Hrdina a padouch: dvě letošní výročí

Hrdina a padouch: dvě letošní výročí

Dnes, 4. dubna 2018, je tomu přesně 50 let ode dne, kdy výstřely vraha usmrtily Martina Luthera Kinga (1929–1968), baptistického kazatele a představitele amerického hnutí za lidská práva. A letos 18. listopadu to bude 40 let ode dne, kdy jiný Američan, James W. Jones (1931–1978), přemluvil své následovníky v náboženském společenství Svatyně lidu[1] k hromadné vraždě a sebevraždě, při níž tento podvečer zahynulo 907 lidí.[2] Oba muži zemřeli v důsledku použití střelné zbraně: první byl zastřelen úkladným vrahem, je právem oslavován jako národní hrdina a někteří Američané dnes slaví Den Martina Luthera Kinga, druhý se v sebevražedném úmyslu nechal zastřelit svou nejbližší spolupracovnicí a je – rovněž pochopitelně – ještě i po smrti nenáviděn, a to hlavně příbuznými obětí vražd a sebevražd.[3]

Jim Jones roku 1977. Foto: Nancy Wongová, zdroj: Wikimedia Commons.

Tyto tak odlišně vnímané a hodnocené osobnosti mají přesto něco společného: silný zájem o témata rasové a sociální spravedlnosti a ochotu podřídit tomu, co pochopili jako svoje naléhavé poslání, velmi mnoho, ne-li dokonce vše. Ano, na začátku své veřejné kariéry byli tito muži vlastně spolubojovníci, přičemž bílý kazatel Jones byl od počátku radikálnější než černý pastor King. Když se M. L. King na konci roku 1955 postavil do čela nenásilných protestů proti rasistické vyhlášce o autobusovém provozu, měl o dva roky mladší Jim Jones s rasismem už několik zkušeností. V tomto roce založil důsledně integrované křesťanské společenství s názvem Církev plného evangelia Svatyně lidu.[4] Pro samostatnou církevní práci se rozhodl poté, co ve svém předchozím působišti neuspěl s požadavkem, aby křesťanský sbor byl rasově smíšen a aby Afroameričané směli při bohoslužbě sedět vpředu.

Roku 1961, kdy King vedl vesměs velmi úspěšné protesty a organizoval nenásilnou černošskou Konferenci jižních křesťanských vedoucích (SCLC), adoptoval Jones a jeho manželka Marceline (1927–1978) do své „duhové rodiny“ černošského chlapce. Stali se prvním bělošským párem ve městě Indianapolis, který takové dítě přijal.

Když roku 1963 Martin Luther King zorganizoval slavný pochod na Washington a pronesl ještě slavnější projev obsahující slova „Mám sen“ ( „I have a dream“), měl Jones za sebou už úspěšnou integrační práci v Komisi pro lidská práva města Indianapolis (a také velké zdravotní problémy, k nimž patrně přispělo jeho vysoké nasazení při práci v církvi a v politice).

A když byl King roku 1968 zavražděn, fungoval Jonesův rozsáhlý a velmi úspěšný sociální program v kalifornském Redwood Valley a zasahoval do širokého okolí. Pak se ovšem něco zvrtlo i v příběhu Svatyně lidu – snad také kvůli rasistickým útokům, při nichž například byla roku 1973 vypálena sanfranciská modlitebna Jonesovy církve, – a Jones a jeho společenství zabředali do stále větších vnitřních i vnějších problémů a konfliktů, které vyvrcholily již zmíněnými vraždami a sebevraždami.

Pokud bychom si vůbec připustili možnost srovnávání těchto dvou křesťanských pastorů, pak na prvním místě budeme muset uvést barvu kůže, a tím pádem příslušnost k jiné části americké společnosti. Křesťané by mohli při srovnávání poukázat na to, že M. L. King zůstal do poslední chvíle věrný své víře, kdežto Jones se s křesťanstvím rozešel už někdy na začátku 60. let (pokud ho vůbec někdy bral jinak než jako nástroj pro probuzení lidí k sociálnímu cítění) a považoval se za apoštola socialismu. Moralisté by zajisté dali do kontrastu mravní sílu nenásilných protestů vedených M. L. Kingem a absenci mravních principů u Jonese. Samozřejmě by právem připomněli, že ani dobrý účel rasové a sociální integrace neospravedlňuje Jonesovy manipulace, sexuální predátorství, falešné zázraky nebo tělesné tresty prováděné na dětech i dospělých. A cynikové by patrně viděli hlavní rozdíl mezi oběma muži v tom, že King „pouze“ bojoval za možnost uskutečnění toho, co Jones opravdu uskutečňoval (a alespoň po dobu několika let se mu to za cenu výše připomenutých mravních poklesků dařilo).

Rozdílů je jistě velmi mnoho. Jedna skutečnost ale byla pro působení Martina Luthera Kinga a Jamese Warrena Jonese společná a rozhodující: pro jejich vizi rasově integrované, sociálně spravedlivé a mírové společnosti nebyly Spojené státy v jejich době ještě připra­veny. Konflikt mezi jejich vizí a americkou realitou způsobil, že se oba příběhy vyvinuly tragicky a zanechaly za sebou oslavovaného hrdinu a odsuzovaného padoucha.

[1] Přesnější, ale v češtině méně užívaný překlad názvu zní „Chrám lidu“.

[2] Již dříve tohoto dne bylo zavražděno 5 a zraněno 19 lidí, které církev považovala za své nepřátele. V důsledku událostí 18. listopadu 1978 spáchalo sebevraždu dalších pět lidí.

[3] Článek Náboženského infoservisu zde upozorňuje na epizodu o Svatyni lidu (Chrámu lidu) v cyklu Slavné dny televize Stream. V témže cyklu je jeden díl věnován i M. L. Kingovi. Ke sledování je zde.

[4] Stručné pojednání o Církvi Svatyně lidu ke 30. výročí vražd a sebevražd je zde.

Na náhledovém obrázku je Martin Luther King a Thich Nhat Hanh: King roku 1967 oznamuje, že vietnamského mnicha nominoval na Nobelovu cenu míru. Foto: Jim Forest, www.flickr.com.



%d blogerům se to líbí: