Liberální české konfesní právo a svoboda vyznání

Liberální české konfesní právo a svoboda vyznání

   Jedna z prvních změn zákonů po pádu komunistického režimu, hned na začátku roku 1990, byla liberalizace konfesního práva. Tu pak potvrdily a bohatě rozvinuly ústavní dokumenty a nižší právní normy končící československé federace a nově utvořeného českého státu. Analýza právních norem a soudních výroků zde bude dokumentovat paradoxní působení mimořádně liberálního českého konfesního práva na oslabení pozice osob v jurisdikci těchto norem, zejména pokud jde o jejich svobodu vyznání. Text chce dokumentovat rozpor svobody vyznání, jejímž subjektem je fyzická osoba jako klasický subjekt liberálních práv, se svobodou, resp. nezávislostí velkoryse deklarovanou pro etablované náboženské společnosti.

1.     České konfesní právo v kontextu mezinárodních dokumentů

   Česká republika a státní útvary s nimiž uchovává právní kontinuitu, deklarují svobodu vyznání, aniž by ji oddělovaly od širšího rámce svobody smýšlení. O této svobodě se předpokládá, i když to nemusí být výslovně deklarováno, že se týká jakékoli náboženské příslušnosti, ne tedy např. jen takové, která se může vykázat dlouhou historií, případně uváděnými a vyžadovanými „tradičními evropskými hodnotami“, ale rovněž různých filosofických koncepcí, včetně nenáboženských.

   Počátky koncepce práv a svobod se spojují s dokumenty Charter of Liberties anglického krále Jindřicha I. z r. 1100 a Magna Carta Libertatum krále Jana zvaného Bezzemek z r. 1215. Ty však neobsahují články týkající se náboženského vyznání. Z revolucí závěru 18. století americká, ve své Deklaraci nezávislosti z r. 1776 se tématem náboženství nezabývá, avšak Ústava USA v 1. dodatku z r. 1791 vedle velmi stručné deklarace některých práv a svobod vylučuje zavádění nebo zakazování náboženství Kongresem.[1] Francouzská revoluční Deklarace práv člověka a občana (1789) v desátém ze 17 bodů prohlašuje: Nikomu se nesmí dít újma pro jeho názory, i náboženské, ledaže by jejich projev rušil pořádek stanovený zákonem.[2]

   Významným novodobým dokumentem mezinárodního určení, který se na dlouho stává vzorem jiných podobných textů je Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním Organizace spojených národů 10.12.1948. Její článek 18 se týká svobody náboženství:

    Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováváním obřadů.[3]

   Následující článek deklarace vyhlašuje svobodu přesvědčení a projevu. Jsou deklarovány jako práva fyzických osob, resp. práva individuální, daná lidskou příslušností. Subjektem deklarovaných práv je jednotlivec i v těch případech, že jde o jeho právo sdružovat se (čl. 20) nebo právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim (čl. 23). Tak je to i s právem projevovat náboženství „sám nebo společně s jinými“. Náboženským (a jiným) právnickým osobám práva připisována nejsou.

   Vlády členských zemí Rady Evropy vydaly k datu 4.11.1950 Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, v jejímž aktuálním, vícekrát novelizovaném znění se vyhlašuje v čl. 9 svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání slovy téměř identickými s čl. 18 Všeobecné deklarace. Ve druhém odstavci se však připouští omezení této svobody slovy:

Svoboda projevovat náboženské vyznání a přesvědčení může podléhat jen omezením, která jsou stanovena zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.[4]

   Základní lidskoprávní dokument EU, Charta základních práv Evropské unie se odvolává na dřívější mezinárodní a evropské dokumenty, též na dokumenty Rady Evropy a rozhodnutí evropských soudních tribunálů. Je vyhlášena společně Evropským parlamentem, Radou Evropské unie a Evropskou komisí 7.12.2000. V její preambuli se výslovně uvádí, že do středu veškeré své činnosti staví jednotlivce. S tímto předznamenáním vyhlašuje náboženskou svobodu téměř totožnými slovy jako deklarace OSN:

Každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Součástí tohoto práva je svoboda náboženské vyznání nebo víru změnit a svoboda individuálně nebo společně s jinými, veřejně nebo soukromě náboženské vyznání nebo víru projevovat bohoslužbou, vyučováním, jednáním a obřady.[5]

    Český právní řád počítá s pojmem „ústavní pořádek“. Tvoří ho Ústava, ústavní zákony a Listina základních práv a svobod (dále zde stručně uváděna jako Listina). Ta byla recipována českým právním řádem v podobě přijaté za československé federace 9.1.1991. Svobodě vyznání se věnuje ve svých článcích 15 a 16.[6]

   První z článků Listiny věnovaný svobodě vyznání navazuje na mezinárodní dokumenty, k jejichž dodržování se Česká republika zavázala. Jeho první odstavec je jejich téměř doslovnou citací. Poprvé mezi českými právními normami však deklaruje i právo být bez vyznání:

Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

   Jeho druhý odstavec se týká svobody vědeckého bádání a umělecké tvorby a třetí deklaruje že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním. To ztratilo účinnost zánikem branné povinnosti a přechodem armády na profesionální bázi.

