vlastně od počátku v plánu.
Budoucnost sboru ČCE v N. je problematická. V současné době členy neztrácí, snad díky mimořádné úrovni a věrnosti farářské rodiny, jež zde působila po desítky let, ale věkové složení není zvlášť příznivé a navíc vylidňování venkova může ještě pokračovat, o sekularizaci nemluvě. Dojde-li k odluce státu a církve, takže členové budou muset hradit sami všechny výdaje, může to být v N. dramatické.
Kdo jsou členové sboru v N.
Jak uvádí Evangelický kalendář na rok 2009 (Payne, 2008), sbor má celkem 205 členů, nedělních shromáždění se zúčastňuje – odhadem – kolem 60 lidí, včetně dětí. Převaha důchodového věku při bohoslužbách může být zčásti „zrakový klam“ – s věkem stoupá ochota chodit pravidelně do kostela a staří lidé na to mají i více času. Část účastníků bohoslužeb tvoří chalupáři, kteří ovšem v zimě absentují.
Sociální složení nedovedu přesně odhadnout, mezi mladými převažují vysokoškoláci a středoškoláci, což je pro tuto církev jako celek charakteristické. (Její praxe je intelektuálně poněkud náročná.)
Přehled činnosti
Základem jsou pravidelné bohoslužby konané každou neděli od 9:30, samozřejmě veřejně přístupné. Pravidelně jednou měsíčně a o velkých svátcích je vysluhována Večeře Páně. Součástí bohoslužeb je dětská Nedělní škola, do níž jsou děti vždy odvedeny poté, co se zúčastní začátku bohoslužeb spolu s dospělými. Po bohoslužbách, jež trvají něco přes hodinu, následuje někdy, nejméně jednou měsíčně, pohoštění doma vyrobeným pečivem, kávou a čajem, při němž si účastníci družně povídají.
O velkých svátcích se konají bohoslužby i mimo neděli, na Štědrý Večer ve 22:00. Jednou za rok se konají společné ekumenické bohoslužby s katolíky, husity a dalšími církvemi.
V týdnu se konají biblické hodiny, shromáždění, při kterých farář vykládá postupně jednotlivé kapitoly vybrané biblické knihy a laici mají možnost s ním o výkladu diskutovat. Nechybí modlitba a píseň na zahájení a na ukončení.
Občas se pořádají různé akce pro dorost ze širšího regionu zvaného seniorát – výlety, soutěže v odbíjené (klasický sport evangelické mládeže, který rekreačně hrají společně chlapci a dívky). Jednou za rok má dorost možnost zúčastnit se celostátní konference mládeže s „masovou“ bohoslužbou, přednáškami, zpíváním atd., každoročně se také v Praze koná normální „celostátní“ evangelický bál.
Rodiny s dětmi a „dříve narození“ mohou strávit každoročně společnou dovolenou v některém z celocírkevních rekreačních středisek, přitom bývají i přednášky a krátké denní bohoslužby. Pro děti jsou určeny letní tábory, které pořádá jednak církev, jednak YMCA/YWCA.
Farář je k dispozici pro individuální rozhovory s těmi, kteří ho o to požádají, zejména když se chtějí svěřit s nějakým osobním problémem, zvláště s nějakým svým proviněním. Staré a nemocné navštěvuje farář i z vlastní iniciativy.
Povaha bohoslužeb
Bohoslužby začínají a končí kostelní písní, celkem se zazpívá 5–6 písní, zčásti z oficiálního církevního zpěvníku, převážně starých 100 až 500 let; zpívají se při varhanách. Polovina písní je moderních, zpívají se většinou při kytaře. Součástí bohoslužeb jsou pravidelně 2 modlitby, čtení z Bible a hlavně kázání na vybraný biblický oddíl, dále oznámení o sborových událostech a chystaných akcích. Před poslední písní je obřadné požehnání, při kterém farář symbolicky zvedne ruce dlaněmi ke shromážděným.
Při bohoslužbách má slovo většinou farář, jen čtení z Bible a sborová oznámení, někdy také jedna z modliteb připadají laikům. Kázání má zčásti naučnou povahu, jeho vlastním posláním však je oslovit posluchače v jejich konkrétní životní situaci, povzbudit a potěšit, případně ve svědomí usvědčit a pohnout ke změně životní orientace. Farář, který nedávno odešel z N. na jiný sbor, se velmi často vracel k tomu, že Boží přízeň si nelze zasloužit žádným usilováním, je to dar, za který je třeba děkovat – z vděčnosti za tento dar pak plyne všechno dobré, co člověk udělá. Bývalo to až trochu „demobilizační“.