   Článek 16 začíná shodně s mezinárodně závaznými dokumenty zárukou uplatňovat svobodu vyznání „sám nebo společně s jinými“, avšak pokračuje svobodou, resp. nezávislostí garantovanou pro náboženské společnosti:

(1)     Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu.

(2)     Církve a náboženské společnosti[7] spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

(3)     Zákon stanoví podmínky vyučování náboženství na státních školách.
(4) Výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.

   Náboženské společnosti tedy spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech. To, co je deklarováno v Listině, rozvíjí Zákon o svobodě vyznání a o církvích náboženských společnostech a o změně některých zákonů, č. 3/2002 Sb. (dále stručně uváděn jako Zákon o církvích) ve svém § 4, kde se mimo jiné píše:

Církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů nezávisle na státních orgánech.[8]

   Toto mimořádně liberální pojetí konfesního práva je pravděpodobně reakcí na extenzivní kontrolu náboženských společností v režimu pod vládou komunistické strany v létech 1948-1989. Tento režim Zákonem o hospodářském zabezpečení církví č. 218/1949 Sb.[9] výslovně zavedl institut požadovaného státního souhlasu s náboženským působením (vykládaný též jako požadovaný souhlas s jednotlivými náboženskými úkony), jakož i, s odvoláním též na dobové trestní zákony, institut dozoru nad činností církví a náboženských společností. Trestní zákon platný na konci komunistického režimu na přelomu let 1989 a 1990 (posléze novelizovaný a pak nahrazený aktuálním Trestním zákoníkem) měl § 178. Toho deliktu se dopustil ten, kdo

v úmyslu mařit nebo ztěžovat výkon státního dozoru nad církví nebo náboženskou společností porušil ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností.[10]

   Takové omezení náboženských uskupení se pokládá za jeden z projevů režimu označeného r. 1993 zákonem za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. Zákon o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, č. 198/1993[11] hned ve svém § 1 výslovně zmiňuje útlak náboženských skupin občanů. Při vytváření nového pojetí konfesního práva a konfesní politiky se postupovalo kontrastně.

2.     Právní omezení náboženství a náboženských skupin v demokratických zemích

   Na činnosti státních orgánů nezávislé postavení náboženských společností je i v zemích s rozvinutou liberální demokracii nezvyklé. Různá omezení svědčí o tom, že tyto země vědí o rizikách pro stát a pro jednotlivé občany, která by se při značné nezávislosti náboženských organizací projevila.

   Ve Spolkové republice Německo je nutný alespoň implicitní souhlas spolkové vlády se jmenováním nositelů vyšších církevních úřadů. Podle tzv. politické klausule (i aktuálně platného) konkordátu mezi Německou říší a Svatým stolcem z r. 1933 do dvaceti dnů od doby, kdy se o něm doví, může vláda jmenování vetovat, což prakticky vede k jednání předcházejícímu jmenování.[12]

   Francouzská státní autorita se pokládá, aniž by se to bylo obecně hodnotilo jako omezení občanských svobod a lidských práv, ve smyslu oficiální koncepce laicité (doslova laickosti, odpovídá to našemu pojetí sekularity), za oprávněnou regulovat náboženské projevy. I nadále platí opatření zavedená za Třetí republiky (1870-1940). Lze je pokládat za návrat ke koncepci Velké francouzské revoluce po restauračním období. Církve přestaly být veřejnými institucemi a příslušnost k nim se stává soukromou záležitostí. Mimo jiné je povinný státní sňatek před případným uzavřením církevního manželství. Spolkový zákon z r. 1901 omezil náboženská sdružení, což vedlo k odchodu řeholních společenství z Francie; to však je již dnes neaktuální. Zákonem o odluce církve a státu z r. 1905 jsou vyloučeny státní subvence církvím a náboženským společnostem, je jim odebrán majetek, který je následně zestátněn. Stát si jej dosud ponechává a církvím ho propůjčuje k náboženským úkonům.[13] Některé náboženské projevy na veřejnosti, např. „okázalé nošení náboženských symbolů na státních školách“ jsou zakázány.

   Ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska dvě z církví, ve svých regionech nejsilněji zastoupené, Církev Anglie a Skotská presbyterní církev mají speciální postavení etablovaných církví (Established Churches). Privilegované postavení anglikánské církve v Anglii a Walesu však znamená zároveň její podřízení státní kontrole. Biskupy na uprázdněné stolce navrhuje generální synoda (složená ze tří komor, biskupů, kléru a laiků) a z navržených kandidátů vybírá biskupa předseda vlády po projednání v parlamentu. Do jmenování arcibiskupů (Canterbury a York) aktivně vstupuje panovník. Některá rozhodnutí generální synody, pokud je schválí parlament a potvrdí panovník, se stávají právními normami království.[14]

   V Řecku ústava přiznává tamní ortodoxní církvi postavení „převládajícího náboženství“, ale zároveň této církvi určuje organizační vazby na konstantinopolský ekumenický patriarchát a ostatní ortodoxní (pravoslavné) církve a určuje i takový detail, jako je jazyk Bible, resp. možnost převodu starověkého textu do současného jazyka (čl. 3). Článek 13 ústavy deklaruje svobodu svědomí a nezávislost občanských práv a svobod na náboženském přesvědčení. Zároveň však obsahuje zákaz proselytismu. Protiústavní tedy je získávat např. členy ortodoxní církve pro jiná vyznání. O služebnících všech dalších vyznání se uvádí, že jsou podřízeni státnímu dohledu a mají stejně jako služebníci převládajícího náboženství závazky vůči státu. Rovněž nikdo není zproštěn plnění povinností vůči státu z důvodu svého náboženského přesvědčení, nikdo nesmí z téhož důvodu odmítnout souhlas se zákonem.[15]

   Tato opatření zavedená konfesním právem a konfesní politikou uvedených států lze interpretovat tak, že například v Řecku nebo ve Spojeném království setrvávají tradice vztahu církví a státu a neprosadily se plně liberální principy. Ve Francii jde spíše o prosazení vztahu k náboženským uskupením, jehož principy byly ustaveny Velkou francouzskou revolucí a Francie se k nim vrátila po bourbonské restauraci a následujících režimech, za Třetí republiky. Jistá omezení náboženských společností v uvedených a dalších zemích není překážkou jejich příslušnosti k Radě Evropy, kde základní podmínkou je dodržování občanských svobod a lidských práv, ani členství v Evropské unii.

3.     Rizika spojená s činností náboženských uskupení

    Demokratické státy respektující liberální principy dohlížejí na náboženské společnosti a případně je omezují vzhledem k rizikům spojovaným s organizovaným náboženstvím. Ani státy plně respektující svobodu vyznání nezapomínají na historickou roli náboženských společností, v našem politickém a kulturním prostoru především křesťanských církví.

   Religionisté někdy odmítají náboženské společnosti hodnotit. Programově se omezují na deskripci a komparaci. Vycházejí z toho, že v počátcích religionistiky jako sekulárního oboru je určující emancipace od teologie, která své náboženství a jiná náboženství hodnotí a řeší otázku pravého náboženství.[16] Konstatovat rizika spojená s některými náboženskými společnostmi by mohlo být právě projevem nepřiznaného nábožensky motivovaného hodnocení ve smyslu mezináboženské polemiky. Pokud se zde religionistice přiznává právo konstatovat rizikové jevy v náboženském životě, musí jít striktně o hodnocení z nábožensky neutrálního občanského hlediska. Tak obvykle postupují i státy, které na rizika reagují kontrolou a omezováním.

   Cílem této studie není analyzovat historii. Pouze pro poukázání na historickou kontinuitu současných náboženských rizik, např. nábožensky motivovaného násilí je nutno připomenout nábožensky motivované války a násilné potlačování jinak nábožensky smýšlejících, v křesťanské teologické terminologii heretiků. Člověk odsouzený za údajnou herezi k exkomunikaci nebo interdiktu (v obou případech jde o vyloučení ze svátostného společenství církve) byl předán světské moci k potrestání, jímž nejčastěji v západním křesťanství bylo upálení.

   V odborné studii zajisté nelze nekriticky převzít polemiky v souvislosti s těmito formami náboženského násilí a je třeba uznat že někdy šlo o mírnější tresty, případně o upálení in effigie, tedy symbolické. Rovněž je třeba vyslechnout argumenty, že iniciátory náboženských válek byla různá zúčastněná vyznání a rovněž násilné trestání za hereze šlo napříč konfesemi. Např. reformovaní upalovali nebo jinak trestali své heretiky (např. Miguela Serveta, 1509-1553, španělského myslitele, který se do Ženevy uchýlil, aby tam nalezl bezpečí před inkvizicí, byl s Kalvínovým souhlasem upálen pro popírání křesťanské trojiční doktríny).[17] Rovněž husité vydávali k fyzickému potrestání včetně upálení své „kacíře“, např. (v současnosti zatím nedostatečně akademicky probádané) tak řečené pikarty, resp. adamity.[18]

   Z nábožensky motivovaných konfliktů 20. století je nutno připomenout dva, násilný střet severoirských katolíků a tamních presbyteriánů (etnicky tzv. dublinských Skotů) představujících faktickou mocenskou (politickou a ekonomickou) elitu.[19] Metodou boje byl individuální teror. Druhým významným konfliktem v devadesátých letech 20. století po rozpadu jugoslávské federace. byla občanská a mezistátní válka, v níž stranami konfliktu byli katoličtí Chorvati, pravoslavní Srbové a muslimští Bosňáci[20] (tehdy spíše pod hybridním konfesně-etnickým označením Muslimové psaným s počátečním velkým M).[21]

   Rizika spojená s činností náboženských organizací z hlediska občanského identifikuje rovněž české konfesní právo. I při evropsky neobvyklém liberálním pojetí se došlo k tomu, že § 5 Zákona o svobodě vyznání a o postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (dále zkráceně Zákon o církvích) poskytuje obsáhlý výčet důvodů, pro které církev a náboženská společnost nemůže vznikat a vyvíjet činnost.  Nejobecněji se to vymezuje tak, že její činnost je v rozporu s právními předpisy. To pak další text zákona konkretizuje. Vznikat a vyvíjet činnost nemůže, když její učení nebo činnost

ohrožuje práva, svobody a rovnoprávnost občanů a jejich sdružení včetně jiných církví a náboženských společností, ohrožuje demokratické základy státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní celistvost …