Přestože hlavní slovo má farář, již kostelní architektura v souladu s presbyterním zřízením (ústavou církve) zdůrazňuje rovnost všech, vzájemnost a pospolitost. Kostelní lavice nejsou jen v řadách za sebou, nýbrž obklopují místo, kde stojí kazatel („stůl Páně“) ze tří stran, přičemž kazatel nemluví ke sboru z vyvýšené kazatelny, nýbrž právě od stolu Páně, který stojí na pódiu jen minimálně vyvýšeném nad podlahou kostela.
Farář má na sobě – jak je v této církvi zvykem – po celý rok černý talár, u krku dvě malé bílé látkové „tabulky“, připomínku dvou desek Mojžíšova Desatera. Když ho zastupuje laik, má na sobě „občanský“ oblek. (V jiných protestantských církvích vystupuje i farář v obleku.) Černý talár působí trochu přísně až pochmurně, je přece zároveň oblekem soudce. Někteří mladí faráři si pořídili bílé taláry, ale zatím se to moc neujalo.
Rovnost, vzájemnost a pospolitost jsou zdůrazněny i při eucharistii, která se u evangelíků nazývá Večeře Páně. Účastníci při ní stojí v kruhu, takže na sebe vzájemně vidí. (Jiné je to u katolíků, kde se přijímající staví do fronty.) Jeden z laiků obchází kruh a každému položí do dlaně malý kousek chleba, za ním jde farář s kalichem, ze kterého dá každému napít. V tom, že kalichem slouží farář, vidím – jako psycholog – jakýsi relikt kněžské výsady, známé z katolické církve. Tam má kněz „monopol“ nejen na manipulaci s vínem, ale i na jeho pití. Je zde však i praktický důvod – dávat napít lidem, kteří si od vysluhujícího berou kalich různým způsobem, některým se třesou ruce a někteří mohou být rozrušeni, to vyžaduje šikovnost a cvik. – Součástí eucharistie je i vzájemné podání ruky mezi účastníky se slovy „Pokoj tobě“ (přičemž chybou by bylo komukoli vykat, v kostele se přece tyká i Bohu). Manželé nebo partneři se spolu s podáním ruky nebo místo něj mohou políbit. – Děti stojí při vysluhování vedle svých rodičů nebo před nimi a vysluhující duchovní jim prostými slovy žehná s rukou položenou na jejich hlavě, někdy přitom dřepne, aby k nim nemluvil z výšky.
Vzájemnost je zvláštním způsobem zdůrazněna při štědrovečerní bohoslužbě, kdy každý dostane nezapálenou svíčku, kterou si zapálí od velké svíce na stole Páně. Kdo už má oheň, předává ho dalším.
Vzájemnost členů sboru má v křesťanství zásadní význam. Podle Bible je církev „tělo Kristovo“ a údy tohoto těla, členové církve, si proto mají být navzájem blízcí, jeden druhého potřebují, jeden za druhého odpovídají. Proto této vzájemnosti věnujeme i v psychologii náboženství velkou pozornost.
Jsou lidé, kteří bratrsko-sesterskou vzájemnost sice také potřebují, ale tak trochu „na dištanc“. Je pro ně důležité, že jsou součástí pospolitosti, ale vadí jim přibližná blízkost. Jedna evangelička mi řekla: „Já nemám ráda ovčince“. To je určitý psychologický typ, který je třeba respektovat.
Součástí bohoslužby je závěrečná finanční sbírka. Většinou se při oznámeních řekne, že vybrané peníze budou „na potřeby sboru“, někdy se však vybírá i na dobročinný účel, např. pro oběti povodně nebo zemětřesení. Peníze se kladou při odcházení do košíku u východu z kostela, každý dá, kolik chce a může, nejčastěji 50 – 100 Kč, někdo víc, někdo také nic. Horlivější účastníci církevního života přispívají většími částkami, ročně několika tisíci až několika desítkami tisíc, jež pošlou na účet sboru nebo odevzdají pokladníkovi sboru v kanceláři. Obojí způsob umožňuje odečíst si dar církvi z daňového základu.
K hostům se pravidelní účastníci bohoslužeb v N. chovají vstřícně, ale málokdy zvlášť aktivně. V jiných sborech často dvojice laiků vítá všechny přicházející a má-li dojem, že by o to nový návštěvník stál, osloví ho, případně se dají do delší řeči, zvláště vidí-li hosta při opakovaném příchodu. Zde, v N., hosta nejspíše osloví až farář při loučení, kdy podává před kostelem ruku všem odcházejícím a s některými prohodí pár slov. Když ovšem někdo nový přijde několikrát za sebou, stane se brzy neformálním členem přátelského kruhu „těch, kteří spolu mluví“.