   Zde se tedy ozřejmuje možnost, že výkon svobody vyznání kolektivních náboženských subjektů může ohrozit práva a svobody občanů. Další text § 5 to rozvíjí pod bodem b) takto:

… popírá nebo omezuje osobní, politická nebo jiná práva fyzických osob pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání nebo sociální postavení, rozněcuje nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporuje násilí nebo porušování právních předpisů

   Z dalších konkretizací aktivit, které by měly vést k zamezení vzniku a činnosti takových uskupení lze připomenout omezování svobody osob mimo jiné pro jejich náboženské vyznání a též rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z téhož a dalších důvodů a podpora násilí. Samostatný odstavec je věnován utajování organizační struktury a vazeb na zahraničí. Lze říci, že zákonodárci realisticky posoudili rizika spojená s působením náboženských společností a v návaznosti na náznak v Listině, čl. 16 (4) otevřeli možnost omezit jejich působení.[22]

4.     Reakce českého práva na rizika

   Zákon o církvích deklaruje, že vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost z důvodů, které se uvádějí v § 5. Jde však o právní normu nižší právní síly než Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku a pokládá se za analogickou ústavním zákonům. Listina v čl. 16 ponechává na občanech chtějí-li se sdružit s jinými pro výkon náboženství a uvádí, že spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech.

   Listina připouští možnost výkon těchto práv omezit, je-li to nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých. Možné projevy náboženských společností popsané v § 5 nepochybně jsou takovými důvody. Takto omezit právo náboženských společností je možno jen zákonem. Zdá se tedy, že Zákon o církvích v § 5 je právě oním zákonem vyžadovaným Listinou. Přesto tu k omezení nedochází.

   Demokratický stát dává plnou suverenitu občanům, zatímco sobě, resp. výkonu státní moci (míní se moc zákonodárná exekutivní a soudní) ukládá omezení. Toto obecně uznávané pravidlo deklaruje čl. 1 Listiny touto formulací:

(2) Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

(3) Každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.  

   Stát by mohl mít vliv na to, vznikne-li nebo nevznikne-li náboženská společnost a bude-li či nebude-li vyvíjet činnost, pouze pokud by § 5 Zákona o církvích byl doplněn ve stejném nebo jiném zákoně procedurou, jež by státu umožnila zabránit vzniku nebo činnosti náboženské společnosti. Bez takové právní normy není jasné, kdo by mohl dávat podněty k takovému zákroku, kdo by o něm rozhodoval (ministerstvo kultury, vláda, soud) a jaké opravné prostředky jsou k dispozici pro postižený subjekt.

   Právní norma určující případný postup proti náboženským subjektům tedy neexistuje. Zákon o církvích se prosazoval velmi nesnadno, odmítl ho senát, vetoval ho prezident Václav Havel, zabýval se jím Ústavní soud a některá ustanovení zrušil. Pokus vložit do zákona proceduru umožňující reálně naplnit § 5 se však neodehrál. Nebyl vysloven v rozpravě ve sněmovně ani v senátu a nebyl součástí návrhu 21 senátorů na zrušení zákona nebo alternativně zrušení některých paragrafů či odstavců. Paragraf byl tedy začleněn do zákona, aniž by jakákoli právní norma umožnila ho uplatnit.

   V oblasti právních norem převládlo liberální pojetí náboženských společností. Bez reálného, účinného omezení zákonem se přenechává náboženským společnostem, aby vyvíjely činnost způsobem, který uznají za vhodný a nikdo nemá zákonem danou možnost sledovat, vyskytují-li se u nich projevy popsané v § 5 Zákona o církvích.

   Jediný způsob obrany občanské společnosti v některých případech poskytuje Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.).[23]  Ten se o vyznání či absenci vyznání, resp. o náboženství výslovně zmiňuje v § 140 Vražda, kde je ve třetím odstavci s nejvyšší trestní sazbou (15-20 let nebo výjimečný trest) trestán mimo jiné i případ, že je někdo úmyslně usmrcen mj. pro své vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání. Podobné formulace jsou rovněž u zločinů Těžké ublížení na zdraví (§ 145) a Ublížení na zdraví (§ 146), Mučení a jiné nelidské a kruté zacházení (§ 129), Zbavení osobní svobody (§ 170), Omezování osobní svobody (§ 171), Zavlečení (§ 172), Vydírání (§ 175), Porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183), Poškození cizí věci (§ 228) a Zneužití pravomoci úřední osoby (§ 329).

    Trestán je rovněž ten, kdo užije násilí proti skupině obyvatelů nebo jednotlivci nebo jim vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu mimo jiné pro jejich vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání (§ 352 Násilí proti skupině obyvatel nebo proti jednotlivci). Sankce hrozí i u několika obdobných trestných činů náležících do okruhu trestných činů proti vojenské podřízenosti a vojenské cti.  

   Trestní zákoník z r. 2009 má samostatný § 176 Omezování svobody vyznání v tomto znění:

(1) Kdo násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné újmy

a) nutí jiného k účasti na náboženském úkonu,

b) zdržuje jiného bez oprávnění od takové účasti, nebo

c) jinému v užívání svobody vyznání jinak brání,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a) na nejméně třech osobách, nebo

b) se zbraní.

   Dále se tomu věnuje § 355, který trestá odnětím svobody až na dvě léta, hanobí-li někdo skupinu osob mimo jiné pro jejich vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání. Následující § 356 stejně trestá toho, kdo podněcuje k nenávisti mimo jiné k náboženství nebo k omezování práv a svobod jeho příslušníků. Vyšší sazba, 3 měsíců až 3 léta hrozí, účastní-li se pachatel aktivně takovým činem činnosti skupiny, organizace nebo sdružení, které hlásá mj. náboženskou nebo jinou nenávist.

   Z popisu uvedených deliktů je zjevné, že Trestní zákoník především chrání náboženství, jeho veřejné vyznávání, příslušnost k náboženským společnostem s tím, že by se těchto deliktů mohli dopustit radikální odpůrci náboženství. Popis však rovněž umožňuje v některých případech trestat přečiny a zločiny, jichž se někdo (jako jednotlivec) dopustí z náboženských motivů proti lidem jiného náboženského vyznání nebo bez vyznání, např. nucení k náboženskému úkonu podle § 176.

   Popsané delikty podle Trestního zákoníku se týkají fyzických osob, pouze ty mohou být pachateli. Prokázání, odsouzení a potrestání těchto přečinů a zločinů nemá žádný vliv na náboženskou společnost ve jménu které nebo z iniciativy které k nim případně došlo. Ta zůstává nadále právně nedotknutelná.

   Popsané jevové znaky trestných činů se týkají jen části znaků popsaných v § 5 Zákona o církvích. Ostatní projevy a aktivity, jež podle dikce zákona odporují vzniku a činnosti náboženské společnosti, zůstávají bez sankce. České konfesní právo a trestní právo reaguje nedůsledně nebo nereaguje na projevy náboženství omezující svobodu vyznání, bezpečí a ohrožující duševní a fyzickou integritu osob. Liberální pojetí konfesního práva ve vztahu se kolektivním entitám se dostává do konfliktu s liberálními principy ochrany svobody, bezpečí, zdraví a života jednotlivců.

   Nemůže-li stát reálně zabránit vzniku a působení náboženské společnosti, která porušuje zákony, omezuje svobodu jiných, ohrožuje jejich zdraví, poškozuje osoby včetně nezletilých fyzicky, psychicky a ekonomicky apod., mohli bychom předpokládat, že taková praxe může být aspoň překážkou registrace (podle §§ 9 a 10 Zákona o církvích), případně na ni navazujícího oprávnění k přiznání zvláštních práv (§ 11).

   Několik návrhů na registraci bylo za dobu účinnosti zákona zamítnuto, v žádném případě však z důvodů uvedených v § 5 Zákona o církvích. Obvyklým důvodem jsou administrativní nedostatky jako potíže s podpisy osob hlásících se k dané náboženské společnosti, s názvem a s požadovanými dokumenty.[24] Přitom jsou náboženské společnosti, jež získaly registraci (v některých případech bez příslušného řízení, na základě dřívějšího státního uznání) a byla jim přiznána některá zvláštní práva, a přitom podle dostupných informací jejich nauka umožňuje jednání v rozporu se zákonem. Např. svědkové Jehovovi nadále trvají na odmítání krevní transfuze, a to i pro nezletilé za které nesou odpovědnost a jejichž zdraví nebo i život to může ohrozit. To je uvedeno jako důvod, proč nemá vznikat a vyvíjet činnost náboženská společnost, která tak jedná, konkrétně když náboženská společnost zabraňuje nezletilým přijmout zdravotní péči odpovídající zdravotním potřebám (§ 5 c). Přesto svědkové Jehovovi jsou registrováni a mají přiznáno oprávnění k výkonu zvláštních práv, a mají se státem vyjednána čtyři ze šesti těchto v zákoně uvedených práv.[25] Případná sankce podle trestního práva by se týkala pouze rodičů (resp. zákonných zástupců) nebo zdravotního personálu.

5.     Soudní aplikace českého konfesního práva

   Co znamená, že náboženské společnosti podle § 16 Listiny spravují své záležitosti nezávisle na státních orgánech, to ilustrují soudní rozhodnutí v jednotlivých kauzách. Obecně lze konstatovat, že jde obvykle o případy, kdy některou církev či jinou náboženskou společnost žaluje její bývalý pracovník pro předpokládané protiprávní ukončení pracovního poměru s odvoláním na zákoník práce ve verzi účinné v dané době.