V této církvi nikdo „oficiálně“ nesleduje, kdo přišel a kdo ne. Jen osobní přátelé si všimnou, jestli člen (pravidelný účastník) chybí. Může uplynout několik týdnů, než někdo vezme na vědomí, že člen nechodí, a zajímá se, co se s ním děje. U malého sboru to ale stačí sledovat farář a záleží pak na jeho „pastýřské horlivosti“, co podnikne.
Jak je sbor veden?
Evangelický sbor vede výbor zvaný staršovstvo, volený na 6 let. Staršovstvo malého sboru mívá třeba jen 5 starších (mohou být docela mladí, tuším, že stačí 30 let), v N. jich je 7. Scházejí se obyčejně jednou měsíčně, projednávají hlavně hospodářské a organizační záležitosti, program na příští období (zvláště je-li farář na dovolené nebo je-li nemocen), návštěvy nemocných apod. Někdy řeší i spory nebo napětí mezi členy sboru. Starší také organizačně zajišťují pravidelné i výjimečné bohoslužby, odemykají a zamykají kostel, obstarávají úklid a květinovou výzdobu a zapalují svíci, jež po celou dobu bohoslužeb hoří na stole Páně, počítají a ukládají vybrané peníze, organizují pohoštění po bohoslužbách atd.
Staršovstvo volí ze svého středu kurátora, který mu přesedá a úzce spolupracuje s farářem. Kurátorem sboru v N. je sympatický usměvavý chlapík mezi čtyřicítkou a padesátkou, který obyčejně také při bohoslužbách čte z Bible oddíl určený farářem.
Farář je voleným zaměstnancem sboru, který podléhá staršovstvu a zúčastňuje se jeho zasedání. Placen je ovšem z ústředí církve, sbor mu může jen trochu „přilepšit“ větší péčí o jeho byt na faře, na venkově i „naturáliemi“ do kuchyně apod. Peníze, jež mu lidé dávají za svatby, křty a pohřby, jdou do sborové pokladny. Někteří faráři se chovají hodně „kněžsky“ a prosazují své názory autoritativně, jiní se snaží, aby staršovstvo rozhodovalo co nejvíc samo, a snaží se jej o svých názorech přesvědčit. Odcházející farář v N. patřil k prvnímu typu, u toho nového se ještě neví.
Dětské bohoslužby vedou střídavě učitelé Nedělní školy, které instruuje farář. Někteří z nich dovedou velmi poutavě vyprávět biblické příběhy, někteří umějí hrát na kytaru a hodně s dětmi zpívají. (Když se pozornost dětí vyčerpá, jdou s nimi někdy učitelé na dvůr a hrají si s míčem.) Před Vánocemi nacvičují děti na vánoční besídku, při které se předvádí improvizovaná divadelní hra s písničkami a recitacemi. Sbor má i dobrovolného zvoníka, který zvoní před začátkem bohoslužeb.
Každý sbor má jako celek také určité regionální vedení. Sbory, jež náleží do daného seniorátu, si totiž volí z farářů seniora a seniorátní výbor, složený z farářů a laiků. Sbor v N. je maličký, ale v seniorátním výboru je zastoupen jednou ze svých starších, která je náměstkyní seniorátního kurátora. Ve sboru v N. je velmi aktivní a všeobecně oblíbená.
Co na tom ti lidé mají, že žijí v tomto sboru?
To je otázka, kterou si psycholog klade vždycky, když zkoumá nějaké náboženské společenství. Jaké osobní motivy uspokojuje příslušnost k církvi, a speciálně ke konkrétní pospolitosti?
Osobní motivace je ovšem rozmanitá, značně individuální. Můžeme však usuzovat na řadu typických motivů, jež se ovšem navzájem zčásti překrývají. Některé zmíním.
- Ústřední tradiční motiv života jedince ve sboru je dobré svědomí, osobní jistota, že mé hříchy jsou odpuštěny a že jdu správnou cestou podle Boží vůle. K tomu křesťan čerpá z bohoslužeb potřebné poučení, povzbuzení a ujištění, nehledě na to, že sama návštěva bohoslužeb a dalších sborových akcí je chápána jako poslušnost vůči Bohu. U některých členů je tento motiv velmi silný, jak lze soudit z kázání, modliteb a písní i obřadů, vzácně i z osobních rozhovorů. Spontánně o tom mluvit není ovšem v ČCE zvykem.