   Současný Zákoník práce (zákon č. 262/2006) ve svém § 1 definuje smysl této právní normy v pěti bodech a-e, z nichž jeden garantuje zájem zaměstnavatele, totiž řádný výkon práce zaměstnancem, ostatní čtyři hájí zájmy zaměstnanců jako slabší strany v pracovněprávních vztazích. Ty pak shrnuje v samostatném odstavci takto:

Zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování zaměstnance, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.[26]

   Soudní pře bývalých zaměstnanců náboženských společností v pozici, jíž zákony označují jako roli „duchovního“ vycházejí ze zájmu obhájit a prosadit právě tyto hodnoty veřejného pořádku. Tito lidé mohou v jednotlivých případech ve sporu s náboženskou společností být se svým stanoviskem v právu nebo v neprávu, avšak soudy se ve smyslu ustanovení Listiny a Zákona o církvích u této kategorie pracovníků oprávněností jejich stanoviska nezabývají. Vyslovují v různých etapách soudního řízení, v původních rozsudcích a v reakcích soudů vyšších stupňů na odvolání, dovolání a kasační stížnosti vždy v tom smyslu, že nejsou kompetentní o tom rozhodovat. Hlavní argument směřuje k odlišení právní formy činnosti duchovního od pracovního poměru. Tato forma se uvádí jako služební poměr s tím, že pro něj platí vnitřní předpisy organizace, která s fyzickou osobou do tohoto vztahu vstupuje. Vnitřní předpisy však nepodléhají posouzení z hlediska Listiny a nižších právních norem vždy s odvoláním na deklarovanou nezávislost náboženských společností v těchto ohledech na státních orgánech.

   V Náboženské společnosti českých unitářů (dále NSČÚ) došlo ve druhé polovině devadesátých let ke koncepčnímu sporu, v jehož jedné etapě došlo i k soudnímu rozhodování mezi stranami sporu. Osobě v dostupných rozhodnutích soudů označované jako V. N. orgán této náboženské společnosti ukončil r. 1999 působení ve funkci duchovního a s odůvodněním, že pro něj nemá další uplatnění mu zároveň dává výpověď s uvedením dvou výpovědních důvodů podle tehdejšího zákoníku práce. Výpovědní důvod podle § 46 odst. 1 e) ilustruje podání NSČÚ tak, že interpretuje koncepční spor tím, že jmenovaný hrubě a útočně veřejně napadal členy NSČU, kteří nepodporovali nelegitimní vedení pana S., a snižoval jejich čest a vážnost.

   NSČU se dovolává ustanovení zákoníku práce o absenci předpokladů k vykonávání práce u V. N. a Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 6. března 2007, spisová značka 21 Cdo 628/2006[27] soudům ponechává možnost prozkoumat formální okolnosti, totiž existuje-li rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a vydal-li toto rozhodnutí orgán náboženské společnosti, který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti.

 

    Soud se však neujímá tématu oprávněných zájmů, resp. dodržení lidských práv (v tomto případě práv sociálních a práva na svobodné, i kritické vyjádření) garantovaných ústavním pořádkem České republiky. Před individuálními právy dává přednost nezávislosti náboženského právního subjektu, který má charakter kolektivní entity. Rozsudek opakovaně připomíná zde sledované liberální pojetí náboženských společností, např. těmito slovy:

 

Podle ustanovení čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, která byla vyhlášena jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech.

 

   Prakticky totožné řešení nalezneme v dokumentech o soudní při v dostupné dokumentaci nejmenovaného žalobce, římskokatolického kněze s jeho představeným (a případně oprávněným zástupcem zaměstnavatele) olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem.[28] Soud již v úvodním shrnutí svého usnesení deklaruje, že

 

autonomie církví a náboženských společností vyplývající z článku 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod brání soudu v tom, aby posuzoval obsahovou správnost rozhodnutí nebo jiných opatření církví a náboženských společností.

 

   Svým usnesením ze dne 11. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 702/2007 Nejvyšší soud potvrdil zamítnutí žaloby kněze na arcibiskupa ohledně odvolání z funkce administrátora farnosti in spiritualibus spojené s výpovědí, jak je v usnesení uvedeno, z pracovního poměru. Kněz se dožadoval rozhodnutí soudu, že výpověď je neplatná a že mu náleží náhrada mzdy. Nejvyšší soud v reakci na předchozí stupně řešení sporu nejprve parafrázuje Listinu a Zákon o církvích ohledně nezávislosti na státních orgánech a podrobněji to vykládá:

 

       Z uvedeného vyplývá, že neodlučitelnou součástí ústavně zaručeného práva církví a náboženských společností spravovat nezávisle na státních orgánech své záležitosti je kromě jiného právo stanovit si vlastní podmínky pro ustanovování do funkce osob vykonávajících duchovenskou činnost (a jejich odvolávání z funkce) a určit vlastní pravidla pro posouzení způsobilosti těchto osob k výkonu duchovenské činnosti. Protože – jak uvedeno výše – církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustanovují a ruší své orgány, ustanovují a odvolávají své duchovní a zřizují a ruší církevní a jiné instituce podle svých předpisů, a to nezávisle na státních orgánech, může soud v občanském soudním řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí (je-li činnost duchovního vykonávána v pracovním poměru) pouze zkoumat, zda je zde rozhodnutí, kterým se osoba vykonávající duchovenskou činnost odvolává z funkce, a zda toto rozhodnutí přijal orgán (útvar), který je k tomu oprávněn podle vnitřních předpisů příslušné církve či náboženské společnosti, nikoliv též jeho „věcnou správnost“.

 

   Třetí případ ilustrující liberální pojetí vztahu státu k náboženským společnostem se týká kontroly využití finančních prostředků poskytnutých církvi z veřejných prostředků. Konkrétně jde o soudní při Církve československé husitské s ministerstvem kultury. Spor pravděpodobně souvisí s podezřením, že některé církve využívají toho, že stát jim poskytuje ve svém finančním příspěvku prostředky na pokrytí mzdových nákladů na tolik osob, kolik jako duchovní uvede. Podle populárních mediálních zdrojů některé církve vykazovaly 1 duchovního na 15-20 členů. Spor se vedl o to, může-li ministerstvo kultury poctivé využití těchto poskytnutých prostředků kontrolovat.

 

   Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu z 26.3.2015, sp. zn. 4 As 27/2015-47[29] není správná argumentace ministerstva kultury, že prostředky poskytované církvi je nutno posuzovat jako beneficium státu a bylo na její volbě, zda je přijme či nikoliv. Pokud prostředky z veřejných zdrojů přijala, byla podle ministerstva povinna strpět i finanční kontrolu přezkoumávající jejich řádné čerpání. Stát byl podle stanoviska ministerstva oprávněn kontrolovat podmínky čerpání veřejných prostředků, které byly účelově vázány na odměny duchovních.

   K případnému možnému proplácení platů ze státního příspěvku nepatřičným osobám, které pravděpodobně bylo důvodem kontroly ze strany ministerstva, Nejvyšší správní soud rozhodl s odvoláním na Ústavní soud, že soudům nepřísluší konstatovat, zda služební poměr trvá či nikoliv. Ministerstvo podle rozsudku pochybilo, když některé osoby nepovažovalo za duchovní. Mělo mu stačit, že to církev potvrdila. Ministerstvu nepřísluší zjišťovat, jakou konkrétní činnost v rámci církve vykonávají. Tím, že se zabývalo existencí či neexistencí těchto služebních poměrů, zasáhlo do práva na církevní autonomii.

   Právo občana mít prostřednictvím státních orgánů dohled nad prostředky, které státu zejména prostřednictvím daní poskytuje, je v tomto případě podřízeno nezávislosti náboženských společností na státních orgánech. Nezávislost je tu extenzivně pojata jako autonomie i v hospodaření s prostředky poskytnutými z veřejných zdrojů.

6) Závěry

   Prozkoumání norem českého konfesního práva a jejich soudní aplikace ukazuje, že nelze setrvat u jednoduchého schématu stavícího do protikladu totalitní režim let 1948-1989 potlačující individuální svobodu vyznání a omezující a kontrolující náboženské společnosti s garantovanou a dodržovanou individuální svobodou a maximální nezávislostí kolektivních náboženských subjektů.

   Státy, jejichž demokratická a liberální orientace nebývá zásadně zpochybňována, staví náboženské společnosti různým způsobem pod kontrolu a omezují jejich působení všude tam, kde by mohlo být ohrožena svoboda a duševní či tělesná integrita zúčastněných osob. České konfesní právo a na ně navazující konfesní politika neakceptovala historickou zkušenost těchto zemí, s nimiž sdílí členství v Radě Evropy a v Evropské unii. Koncipuje své normy a svou praxi spíše v kontrastu k režimu závazně označenému jako zločinný.

   Výsledek širokého pojetí nezávislosti náboženských společností na státu je to, že se obnovená svoboda vyznání jeví jako vnitřně rozporná, její individuální a kolektivní aspekt se ocitají v rozporu. Možnost prozkoumat a sankcionovat případy porušení osobní svobody a bezpečí omezená pouze na případy, kdy se fyzická osoba dopouští trestného činu, znamená však faktickou resignaci na roli demokratického, liberálního systému důsledně hájit občanské svobody a lidská práva v ostatních případech.

   Český stát se v ústavních a jiných dokumentech prezentuje jako stát sekulární i když výslovně to zmíněno není. V čl. 2 Listiny se však hlásí k tomu, že je založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. To doplňuje Zákon o církvích v § 4 (2) formulací, že stát, kraje a obce nemohou provádět náboženskou nebo protináboženskou činnost.

   Navzdory takto deklarovanému sekulárnímu charakteru státu počítají právní normy a na nich založená soudní a politická praxe implicite s tradičním křesťanským pojetím náboženství a jeho role ve společnosti. Ve srovnání s jinými tradicemi, jimž se rovněž věnuje religionistika, významné křesťanské církve (zejm. římští katolíci, pravoslavní, luteráni, reformovaní a anglikáni) byly součástmi veřejně právního sektoru a měly ve společnosti silnou pozici. I poté, co se s nástupem osvícenství ve 2. polovině 18. století stát postupně odpoutával od konkrétních církví (např. švédská luterská církev přestala být státní církví až r. 2000), nadále hraje roli představa silné a v jistém smyslu oficiální pozice náboženství. To může být doplňujícím motivem relativně silné role náboženství ve společnosti a jeho právní autonomie omezující dohled nad zákonností, a rovněž jeho silné finanční podpory.  