- Z toho, jak se někteří členové projevují, můžeme soudit, že jim pospolitost umožňuje lépe vyjádřit radostnou vděčnost za to, že – jak věří – patří Bohu. O tom s chutí zpívají a (spíše výjimečně) i mluví. Do jaké míry je živá i tradiční naděje na život po smrti (případně strach z pekla), není jasné, kazatelé to – což je nápadné ve srovnání se středověkem, viz některé staré kostelní písně – zdůrazňují málo.
- Někteří návštěvníci bohoslužeb přicházejí proto, že v kostele cítí – jak to vyjadřují – Boží blízkost, že mají mystické prožitky blažené jednoty s Bohem, i když ne v takové míře, jak to popisují někteří známí mystikové.
- Při mystických prožitcích může být v popředí až extaticky zakoušená jednota s ostatními účastníky bohoslužeb, se kterými křesťan tvoří, jak věří, jedno tělo Kristovo. I ten, kdo sám nevěří, může v kostele – jestliže se tomu otevře – aspoň v náznaku spoluprožít hlubokou lidskou sounáležitost.
- Řadu dalších prožitků, jejichž přímé i nepřímé projevy můžeme v kontaktu s křesťany pozorovat, popisuje Říčan (2007, str. 80–130). Nesmíme zavírat oči před tím, že to mohou být i prožitky nepříjemné až děsivé, že mohou nabývat dokonce i chorobných forem.
- Určité procento účastníků bohoslužeb přichází proto, že hledají úlevu od vnitřní tísně, úzkosti, smutku, znepokojujících myšlenek v nějaké osobní krizi. Někdy lze mluvit přímo o alternativní psychiatrické léčbě. Takto můžeme chápat některé nápadné projevy, na něž v církvi narazíme. (Z historie však víme, že někteří z nábožensky nejtvořivějších křesťanů by mohli být označeni za psychicky anomální.)
- Nepřehlédneme docela „obyčejnou“ radost z toho, že ve sboru jsme mezi sympatickými lidmi, kterým můžeme důvěřovat, máme s nimi dobrou zkušenost a můžeme si s nimi povídat o tom, co nás společně zajímá.
- Být členem sboru poskytuje i pocit bezpečí. Na rozdíl od mnoha jiných pospolitostí zde můžeme spoléhat i na to, že budeme mít kam chodit i v době, kdy budeme staří, nebo ještě starší, než už jsme, a že nebudeme těmi mladšími odmítáni, opomíjeni, dokonce pohrdáni, jak je to ve společnosti časté.
- Jako v každém společenství, i v církvi hledají lidé příležitost k osobnímu uplatnění, k vyniknutí, dokonce i k ovládání druhých, případně k získání užitečných známostí. Tyto snahy nemusí, ale mohou rušit vlastní poslání církve. Psychologové (i duchovní) si takových projevů pozorně všímají.
- Pro mnoho členů patří evangelictví k rodinné tradici, kterou je třeba dodržovat, protože je svým způsobem „posvátná“. (Uvozovky vyjadřují, že tato posvátnost bývá jen jakýmsi reliktem, pozůstatkem jen matně uvědomovaným, ale přesto dosud živým.) Nejít do kostela by znamenalo porušení dávné rodinné zvyklosti, což by bylo spojeno s úzkostí.
- Výchova dětí: Rodiče často chodí do kostela mj. proto, že si přejí, aby jejich děti poznaly biblické příběhy, což patří ke vzdělání, a zvláště aby převzaly etické normy, ve kterých oni sami byli vychováni a které se snaží dodržovat.
Literatura
Filipi, P. (1996): Křesťanstvo. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
Filipi a kol. (2008): Malá encyklopedie evangelických církví. Praha: Nakladatelství Libri.
Kepel, G. (1996): Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět. Brno: Atlantis.
Říčan, P. (2007): Psychologie náboženství a spirituality. Praha: Portál.
Payne, P. (2008): Evangelický kalendář na rok 2009. Praha: Kalich.
Vojtíšek, Z. (2004): Encyklopedie náboženských směrů v České republice. Praha: Portál.
Poznámka
[1] Pouze kvůli hlasování se vede v patrnosti, zda jde o hlasovného člena, kritéria jsou však velmi volná, protože je nepravděpodobné, že by chtěl hlasovat někdo, komu je církev jinak lhostejná.
Náhledová ilustrační fotografie interiéru kostela ČCE v Nymburce: Zdeněk Vojtíšek.
Související články