 

 

 


[1]Ústava Spojených států amerických, Praha: Reflex. 1990,, s. 24

[2]  Daniela TINKOVÁ: Zrození občana: antologie dokumentů z Francouzské revoluce, Praha: Academia, 2015

[3] Český helsinský výbor, Všeobecná deklarace lidských práv, přístupná na http://www.helcom.cz/cs/vseobecna-deklarace-lidskych-prav/, publikováno 16.5.2013, shlédnuto 26.1.2017

[4] Jiří KMEC: Evropská úmluva o lidských právech, Praha: C. H. Beck, 2012

[5] Český helsinský výbor, Charta základních práv Evropské unie, přístupná na http://www.helcom.cz/cs/charta-zakladnich-prav-evropske-unie-2/, publikováno 16.5.2013, shlédnuto 26.1.2017

[6] Eliška WAGNEROVÁ: Listina základních práv a svobod: komentář, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012

[7] Zákon důsledně užívá formulace „církve a náboženské společnosti“. Z religionistického hlediska však církve jsou náboženskými společnostmi. Jsou to náboženské společnosti křesťanské, které se považuji za církve či součást církve jako celku, bez ohledu na to, mají-li slovo „církev“ v názvu (bez tohoto slova např. Jednota bratrská, Křesťanské sbory). Některé náboženské společnosti, které se samy nehlásí ke křesťanství (např. Scientologická církev) nebo je jejich příslušnost k církevnímu křesťanství zpochybňována (Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů), se za církve označují, což může religionistika respektovat. Zde mimo citace právních norem jsou příslušné subjekty označovány souhrnně jako náboženské společnosti.

[8] Aleš CHOCHOLÁČ: Zákon o církvích a náboženských společnostech: komentář, Praha: Wolfers Kluver, 2016

[9]Zákon č. 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem v původním znění podle § 218/1949 Sb. přístupný na http://spcp.prf.cuni.cz/lex/218-49a.htm, bez data publikace, shlédnuto 14. 2.2017

[10]Trestní zákon (1961, novely 1995), Ostrava: Sagit, 2001

[11]Zákon č. 198/1993, Zákon o protiprávnosti komunistického režimu, přístupný na https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1993-198, bez data publikace, shlédnuto 14.2.2017

[12] Werner WEBER: Die politische Klausel in den Konkordaten. Staat und Bischofsamt, Goldbach: Keip, 1995

[13] Brigitte BASDEVANT-GAUDEMENT: Stát a církev ve Francii ve sborníku Gerhard ROBBERS (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 1995, s. 135-138

[14] David MCCLEAN: Stát a církev ve spojeném království ve sborníku Gerhard ROBBERS (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 1995, s. 337-354

[15] Charalambos PAPASTATHIS: Stát a církev v Řecku ve sborníku Gerhard ROBBERS (ed.): Stát a církev v zemích EU, Praha: Academia, 1995, s. 81-101

[16] Denisa ĆERVENKOVÁ: Náboženství jako teologický fenomén, Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2013

[17] Radovan LOVČÍ: Michael Servet: životopis španělského lékaře, teologa, přírodovědce a mučedníka víry, Praha: Náboženská společnost českých unitářů, 2006

[18] Josef DOBROVSKÝ: Dějiny českých pikartů a adamitů, Praha: Odeon, 1978

[19] Jan FRANK: Konflikt v Severním Irsku, Praha: Triton, 2006

[20] V češtině není zatím ustálena terminologie odlišující etnické příslušníky bosenského národa, ať žijí kdekoli (Bosňáci) od obyvatel Bosny bez ohledu na etnickou a náboženskou příslušnost (Bosňané).

[21] Jiří DIENSTBIER: Daň z krve, Praha: Lidové noviny, 2002

[22] Jakub KŘÍŽ: Zákon o církvích a náboženských společnostech, Praha: C. H. Beck, 2011

[23] Antonín DRAŠTÍK: Trestní zákoník: komentář, Praha: Wolters Kluver, 2015

[25] Ministerstvo kultury: Zvláštní práva církví a náboženských společností, poučení a v příloze soubor se seznamem 21 náboženských společností s tabulkou přiznaných práv přístupný na https://www.mkcr.cz, bez data publikace, shlédnuto 6.3.2017

[26] Ladislav TRYLČ, Zdeněk Schmied: Zákoník práce 2017, Praha: ANAG, 2017

[27]Salvia Kraken 21 Cdo628/2006 přístupný na http://kraken.slv.cz/21Cdo628/2006, bez data publikace, shlédnuto 16.2.2017

[28]Pravomoc soudu. Autonomie církví a náboženských společností, Soudní judikatura, č. 1/2009, s. 41

[29]Salvia Kraken 4As27/2015 dostupný na http://kraken.slv.cz/4As27/2015, bez data publikace, shlédnuto 17.2.2017